Trafic
Monsieur Hulot nel caos del traffico
Traffic
Pán Hulot ide na výstavu
VOD (1)
Obsahy(2)
Pán Hulot je projektantom automobilovej firmy, ktorá vyrobila prototyp karavanu s obrovským množstvom rôznych užitočných funkcií a zlepšovákov. Blíži sa autosalón v Amsterdame, kde chce firma svoj nový výrobok predstaviť a tak sa pán Hulot s kolegami vydávajú na cestu. Nie všetko však prebieha podľa plánu... (RTVS)
Videa (1)
Recenze (21)
Tati výrazne sprznený po niekoľkých produkčných neúspechoch. Jeho Hulot sa tak vrátil k čisto grotesknému záberu, ale aj tak afirmuje zaujímavý asociáciu bariér človeka a stroja. A samozrejme, ľudskej jednoduchosti a hlúposti, ktorá sa prejavuje v akýchkoľvek zjednodušených nuansách, epizódok. Je to teda viac než hravá a živá sieť ironizácie a dobre nálady, ktorú však brzdí menší manévrovací priestor a kreativita, ktorá je zapríčinená viacerými okolnosťami. ()
Trafic Jacquesa Tatiho je síce jeho predposledný film, ale z jeho celovečerných diel asi najviac zostarol. Tati ani Hulot za to nemôžu, len dnes už bohužiaľ na automobilovom priemysle nie je vtipné vôbec nič a zaujímalo by ma, ako by k látke pristúpil Tati dnes. Vlastne som rád, že sa dnešnej doby nedožil. Poteší mnoho vtipných detailov, len je cítiť, že mizanscéna nie je až tak precízne premyslená ako napríklad pri dokonalom Playtime. Tati si dal záležať, aby bola v takmer každom zábere prítomná aspoň nejaká časť automobilu, keď už nebola celá mizanscéna vyplnená iba nimi. A ak nie auto, tak aspoň hausbót alebo raketoplán. Najvtipnejšia sekvencia je tá so stieračmi, ktorých pohyb charakterizuje svojich vodičov. 70% ()
Nečekané zklamání. Tati se s vědomím, že výrazně ztrácí v souboji s novou krví francouzských komiků, jejichž nepsaným lídrem se stal Louis de Funés, pokusil o snímek ve stejném duchu - například stavba scénáře mi připomněla Velký flám (přesouváme se bleskově z místa na místo), nicméně už tímto tahem si spíše ublížil. Film na mě částečně působil, jako kdyby se měl zmiňovaný Funés zbavit veškerých emocionálních projevů - což by, pokud si to dovedete představit, nedopadlo zrovna dobře, chvíli jsem si zase připadal jak při sledování filmů Les Charlots či Pierra Richarda. Tati zde také resignoval i na další prvky, které dokreslovaly jeho genialitu - tentokrát Hulot není soběstačnou postavičkou, která by vpadla do jakoby cizího světa, zde je ředitelem jednoho koncernu a má zde spoluhráče, kteří ho zcela nepřekvapivě brzdí. Ani se není čemu divit, že tímto kouskem si jedna z nejzajímavějších postav francouzské komiky zavřela definitivně dveře, i tak za pár povedených gagů (hever, příchod do policejní kanceláře...) dávám aspoň ty dvě hvězdičky. ()
Nikomu neberiem jeho zmysel pre humor a srandu v podobe prkenného pána Hulota, no môj šálok kávy to nie je. Niekto za tým celým možno vidí kopec zábavy a inteligentného humoru, ktorého mnohé časti si možno človek uvedomí až nejaký čas po projekcii, avšak ja som si neuvedomil nič - nerozumel som tomu. Celý príbeh je len o tom, že sa ide z bodu A do bodu B a počas cesty sa stávajú hlavným postavám rôzne nehody. No tie nehody boli tak banálne a nezáživné, že som mal čo robiť aby mi očné viečka nezlomili lícnu kosť. Skrátka pán Hulot nie je nič pre mňa. Ledva podpriemer. 30/100 ()
Jacques Tati, tento všestranný génius, jehož obrysy můžeme jen tušit, usvědčoval ve všech svých filmech jednotlivé avantgardní proudy z konce 19. a začátku 20. století z vážného pochybení. Konkrétně zde se předmětem satiry stal vitalismus, civilismus a futurismus – přesněji automobil coby symbol moderní epochy i symptom nezřízeně divoké reklamy a ostrého konkurenčního „fordistického“ boje, viz trendy PR manažerka Maria božsky parodující Audrey Hepburn. Ačkoliv mnohé obrazy Tatiho můžeme vnímat jako moralizující (ve smyslu: za hřích následuje automobilová nehoda, například havárie nebo srážka), nemůžeme popřít jejich demystifikační a emancipační úlohu odsuzující argumenty konzervativních obhájců kapitalismu a neoliberalismu. ____ Tati podobně jako Woody Allen dosazuje sama sebe do svých filmových světů a svou přítomností a jednáním je narušuje a dezintegruje. Vyjmeme-li z filmů Tatiho postavu Pana Hulota, který jako jediný zastává v továrně tvůrčí činnost, co nám zůstane? Nic moc zajímavého. Analogicky se můžeme zeptat, jaká je role ptáků v Hitchcockově filmu a proč útočí. Útočí, protože dívka Melanie touží ošoustat Mitche, který doposavad žije se svou matkou. A ptáci mají souloži zabránit. Ptáci představují vpád reality, mateřského pudu, do každodenního symbolického řádu, v němž Melanie a Mitch bezelstně žijí, stejně jako destruuje falešný řád partyzánskými manévry Pan Hulot. Jen s tím významným posunem, že distanci vůči vládnoucímu kontextu a ideologii získává tím, že se s ní podobně jako Josef Švejk naprosto ztotožní a „subvertuje ji svou identifikací“. ____ Tati je mistr prostorových gagů, které nevyrůstají z postav (ani nemůžou, protože s tím, jak postavy směřují ven od sebe k maximu, odumírá jejich vnitřek), ale z kolize a interakce jednotlivých předmětů používaných těmito postavami. V tom spočívá Tatiho geniální postřeh - vzrůstající neosobní svět si žádá novou odrůdu humoru, která by toto zachytila. Postava tak kupříkladu nechá kdesi ležet předmět, a poté, co se vrátí, předmět je pryč. Tím se dává najevo, že jediná možná komunikace mezi lidmi je odteď komunikace nepřímá. V druhé rovině nám tato vykloubená logistika a neefektivní tok předmětů říká cosi o chybách v systému, který čím naprogramovanější a sešněrovanější je, tím méně funguje a tím méně logických zásahů snese. ____ Tati byl výsostným solitérem, nezávislým jedincem či dokonce „hrdinou“. Člověkem, který měl nejspíše největší schopnost čelit sociálním tlakům a masovým sugescím, neboť disponoval dostatečně silným a vyvinutým superegem (souborem vnitřních norem), které je nezávislé na normách vnějších; svědomí u něho bylo vždy silnější než jakýkoliv tlak zvenčí. Dostatečná míra sebelásky jej doslova chránila před nadměrnou potřebou lásky od svého okolí. Neúspěch moderní kultury tak nespočívá v jejím principu individualismu, v myšlence, že morální ctnost je totéž jako sledovaní zajmu o sebe sama, ale v úpadku smyslu zájmu o sebe; ne ve skutečnosti, že se lidé příliš mnoho zabývají svým zájmem o sebe, ale ze se dostatečně nezajímají o zájem o své skutečné já; nespočívá ve skutečnosti, že jsou příliš sobečtí, ale že nemilují sami sebe. () (méně) (více)