Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Akční
  • Krimi
  • Sci-Fi

Recenze (739)

plakát

Hora mezi námi (2017) 

To má jako bejt ta aktuální optika, kterou Hollywood hledí na ženskou emancipaci? Prudná hlavní hrdinka, za níž povlává se svými pocity hlavní hrdina? No jasně - vždyť stačí jen prohodit ta stupidní klišé a je to cool modernita. Fuj nechci! A nebaštím to ani Kate, ani Idrisovi. PS se spoilerem: S knihou to má společnej jen pád letadla!

plakát

Ostré předměty (2018) (TV seriál) 

Miniseriálová adaptace literárního debutu Gillian Flynn je pro mě osobně snesitelnější než román sám. Díky zákonitostem filmové narace totiž ubylo hodně kruté doslovnosti (v románu deklamované vágně a nudně) a přibylo prostoru pro zajímavé charaktery (Vickery, Curry a Jackie O'Neill). Minisérie by dle mého snesla o jeden-dva díly méně, byla by dynamičtější, takto je to hodně pomalá atmosférická pocitovka, která hodně sází na rozporuplnou hlavní hrdinku (balancující na hraně diváckých nesympatií), její neutěšené rodinné vztahy a na repetitivní zobrazení buranského venkova. Velmi zajímavá je opět práce se soundtrackem, který organicky doplňuje vnitřní svět postav, který záměrně ostře kontrastuje s ruchovou bezhudbovou složkou. Vlastně jsem si tuhle one woman show Amy Adams vcelku depresivně užila a díky jejímu hereckému pojetí Camille zaokrouhluji nahoru!

plakát

Blade Runner 2049 (2017) 

Naprosto zbytečný počin úzkostlivě se držící původního Blade Runnera, až je to zoufale neoriginální. Kde je pan režisér? Schoval se za balast dokonalého vizuálu, za opravdu divný scénář, který si potrpí na totožné repliky z prvního dílu (bohužel patřím k té sortě magorů, kteří je znají zpaměti) pronášené podobnými typy postav, za předělávku původní hudby! Netvrdím, že mé srdce blahem neplesalo při všech těch okatých i více skrytých odkazech na původní dílo. Avšak má pak takový předražený dvou a půl hodinový počin téměř bez děje a v meditačním tempu nějaký smysl? Opakovací možná, vše důležité totiž bylo sděleno před 35 lety.

plakát

Pasažéři (2016) 

Rozpačité, celkově. Prvních třicet minut je tu viditelná snaha přiblížení sociální izolace jedince, z jehož dlouhodobé deprivace dojde k neetickému a nehumánnímu rozhodnutí. Dalších čtyřicet minut sledujeme pokřivenou romantickou space-operu, která se snaží diváka ukecat jakousi dynamikou vztahu dvou odlišných lidí. Sem tam vystrčí růžky náznak sociálního dramatu - to pro srovnání zpovykané intelektuálky a sympatického dělníka (trošku stereotypní, řekněme). Druhou část ukončuje katarze, která děj nasměřuje k dramatu, k němuž ovšem nedojde, protože v aktu třetím se všechno mění na akcí nabitý a předraženě trikový díl Star Treku. No a to se pak všechno hodně rychle a nelogicky vyřeší (to bych si vážně úplně odpustila) - bohužel tu zcela absentuje přidaná hodnota předchozí hodiny - vztahy hlavních hrdinů. Osobně mám pro tento film slabost, protože přesně vím, co bych s ním udělala já, odstranila všechny ty úchvatné triky a zbytečné akční scény a soustředila se jen na vztahy a morální dilemata, tam tento film má potenciál, a to jak scenáristický, tak herecký, stačilo by to jen lehce přiostřit, zdramatizovat, dát tomu větší rozměr. Pro koho je vlastně takový blockbuster určen? Jaká je jeho cílová skupina? Dost vážně totiž pochybuji, že patnáctiletá puberťačka bude slintat nad Chrisem v hipíckém vousu a žábkách (jako já), a že stejně starý kluk se bude rozplývat nad -standardně a zase- uměle přestárlou a vcelku nesympatickou Jennifer. Dospělý divák asi shovívavě přivře oko nad nedotaženými charaktery a přetrpí potupně akční závěr. Takže nám asi opět zbývá young adult cílovka. A proč je to sakra tak předražený, když by to mohlo stát polovic a být daleko lepší? 60%

plakát

Eliška má ráda divočinu (1999) 

Tohle Otakárovo obskurní halucinogenní food porno snímané občasně z psí perspektivy má pro mě vtip i po 16 letech od kinopremiéry.

plakát

Padesát odstínů šedi (2015) 

