Země bez chleba

Buñuel své rané režisérské období završil dokumentem, který není surrealistický včleněním snových obrazů nebo tematizováním sexuálních fantazií, ale zejména svým politickým podtextem a cílem změnit zavedené pořádky (ke kterému se kvůli zákazu filmu ve Španělsku nakonec ani nepřiblížil). Zchudlý hurdský region zde slouží coby symbol zaostalosti a třídních rozporů celého Španělska, v němž tehdy stále mnozí lidé přežívali ve velice primitivních podmínkách. Vzhledem k jisté úctě vůči tamějším obyvatelům Buñuel na diváky (a přednostně „zodpovědné“ představitele španělské buržoazie a církve) neútočí s agresivitou svých předchozích dvou filmů. Znepokojení vyvolává pozvolněji, vytvořením jistých očekávání a jejich následnou destrukcí. Těžil přitom z konvencí cestopisných dokumentů, jejichž vylhanosti a líbivosti se vysmívá (ačkoli sám, podobně jako například Flaherty, některé situace zinscenoval pro kameru). Film prozrazuje režisérův zájem o přehlížené, k nimž se vrátil v Zapomenutých. Stejně jako tam, i tady s nimi sice soucítí, ale jejich život zachycuje bez jakéhokoli sentimentu. Ve své době drzé, dodnes odvážné a syrové. 75% (25.10.2012)

Luis Buñuel není krutý, ale je věcný. Suchým a dokumentárním tónem nás film informuje o tom, jaký je v regionu chudoba, co se tam děje a jak to dopadá. Smrt je tu na denním pořádku a vypravěč nám tyto skutečnosti prezentuje téměř až chladně. Ale ono to vyznívá o to lépe, protože je jasné, že stejně chladně se k regionu chová vláda, která na nějakou chudobu a umírání kašle. Nadčasové, protože chudoba pořád existuje, stejně jako apatie vládnoucích. (31.07.2014)

Aj zem bez chleba môže byť krásna, rovnako ako surrealista Buňuel dokáže byť realistický. Respektíve realita tu zobrazená je surrealistická prirodzeným spôsobom. Film som videl s pôvodným komentárom bez titulkov, takže môj výsledný dojem je povedzme že dvojtretinový. Zároveň dokumentárny film nie je úplne môj najoblúbenejší žáner, avšak v tomto prípade je poňatý viac umelecky, metaforicky, avšak bez náznaku príbehu. V tomto aspekte vedie napríklad Flaherty a tak mohol Nanuka natočiť omnoho dlhšieho. Uvidíme po pozretí s titulkami. Pri pohľade na Buňuelovu tvár sa ťažko verí jeho hlbokému humanizmu, ten nie je ukrytý v jeho pohľade, ale v jeho duši. (10.04.2013)

"Účel světí prostředky" nepatří mezi má oblíbená rčení, takže jsem rozpolcena v hodnocení. Buñuel pro dosažení efektu využívá lidí i zvířat...neříkám, že se ty situace - smrt dítěte, pád kozy - nemohly v reálu odehrát, přesto s tím "naaranžováním" scén vnitřně nesouhlasím...ačkoliv Buñuel se inscenaci ani nesnaží skrývat, díky čemuž film působí parodicky a surreálně zároveň. Na druhou stranu jeho "vážná" rovina je právě tak silná a přiznávám, že mě samotnou film nenechal chladnou ani o století později, obzvlášť když si uvědomím, jakou vypovídací hodnotu má i v současnosti. Bylo by zajímavé pro srovnání zhlédnout dokument "De gevangenen van Buñuel" Ramóna Gielinga, který se vydal po stopách Buñuela na stejné místo o téměř sedmdesát let později. (21.06.2015)

Buńuel svůj třetí snímek pojal jako ostře sociální dokument o izolovaném kraji Hurdů v nuzné části Španělska. Oproti svým předcházejícím dílům režisér upustil od surrealistických metafor, ačkoliv toto dílo za surrealistické považoval. S ostrou kamerou Eli Lotara a komentářem bez špetky sentimentu dostává dokument na odzbrojující autentičnosti. Sledujeme všeprostupující bídu, degradaci jednotlivce jako i celého etnika na území civilizovaného (!) státu. Absurdní ale reálné. Smrt, nemoci, hlad... vše na denním pořádku. Silné, syrové, strhující. (03.09.2003)