The Swedish Theory of Love
Režie:
Erik GandiniScénář:
Erik GandiniKamera:
Carl NilssonHudba:
Johan SöderbergHrají:
Lars TrägårdhObsahy(1)
Švédsko se vydává za modelový příklad sociálního státu. Za kulisami novodobého ráje na zemi se ovšem odehrává překvapivé drama. V roce 1972 přišli politici s přelomovým programem „Rodina budoucnosti". Měl stvořit moderní společnost, kde bude důraz kladen na nezávislost každého občana, jemuž ve štěstí nesmí bránit ani vztahy k dětem, partnerům či rodičům. Po čtyřiceti letech experimentu sociálního inženýrství je Švédsko zemí zpřetrhaných rodinných vazeb. Lidé často žijí sami a sami umírají, aniž někomu chybí. Přirozenou pospolitost nahrazují uměle tvořené sociální skupiny. Šokující výpověď vyprávěná formou filmové eseje. (Jeden svět)
(více)Videa (1)
Recenze (25)
Když je Bůh na prvním místě, jsou všechny ostatní věci na správném místě, říká sv. Augustin. Tahle země se na cestu vlastní zkázy vydala už velmi, velmi dávno! Katolictví -> protestanství -> bezvěrectví. A vzniklé vakuum jako prostor pro experimenty sociálních inženýrů. Z tohohle filmu běhá mráz po zádech! ()
"The absence of materal values is never worse than the absence of spiritual values." říká ke konci filmu švédský lékař, který se odstěhoval do Afriky, a tím vlastně shrnuje myšlenku snímku. Nemyslím si, jak tu píší ostatní, že by se měla vyjádřit ve dvaceti minutách, autor zobrazuje několik zásadních projevů tohoto problému. A také si nemyslím, že by šlo od nadsazení situace, to, že 50 % švédských domácností tvoří jen jedna osoba, je prokázané číslo. Tento trend se šíří vyspělými státy, sama jej na vlastní oči vídám také v Německu i u nás. Dokument zcela trefně a zároveň zábavně, bez patosu, zobrazuje téma, že nezávislost má své stinné stránky, že individualismus při vší kráse nemusí být lepší než přítomnost druhých, byť ne za každou cenu svobodně zvolených blízkých. Že přítomnost druhých právě dává člověku smysl a hodnotu. Nekritizuje, jen předává dál k vlastnímu názoru diváků. ()
Rezignuje to na objektivitu a snahu nějaký problém pochopit, na úkor vtípků a přehnaných kontrastů (šťastný lékař v Africe kontra deprimovaní chirurgové ze Stockholmu). Při sledování jsem se bavil a smál, ale jakmile o tom začnu přemýšlet, míň a míň to pro mě funguje jako dokument a víc jako agitka. Chápu, každý dokument je subjektivní, tak co čekám, že...? Já nevím, třeba aby v dokumentu o osamělých Švédech mluvil nějaký osamělý Švéd. Fuck me, right? ()
Za mě palec nahoru, že někdo takový téma vůbec nakousnul. Zejména pro ty, co problém bagatelizujou, bych tady měl nějaký data (screenshot). Každopádně dokument ukazuje pouze ty extrémy, díky čemuž bude pro kohokoliv strašně snadný do něho kopat. To, že jako protiváhu nabízí nějaký crazy lesohipíky, je samozřejmě trochu hloupý =). (60%) ()
Když jsem si v katalogu Letní filmové školy přečetl, že jde o dokument o sociální politice ve Švédsku 70. let, bál jsem se, že půjde o záplavu čísel a dat, kterým nebudu rozumět. Nakonec to ovšem bylo přesně naopak, dokument je polopatický, zábavný, přehledný a (místy snad až příliš) jednoduchý, či zjednodušující. Ano, dojde i na věty typu ,,K čemu je dobré mít na účtu miliony, když stejně nakonec všichni umřeme?" nebo na srovnávání napapané, ale depresivní Evropy s chudou, ale šťastnou Afrikou. Není to dílo pro cyniky a taky nemusíme se vším souhlasit, přesto mě tato esej o lidech, co chtěli být tak nezávislí, až na všechno zůstali sami, emocionálně strhla. Je to v podstatě kunderovské téma - nesnesitelná lehkost bytí. Pro co žít, když jsem dokonale svobodný? Když už všechno mám? Film přináší (ústy Zygmunta Baumana) poněkud překvapivou odpověď. A sice, že je vlastně docela fajn být na někom závislý. ()
Galerie (18)
Photo © Festival Jeden svět
Reklama