Že to nebude von Trierova Nymfomanka, tak to jsem vzhledem k ručičce přístupnosti, která se pevně zastavila na patnáctce, tušila! Takže v hlavní roli inkriminovaných a nej očekávaných pasáží: ženský kozy, mužskej zadek a mučírna. Vedlejší role (rozuměj otravnej product placement): Audi, Apple a Beyoncé. Ana není taková přitroublá naivka, jak bych očekávala, dokonce ji její žárlivost na paní Robinsonovou dotáhne až k uraženému výrazivu typu "tak si ty role občas vyměníme" (I když ta váágníííí kadence mluvy hlavní představitelky byla trochu únavná, skoro jsem si říkala, že má problém něco říct). A Grey? Nemá moc šanci ukázat nepřístupnější verzi, toho, co v něm skutečně dřímá, tak to v něm alespoň doutná a bublá a je vážně dost divnej. Je to úchylná chemie - mezi těma dvěma, to nepopíratelně. Dokonce tak velká, že utáhne hravě dvě hodiny. A to s pomocí scénáře, který je oba pasuje na téměř málomluvné dekorace stylizovaných záběrů, které občas vypustí z úst vtipný bonmot (Díky za to - protože, kdyby tu byl voiceover Any se všemi těmi "bryskními" úvahami a-la vnitřní bohyně, tak to bych neunesla!). Ostatní postavy v tomhle filmu nemají místo, jsou to jen občasně rušivé výkřiky! Jinak je to samozřejmě dvouhodinová téměř provokativní šmíra paní režisérky v souhře s kameramanem! Šmíra všech těch výše uvedených částí těl plus řídkého bonusu v podobě provazů, bičíků, pout, rudého saténu (sakra - chybí jen ty kabelové stahovací pásky), pak taky sterilních interiérů a nevraživé šedých exteriérů (sic!). Jo a je tu hudba od Dannyho (dost netypická), vcelku povedený soundtrack a pak překvapivé bezhudbové ruchové pasáže. A máme tu taky bonusovou scénu s vyjednáváním - to je vcelku povedená záležitost. Takže vezmu-li v úvahu pouze narativní prostředky, tak filmové zpracování jednoznačně převálcovalo knihu! Aně se dostane hi-fi happyendu ... šest páskem na holou (tak málo!?), stihne si to odpočítat a konečně jí dojde, že tudy cesta nevede (já se na to hodně těšila)! A tak by to mělo opravdu skončit ... nikoliv tak, že se budou dojit divačky dalšími dvěma uplakanými a nudnými díly! 60% P.S. L-23 Super Blaník nečekejte!

plakát

Transcendence (2014) 

No fuj, takhle si hrát na Boha a léčit celej svět... něco tak nechutně idealistickýho v dnešní přetechnizovaný, konzumní a materialistický době - to se fakticky sakra nehodí! Diváci přeci očekávají vedle extrémně vyhypeovanýho vizuálu taky nějaký to pořádný objektivní a racionalizovaný vysvětlení, který však rozhodně nesmí být doslovný, to teda ne, musí stát zároveň pevně na nohách, ale musí jistojistě otevírat zadní vrátka spekulacím! Tohle ale Transcendence nenabízí. Přijde mě, že dnešní filmy se dají rozdělit na dvě velký hromady (a ten zbytek je pro zanedbatelnou menšinu) - za A: na totální kravinu bez děje, která je hezky natočená, nebo za B: na absolutní špičkovou zábavu, která je přechytralá - umí totiž diváka chytit do sítě faktů, který si může člověk interpretovat jak chce, protože nezná souvislosti, a proto se mu to ve výsledku jeví jako geniální dílo! No a opět - Transcendence nepatří ani do jednoho pytle! Filmy o svérázném pojetí víry se dnes nenosí, jasně! A nedejbože v ateistických domácích luzích a hájích. To je pro mě tento film ... o víře a o ničem více!

plakát

Veronica Marsová (2014) 

Inu, co dělalo seriál Veronica Mars dílem zábavným a vcelku koukatelným - tedy ironické průpovídky přemoudřelé teenagerky, to už je u té třicítky jaksi vyčpělé. Sice ne úplně, ale ten nabroušený komentovací drive jede tak na půl plynu - občas zábavně, občas nikoliv. Dějově ... asi jako jeden prodloužený díl, toliko velmi útrpné a pomalé. Fanoušek se dočká všech výraznějších postav ze seriálu, je to taková odměna za čekání. Ale upřímně: v rámci samostatně stojícího filmu je to dost špatné. Jenom z nostalgie dávám o jednu hvězdičku více! 50%.

plakát

White Bird in a Blizzard (2014) 

Arakiho vhled do života dospívající -hormony rozhárané- holky, která přijde o frustrovanou a excentrickou matku, je nejen hypnoticky zádumčivý, ale chvilkově satirický, občasně až sarkastický. Pomalu plynoucí děj, který jde na úkor neúprosné šmíry dvou hlavních ženských postav, typická silná slovní forma (rozuměj vulgarismy), velmi vhodně vybraná hudba, která podkresluje celkovou podařenou atmosféru, hlas mimo obraz, který tradičně stvrzuje literární předlohu, ale zároveň perfektně dotváří děj a občasně zahýří jemnými bonmoty, přesné herecké výkony... White Bird in a Blizzard je filmové dílo vymykající se tradičnímu vypravěčskému proudu, jde si po svébytné cestě a to rozhodně stojí za shlédnutí! 80%.

plakát

Dvojník (2013) 

Disociativní Dostojevského novela zasazená do bezvýchodného kafkovského úřednického světa, navíc ukotvená v jakémsi bezčasí, kde největší hitem je japonská tklivá hudba. Vcelku záslužná óda na poruchu identity, tu a tam černo-humorná, občasně nimrající se v beznaději a ponižování, sem tam i tajuplná ... každopádně velmi velmi stylizovaná! 75%.

Reklama

Reklama