Reklama

Reklama

Šepoty a výkřiky

  • Švédsko Viskningar och rop (více)
Promo

Neutěšený, meditativní obraz lidské samoty tváří v tvář smrti. Děj snímku se odehrává koncem 19. století. Dvě zámožné sestry (Ingrid Thulinová a Liv Ullmannová) přijíždějí na rodinný statek, aby se svou smrtelně nemocnou setrou (Harriet Anderssonová) strávili poslední dny jejího života. Zatímco obě ženy, poznamenány manželstvím a egoismem, nejsou vůči umírající schopny vyvinout citový vztah, nesobecká služebná (Kari Sylwanová), která ji ošetřuje, pečuje o každou její potřebu a poskytuje jí čistou, bezmeznou lásku.
Kruté a zároveň utěšující Šepoty a výkřiky odhalují složitou krajinu lidského utrpení, žalu a soucitu, kterou svým neobyčejným výkonem oživují Bergmanovi osvědčení herci.
Film získal mnoho zahraničních poct, nejvyšší ocenění Švédského filmového ústavu za rok 1973, dále Oscara za kameru (S. Nykvist) a Cenu Nejvyšší technické komise na MFF v Cannes 1973. (oficiální text distributora)

(více)

Videa (1)

Promo

Recenze (164)

Astaroth12 

všechny recenze uživatele

Tu sa tiež Bergman nezaprel, vo filme je plno výčitiek, spomienok na minulosť aj psychologického snímania postáv. Ale postavy sa často chovali nezmyselne a bez života, bez iskry, že ma to až unavovalo a asi v dvoch prípadoch aj rozčuľovalo. Je tu znázornené zúfalstvo, bezmocnosť pomôcť milovanému človeku aj keď tá osoba zomrie a už ju nič nebolí, začne bolesť u tých najbližších a tie všetky emócie vie Bergman užasne zachytiť na filmové plátno, ale u neho je to už len štandard. Vo filme nebola skoro vobec hudba a v niektorých scénach sa veľmi pýtala a naozaj tu dosť chýbala. Tu pán režisér išiel až do krajnosti, chcel šokovať a to sa mu v dvoch prípadoch aj podarilo. ()

Sandiego 

všechny recenze uživatele

Oblíbená Bergmanova kategorie odcizení, obrat, odmítání a vzájemné doteky v nejryzejší a nejtrýznivější podobě. Jeden z nejkrutějších filmů co vůbec vznikly, až esence osamění a strachu, které ochromují skoro všechny postavy, ale nejvíce umírající Agnes, pro níž je jediný náznak citu posvátným okamžikem. Nejděsivější však je, že když k němu v nádherné poslední scéně dojde, nejedná se o žádnou lidskot spíše naopak o projev nelidského světa, jenž je výtvorem lidské přetvářky a egotismu. I přes velmi silnou výpověď mi na snímku vadí některé příliš efektní scény (odpudivá záležitost se střepem) i notná vykonstruovanost až tezovitost postav dvou zdravých sester, které ani nepřipomínají lidské bytosti a celkové soustředění na bytostné Bergmanovo téma, které nenabízí nějaký výraznější posun a vlastně se jeví skoro průzračně. Výborná je Harriet Andersson, jež bezkonkurenčně trpí a navazuje na svůj obdobně útrpný výkon v Jako v zrcadle. ()

Reklama

ambron 

všechny recenze uživatele

Ťažký, preťažký film, ktorý ma ešte dlho bude prenasledovať. Film ukazujúci predovšetkým bolesť, smrť, odcudzenie, chlad ani iný nemôže byť, ale predovšetkým herectvo štyroch persón, ktoré rozprávali svoje príbehy tvárami, takže film mohol byť pokojne aj nemý. Ale už nie čiernobiely, pretože farby odrážali vnútro postáv rovnako, ako reč ich tvárí. ()

troufalka 

všechny recenze uživatele

Až dosud jsem měla Bergmana zažitého jako mistra černobílých snímků. Od prvních záběrů není pchyb, že Bergman je prostě mistrem filmařského umění, ať už pracuje s čímkoliv. Titulky předznamenávají dvě základní barvy - červenou a bílou. Červenou lze chápat jako barvu vášně, ale i bolesti a utrpení. Bílá znázorňuje většinou nevinnost a vykoupení, ale lze jí vnímat i jako absenci barevnosti, tedy jako něco všedního a mdlého. Snímek odhaluje podivnou rodinnou sešlost. Sestry, které k sobě nemají zrovna vřelé vztahy se scházejí, protože jedna z nich umírá. Bergman dokáže pracovat s emocemi, dávkuje nám je postupně, odhaluje ženské vnitro všech zúčastněných. Nabízí nám půvabné obrazy, které by se daly souhrně označit jako starosvětské. Ozvývá se romatická klavírní hudba, sestry usedají k lůžku, předčítají knihu, na stole jsou ve vázách růže. Zatímco salón je vyreslen v ostrých kontrastních barvách, venkovní idylické scény oděl Bergman do měkkých žlutozelených tónů. Objevují se paralely v jednání matky a Agnes ve vzpomínách a mezi sestrami Karin a Marií v současnosti. Dlaň na tváři jako znamení blízkosti najdeme ve snímku poměrně často, má ale pokaždé jiné zabervení. Film je obsazený Bergmanovými dvorními dámami, drobná hnutí mysli nejsou v dialozích, ale projevují se často jen nepatrnou mimikou ve tváři nebo v jemných gestech. Komplikované vztahy nemají sestry pouze mezi sebou, svoje bolesti prožívají i v nelehkých partnerských vztazích. Celý příběh začíná i končí nad deníkem nemocné Agnes, začíná i končí nikoliv sevřený v nepropustných zdech, ale v otevřeném prostoru vlídné zahrady. ()

novoten 

všechny recenze uživatele

Těžko uvěřit, že Šepoty dělí s dokonalými Scénami z manželského života pouze jediný rok. Tady totiž Bergman jen symbolizuje, deprimuje, ale nevychází divákovi vstříc ani o píď, pouze točí pro sebe, vyžívá se ve formě a dává velkou trhlinu do všeho, proč ho obvykle obdivuji. Nechci totiž sledovat falešnou mnohoznačnost s umělou atmosférou (byť s jakkoli zajímavým červeným výtvarným pojetím) a s triviálním vyústěním. A nechci se ani zajímat o postavy, které šeptají, křičí a vyznávají se, ale které jsou v důsledku povrchnější než jejich citové projevy a zůstávají tak jen loutkami ve stínohře. ()

Galerie (37)

Zajímavosti (8)

  • Ingmar Bergman snímek natočil za své peníze. (Terva)
  • Film získal v roce 1973 nejvyšší ocenění Švédského filmového ústavu a cenu Nejvyšší technické komise na Filmovém festivalu v Cannes. (Lynette)

Reklama

Reklama

Časové pásmo bylo změněno