Období ďábla

Zatím moje jediné setkání s filipínským režisérem Lavem Diazem. Jsem tak trochu ohromen a omráčen, čtyři hodiny vymazlených černobílých záběrů a příběhu zpracovaného formou netradičního muzikálu se živými zpěvy bez hudby... Zvláště když se film věnuje politické revoltě a počínání vojenské armády (připomínající zde spíše teroristy) během výjimečného stavu v krajině, mě svým napětím a přítomnými tématy přikoval a muzikálovým zpracováním dialogů s krásně vyváženým rytmem nejednou i fascinoval. Ústřední, víckrát se opakující píseň s popěvkem la, la, la v referénu je navíc hodně chytlavá a v nejedné scéně mi samotné zaranžování originálního muzikálového čísla se souhrou několika aktérů připadalo vyloženě geniální... až jsem místy žasl, čeho jsem to svědkem a jak hodně se podobný experiment panu režisérovi, který stojí i za všemi písněmi jako autor hudby i textů, povedl. Méně mě již braly scény kolem milostné či vztahové zápletky, zvláště než se více dějových linek spojilo dohromady. Více záběrů neposouvající děj (byť často samy o sobě podmanivých) se mi zdálo zbytečně dlouhých a na můj vkus se tu v rámci stylu sešlo nějak hodně silných extrémů najednou (4-hodinová stopáž, výhradně statické černobílé záběry, minimum mluveného slova, písně (až na závěrečné titulky) bez hudebních nástrojů). K ještě větší spokojenosti bych si přál výslední film více sestříhaný, určitě alespoň o půlhodinu kratší, ale na pocity nudy, vyprázdněnosti, průměrnosti nebo zklamání v jakémkoliv směru se vážně nemůžu stěžovat, neboť minimálně svou atmosférou mě tu dokázal upoutat snad každý záběr a stejně tak většina písní ve mě vyvolala jisté emoce. Řekl bych, že TOHLE je přesně ten typ jedinečného filmu a neopakovatelného zážitku, který si jen stěží zaměním s čímkoliv jiným a já jsem za tenhle zážitek i přes místy vyčerpávějící náročnost a případné výhrady vděčný. [80%] (07.09.2022)

Uf... no, jednou to přijít muselo, poprvé jsem měl problém nějaký Diazův film dokoukat. A to ne kvůli tomu, že by byl špatně vystavěný, to vůbec ne (i přes jednu vadu, ke které se dostanu později), ale kvůli tomu, že je to muzikál. Čistý muzikál. A ačkoli mi zpočátku tenhle experiment přišel v klasickém Diazově stylu velice zajímavý a nápaditý, tak když se časem začaly opakovat stejné písně v ještě delším podání, měl jsem co dělat, abych scény s nimi vydržel. Mimo jednu recitaci se zde jenom zpívá, vždycky acapella, což je samo o sobě unikátní (na acapella muzikál jsem nikdy nenarazil), ale časem mě to spíš otravovalo než fascinovalo, zvlášť když s každým příchodem takové scény bylo často hned jasné, jak skončí. To ale beru jako můj problém a moji prohru, že jsem se na to nedokázal naladit, jelikož Diaz v tomhle směru nic špatně neudělal. Oprávněný problém mám spíš tím, že (byť svéráznému) muzikálovému pojetí podřídil vše, což mimo spoustu písní znamená i slabou prokreslenost postav a prostředí. Přitom na komplexnosti těchto prvků jeho filmy stojí především, včetně jejich postupného vývinu vedoucího mnohdy k překvapivým či zdrcujícím koncům, jenže v Období ďábla písně vše zredukovaly na pojetí čistě emoční a díky tomu je brzo jasné vše základní a dál to nejde. Chybí zde hlubší vhled do nitra vojáků, který má Ang Hupa, hlubší vhled do nitra vesničanů, který mají Počátky minulosti a chybí zde i neutrální postavy. Je to škoda, protože jsem u Diazova pojetí muzikálu doufal, že vše propojí dohromady, ale takhle mu z toho vzešel muzikál jen s jedním opravdu atypickým prvkem. Není to teda takový problém když už divák má od Diaze něco nakoukaného a zná pozadí Marcosova režimu a atmosféru Filipín 70.let, ale nedokážu si představit, že bych detailně pochopil výjimečnost Diazových filmů kdybych Období ďábla viděl jako první. V tomhle slova smyslu to může být dobrý start nebo taky příšerný start, záleží, ale ne ideální. Každopádně bych slabou čtvrtou hvězdu objektivně dal, ale nedokážu mít Období ďábla na stejné úrovni jako třeba Tu, která odešla, která mě zasáhla značně víc a nemusel jsem u ní přetrpět pár pěveckých scén. Rozhodně to má ale geniálně zarámované záběry, skvělou práci s hloubkou pole a zvukem a i muzikálová čísla přináší pár zajímavých nápadů a variací sebe samých, ať už inscenováním vnitřních stavů postav nebo popěvku "La, la, la", který se tu objevuje často a detailně se pracuje s tím, kdo ho zrovna zpívá. Filmařsky je to vlastně skvělé, ale nepronikl jsem do toho a znova to vidět nemusím. A nejvtipnější je, že nejsilnější scény jsou ty, kde se vůbec nezpívá a jsou jak z ostatních Diazových filmů (jako třeba ta hnusná noční v táboře vojáků nebo závěr). I ty muzikálové jsou často zajímavé, ale... no, taky bych se opakoval. Silné 3* (23.02.2024)

Černobílý diegetický muzikál z Filipín od čelního představitele hnutí Slow cinema Lav Diaze, je příběhem z období brutální vlády presidenta Marcose v závěru 70. let. Značkou režiséra jsou i v tomto případě užívané statické záběry s neuvěřitelnou hloubkou pole, monochromatický vizuál, absence postsynchronních úprav dialogů. (04.07.2018)

Protestní statický černobílý retrofilm se zpěvy, svérázný muzikál bez hudby. (08.10.2023)