Lo zebù e la stella

Viděl jsem zatím tři filmy Franca Piavoliho a pokaždé to byl intenzivní zážitek, soustředění až meditace nad jedním aspektem lidství. Zaměří se na určitou část člověka, jeden lidský vesmír a pomocí kamery, zvláštního záběrování, střihu, hudby je schopen zprostředkovat krásné nebo hrozivé skutečnosti lidské duše. Využívá k tomu obyčejné události, například pohled na diváky sportovní akce (Evasi), pracujícího zemědělce a sbírání plodů (LʼOrto di Flora), nebo jako tady dětskou akci, kde dospělí, kteří nezapomněli na své dětství, pro ně připravili program. Děti kreslí, vybarvují zebu, běhají, naslouchají hudbě, ... Je vidět, že Piavoli nestudoval filmařskou školu, ale našel si sám, poučen jinými kvalitními tvůrci, jak pomocí kamery a střihu předat hluboké myšlenky. V obyčejných lidských činnostech svojí technikou objevuje skryté pravdy, archetypy, mýtické skutečnosti, lidskou duši a duchovní skutečnosti, nebo krásu. Je druhým filmařem, kterého jsem poznal, jenž umí používat a využívá detailní záběry lidských tváří, aby ukázal jejich duši. Ten první je Chris Marker. Je zvláštní, že téměř nikdo z tolika tisíců režisérů a kameramanů toto umění nepoužívá, nebo ho neumí používat. Obyčejný televizní dokumentarista, by tuto akci s dětmi natočil povrchně, zaznamenal by jen viditelné. Piavoli ale natočí důležité skutečnosti, které jsou očím neviditelné. Tímto ho řadím mezi největší filmové tvůrce po bok Chrise Markera, Ermanno Olmiho, Alaina Resnaise, … Je mi jedno, že většina uživatelů na zdejší platformě považuje za vrchol kinematografie po povrchu klouzající tvůrce, epické vypravěče krásně natočených stále stejných příběhů, jako je Tarantino, Nolan, Spielberg, Cameron, Jackson, Lucas, Bay, ... Taky se rád podívám na některé jejich dobré filmy, když se potřebuji odreagovat a nechat se ukolébat, ale pokud chci opravdu růst a rozvíjet svoji inteligenci, kreativitu a duši, tak musím hledat u tvůrců, kteří na této databázi mají velmi málo fanoušků. Teď jsem si Piavoliho přidal mezi oblíbené, a jsme jen dva. Dovolím si parafrázovat Exupéryho. Co je důležité, je uživatelům ČSFD neviditelné. :) Čest výjimkám. Na tomto filmu Franco spolupracoval se svým synem Mariem, který je také režisérem. (05.05.2024)

Mám v pozitivním slova smyslu zvláštní pocity, když se dívám na filmy pana Piavoliho, protože jakoby ani nebyly z tohohle komplikované světa, a přitom se jimi vyjádřuje "pouze" k  přirozenosti. On nepotřebuje konflikt (a to ani vnitřní), nepotřebuje "něco" nastolit, řešit; anebo jinak: nevnáší témata, kterými je třeba se zabývat  a dojít k výsledku. Tak, jako tady - dětmi jsme přece byli všichni a všichni jsme si hráli. To jakým způsobem ale studuje lidské tváře pomocí detailu je neobvyklé, ale moc příjemné a uklidňující. Je to myslím o úctě, a o obdivu k Člověku, jako takovému, který je v každém případě součástí přírody. Tak vnímám pointu jeho tvorby a tím pádem jeho prosté čarování... (05.05.2024)