Nejvyšší skóre

První díl nám zevrubně popíše, jak si jeden japonský strejda nakreslil medůzu na kostičkovaný papír, čímž naprogramoval Space Invaders, a kterak si druhý japonský strejda objednal pizzu, díky které vytvořil Pac-mana. Taky vylíčí srdceryvný příběh šikovných amerických studentů, kteří přišli na to, jak z her dostat víc peněz geniálním nápadem přidat do velké krabice malou krabičku. To vše podpořeno nesmírně otravným hudebním podkresem a komentářem, který je dávkován natolik pečlivě, aby ho zvládl pochopit i středně debilní dorostenec při současném sledování Fortnajt streamu. Průvodce "dokumentárním seriálem" osciluje od různorodých nepřesností až k nejtupější novinařině čtením vět, které mnohdy naprosto postrádají smysl, a sem tam se snaží tlačit na nostalgickou pilu efektními vsuvkami (ostatně jako každý filmový počin s videoherní tematikou z posledních pár let, bohužel). Pochopitelně vše obaleno stylovým "8bit" intrem a prošpikováno cool efekty, protože proč ne, když to Netflix platí. Ke druhému dílu se už jednoznačně nedostanu, stačilo. Pro zájemce doporučuji poohlédnout se na Youtube, kde existují daleko kvalitnější a propracovanější série věnující se tomuto tématu, a s podstatně šlechetnějšími záměry, než jen dotáhnout cílovku k placené službě. * (19.08.2020)

Výtečně zpracovaný dokumentární počin, který mapuje vývoj některých legendárních her, s nimiž má mnoho z nás spojeno dětství a podstatnou část dospívání. Pokud tedy máte pořád slabost pro Pac-Mana, Mortal Kombat či Super Maria, tak tato dokumentární série je přesně tím pravým retrospektivním okénkem, které nutně potřebujete vidět. Výborná práce! (Netflix) (23.08.2020)

High Score je dokument, který je nutné, aby existoval. Doba arkádových her, kazet do video herních konzolí nebo ovládání střílečky z první osoby pomocí klávesnice je prostě pryč. Přesto je to doba legendární, plná změn a novátorství. Líbí se mi, jak seriál umí prodat jednotlivé příběhy, jak dovolil některým extrovertům zahrát si sami sebe a trochu si z toho udělat i srandu. Co se mi nelíbí je struktura, při které by se naprosto neznalý divák mohl občas ztrácet... vypráví tady 5-10 minut příběh, pak zastaví, vysvětlí úplně něco jiného, atd. Občas je to trochu chaotické. Vše se dá pochopit, ale lepší struktura by podle mě byla přístupnější. Stejně tak třeba roleplaying tu trochu nezvládli a nedává takový smysl oproti ostatním dílům (navíc tlak na gay téma je patrný, i když pro kontext vlastně nedůležitý). Co je super jsou herní turnaje, nedávno jsem se díval na mistrovství světa v Tetrisu a je zábava vidět turnaje z roku 1990... jak ten svět vypadal, co se řešilo v US a tady jsme byli rádi, že můžeme koukat na arkádové hry, když přijely kolotoče a zrovna fungovaly... Mám to rád a pohladilo mě to po duši. (29.09.2020)

Chvíli trvalo, než mě to chytlo. Protože seriál, který začíná papouškováním nesmyslné vyprávěnky (že kvůli Space Invaders v Japonsku docházely mince - to je v těch automatech jako nadobro pozřely černé díry, že se nevracely zpět do oběhu?) přece jen moc důvěry nebudí. Pak mě samozřejmě taky zklamalo, že se autoři věnují výhradně Americe (japonské hry a jejich tvůrci jsou tam jen proto, že měli úspěch v Americe). Amerikocentrismus provází většinu anglojazyčné popularizační literatury o historii videoher, což je škoda nejen proto, že v Evropě byla situace radikálně odlišná (hrály se jiné hry a víc na počítačích než na konzolích), ale i proto, že to jednostranně ovlivňuje interpretace - je jasné, že pokud se například na vzestup a pád Segy budete ptát (jen) jejích někdejších amerických zástupců, nejspíš dojdete k závěru, že všechna špatná rozhodnutí udělali Japonci a nikoli oni sami. Když se ale člověk smíří s tím, že Nejvyšší skóre není informačně vyčerpávající, encyklopedický dokument, ale že se zkrátka na historii americké herní scény dívá skrze vybrané příběhy, je to nakonec příjemná podívaná. _____Na rozdíl od řady diskutujících jsem ocenil různé pikošky o "okrajových" hrách, tvůrcích a hráčích a nevadilo mi, že tyto jsou vybírány tak, aby něco vypovídaly o kulturních praktikách příslušníků různých minorit. Zkoumání historie médií a kulturních artefaktů už se snad dávno posunulo za opěvování "geniálních počinů geniálních tvůrců" a Gay blade rozhodně není méně významným herním počinem než třeba československé hry vyráběné amatéry na osmibity, kterým Jaroslav Švelch věnoval celou knihu (a vydali mu to Američani). Ostatně, byly to zároveň přesně ty momenty, kdy se i v tématu zorientovaný člověk mohl dozvědět něco nového. I když přiznávám, že jsem zároveň neznal třeba přesné pozadí vzniku Night Trap a produkční problémy, které vedly k jeho lacině campové podobě. _____btw. Taky myslím, že už je konečně čas, aby se hráči posunuli za plačtivé chápání svého koníčku a pořád v sobě neživili pocit ukřivdění nad tím, jak jim svět nerozumí a ubližuje jim. A tenhle pocit se krmí třeba tak, že se ze senátních slyšení z roku 1993 vyberou jen ty největší špeky o zlých hrách. Navzdory tomu, že většina z přítomných starých bílých mužů samozřejmě žádné velké primární zkušenostmi s hrami neměla, jejich postoje byly v úhrnu poměrně smířlivé a rozumné . (17.09.2020)

Politika a prosazování ras do dokumentů nepatří, pokud to není dokument o politické scéně nebo válkách. Nepřipadá mi, že dokumentární série o hrách je o válkách nebo politice. Za mě obrovské zklamání, a to hned ze dvou důvodů. Prvně, série pojednává o hrách, jenž byly v móde v USA, a sledovat to je někdy docela opruz (možná jsem čekal, že dokument ukáže i 2000 - 2005). Ale pak je tu klasická Netflix LGBT/afro vsuvka, přes kterou jsem se nedokázal přenést. Je opravdu těžké natočit objektivní dokument, ve kterém nepadne slovo o tom, jak to měli černoši těžké, a jak na hovno se cítí LGBT? Nejenom, že to nepotřebuji slyšet, často s tímto přichází snaha zdůrazňovat témata, která nejsou vůbec zajímavá, ale jsou nějak spojená s černochy nebo s dalšími píčovinami. (28.01.2021)