Příběhy 20. století - Normalizace (2017) (série)
Obsahy(1)
Před rokem 1989 existovaly v zásadě dva žurnalistické světy: oficiální, podléhající komunistickým direktivám, a vnitřně svobodný, tedy svět lidí, kteří s nemalým rizikem publikovali v samizdatu nebo v exilových časopisech. Podstatná část výrazných postav české polistopadové žurnalistiky má za sebou roky oficiálního působení v komunistických sdělovacích prostředcích. Proč psali propagandu a/nebo se podíleli na chodu novin a časopisů, které propagandu šířily? Jak to tehdy chodilo v redakcích a co jim na té práci připadalo dobré? Jak svou minulost reflektují? A jak se dvacet normalizačních let podepsalo na současné podobě českých masmédií? Interview nám poskytli například Martin Komárek, Karel Pacner nebo Ondřej Neff, který prohlašuje: „Neviděl jsem žádnou alternativu včetně Charty a uskupení tohoto typu.“ (Česká televize)
(více)Recenze (3)
Jak ho nemám pro to jeho současný patolízalský anoferťácký angažmá rád, tak tady mě Komárek mile překvapil - upřímnej, přímej, nevymlouvá se, jde k jádru věci... Sám se (nejen nad jeho líčením doby) nepřestávám divit tomu, jak téměř všichni tvrděj, jak ten komunismus nenáviděli a nikdo mu nevěřil, a stejně mu všichni přisluhovali a drželi hubu a krok - to by bylo, aby aby nás takováhle čtyřicetiletá schizofrenie nepoškodila! / "Prostě všechno to: 'z dělnické rodiny', 'harmonické prostředí', že 'naším cílem je budování socialismu...' Tyhle kecy se prostě člověk naučil, s tím, že je musí v určitý čas říct. A že to je pak dobrý, že to je jakási mantra, která člověku umožňuje v tý společnosti žít." / "V Mladý frontě tehdy byla parta velice chytrých, svobodomyslných novinářů. Všichni ale věděli, jde to odsaď podsaď. Smíme to napsat až k tý hranici a tu hranici nelze překročit, protože by byl člověk vyhozený. Gottwaldův odkaz není zdaleka pouze na papíře, je i v myšlení a práci těch, kdo o něm dokáží přemýšlet, kdo se dokáže řídit jeho příkladem." / "Udělal jsem to, protože jsem tam chtěl zůstat. Když člověk udělal tohle, že vlastně znásilnil svoje přesvědčení, tak jinak mu ten režim nechal velkou volnost. Možnost i trošku cestovat, jezdit, žít si, jak chce. Jo, je to něco za něco. / "Samozřejmě že jsem věděl, že to je šaškárna (působení v komunistický Mladý frontě). Že to je jakási šaškárna, kterou dělám z nějakýho důvodu, kterýžto důvod ale asi nebyl dost silnej. Neměl jsem to dělat. Určitě to člověka poškodí. Nepochybuju o tom, že mě to poškodilo." Jak se takovejhle člověk dneska moh stát Andrejovou čubičkou, to nepochopim... Dyť to jsou tak hezký věci, co tady řiká! Anebo že by to právě byl výsledek toho poškození, o kterym mluví? Že už je člověk za celej život tak bytostně navyklej na nějakej vzorec chování a hodnot, že už ani neumí žít v ničem jinym... Že by takovej ňákej princip Stockholmskýho syndromu? Protože je pravda, že právě v tomhle těch 40 let komunismu nasekalo největší paseku - právě v týhle morální a osobností integritě člověka jako takovýho. ()
Novináři před vznikem internetu ovlivňovali dobové veřejné mínění ze všech profesí nejvíce. ()
.....tak sme sa dozvedeli ako traja novinári píšuci za socializmu prokomunisticky - tak vlastne "len išli s davom" a mysleli si svoje...o tom ovládnutí médii socialistickou vládou tu moc toho nebolo....slabé.... ()