Jaroslav Havlíček

PROČ si tohoto skvělého spisovatele nemohu přidat mezi oblíbené spisovatele ?????????

Prozaik, jeden z   předních představitelů české psychologické prózy 30. a 40. let. Občanským povoláním úředník Živnostenské banky v   Praze se vedle zaměstnání soustavně věnoval literatuře od poloviny 20. let. Narodil se 3. února 1896 v   Jilemnici, zemřel 7. dubna 1943 v   Praze.
Pocházel z   učitelské rodiny, jeho otec, Josef Havlíček, byl jilemnickým kronikářem, sbíral krajové pověsti a psal příležitostné verše; patřil k organizátorům veřejného a kulturního života města. Matka byla dcerou hraběcího nadlesního z   okolí Chlumce nad Cidlinou, milovala přírodu a s jilemnickou společností se příliš nesžila.
Školní docházku zahájil Jaroslav Havlíček v   Jilemnici, v roce 1909 přešel na jičínskou reálku, kde v   roce 1913 maturoval. Jako talentovaný kreslíř uvažoval Havlíček o studiu na Uměleckoprůmyslové škole, jen na přání rodičů absolvoval v   roce 1914 abiturientský kurz při obchodní akademii v Chrudimi a začal studovat obor obchodních věd na České vysoké škole technické v   Praze.
Krátké období Havlíčkova vysokoškolského studia přerušila 1. světová válka. V   roce 1915 byl odveden a narukoval k 74. pěšímu pluku do Kadaně, kde také navštěvoval důstojnickou školu. Se svým plukem se zúčastnil bojů na ruské a italské frontě. Josef Rumler se zmiňuje ve své monografii Epik Jaroslav Havlíček (Československý spisovatel, Praha 1973) o dvou zraněních, z nichž se Havlíček zotavoval v jilemnickém lazaretu pod dohledem MUDr. Josefa Vejnara. Informaci o válečném zranění poskytla Josefu Rumlerovi rodina a   pocházela přímo od Havlíčka. Marie Havlíčková zjistila skutečné okolnosti manželova tehdejšího pobytu v   polní nemocnici až o mnoho let později z   jeho deníkových záznamů a autor monografie je nemohl znát. Lze předpokládat, že když se Jaroslav Havlíček ve vzpomínkách na léta války často vracel k osobě „nezapomenutelného primáře Vejnara“, patřilo jeho uznání především lékařově profesionální diskrétnosti a   lidské moudrosti.
V březnu 1919 nastoupil Havlíček jako úředník Živnostenské banky v   Praze a zároveň pokračoval ve vysokoškolských studiích, která však nedokončil. V   srpnu 1921 se po   několikaleté známosti žení s   Marií Krauseovou, dcerou jilemnického mydláře. Do Prahy se Havlíček natrvalo stěhuje i s   rodinou v roce 1922, zpočátku do podnájmu v   Krči, od   roku 1929 bydlí na Spořilově, kde v   letech 1925 - 1929 vznikla celá čtvrť rodinných domků a vilek. Havlíčkovými sousedy na starém Spořilově byli například spisovatelé A. C. Nor, Jan Čarek, Adolf Branald, Karel Ptáčník, Josef Knap, František Křelina, Jiří Marek a   Zuzana Kočová.
Od roku 1924 začíná Havlíček publikovat v   časopisech verše, v   roce 1928 debutoval i   jako prozaik. Poezii se věnoval příležitostně dál, ale nezveřejňoval ji. Již v   počátcích byla pro Havlíčkovu prozaickou tvorbu příznačná tendence k   cykličnosti, která se však zřetelně ukázala až po autorově smrti, kdy byly z   pozůstalosti uveřejněny povídky z   20. a 30. let. Havlíček jimi vytvářel prozaické řady spojené obměňovanými motivy a náměty (například povídky o domově, o osudech žen, povídky s   detektivní zápletkou nebo povídky s   tajemstvím). Tyto prózy charakterizuje silný lyrismus, častý je snový prvek dětství, kterým Havlíček poetizoval realistický obraz maloměsta. Pro celou Havlíčkovu tvorbu je příznačný motiv smrti. Kořeny těchto obrazů tkví v častých a vážných nemocech, které Havlíček prodělal v   dětství a dospívání a které ovlivnily i jeho povahové vlastnosti. Neustálou obavou a úzkostí o zdraví své i svých blízkých trpěl celý život.
Havlíčkova autorská bezradnost a jeho pochybnosti o kvalitách vlastní tvorby jsou příčinou toho, že když v roce 1935 vydává svůj první román, je ve skutečnosti autorem šedesáti povídek a má v  rukopisech první verze románu Neviditelný a novely Synáček. Tato bezradnost násobená osobní uzavřeností a plachostí mu také léta bránila navázat kontakt s  literárními vrstevníky. Tyto vlastnosti a také pocit odpovědnosti vůči rodině a starost o její existenční zabezpečení nedovolily Havlíčkovi zvolit si nejistotu svobodného povolání spisovatele. Tvůrčí práce se vzdát nechtěl, věnoval se jí tedy ve svém volném čase a po nocích. Dlouhodobé přepínání sil a celkové vyčerpání přispělo pravděpodobně k tomu, že podlehl zápalu plic, kterým onemocněl v   dubnu 1943.
Syn Zbyněk (22. 5. 1922 Jilemnice - 7. 1. 1969 Praha) byl surrealistický básník a klinický psycholog; dcera Eva (1924) studovala na Uměleckoprůmyslové škole v   Praze.
Poměrně obsáhlý fond prozaika Jaroslava Havlíčka byl získán do sbírek Literárního archivu v letech 1979 a 1985 od spisovatelovy manželky Marie Havlíčkové. Tyto dvě akvizice, z nichž první obsahovala strojopisy téměř všech Havlíčkových prací a druhá korespondenci, doklady a dodatek k dílu, doplnila v   roce 1996 akvizice třetí, kterou Marie Havlíčková připravila, ale archivu ji již předávala dcera Eva Havlíčková. Tento třetí přírůstek k pozůstalosti Jaroslava Havlíčka, co do rozsahu nejmenší, poskytl mimořádně cenné podklady pro přiblížení autorovy složité osobnosti, jeho nelehkého usilování lidského i   uměleckého. Havlíčkova literární pozůstalost tak byla doplněna i   rukopisy některých raných prací (Muž sedmi sester, Sekera u kořene, torzo Holanovy děti), několika nepublikovanými povídkami (Krab, Při čaji, Nemocná panna z   kalendáře), fejetony s   turistickou tematikou a   jediným Havlíčkovým dramatickým pokusem – fraškou s názvem Žampach. Součástí této poslední akvizice byl i Havlíčkův tzv. „černý notes“, obsahující autorovy pracovní poznámky, plány a náměty. Literárnímu archivu jej daroval redaktor Josef Rumler, dlouholetý editor Havlíčkova díla a autor zatím jediné havlíčkovské monografie. Do své předčasné smrti v roce 1943 stačil Havlíček knižně publikovat kromě čtyř románů – Vyprahlé touhy (Sfinx, Praha 1935), Neviditelný (Jos. R.   Vilímek, Praha 1937), Ta třetí (Jos. R. Vilímek, Praha 1939), Helimadoe (Jos. R. Vilímek, Praha 1940) – pouze soubor povídek Neopatrné panny (Václav Petr, Praha 1941), novelu Synáček (Českomoravský kompas, Praha 1942), povídky Komtesa Camilla ve sborníku Milostný kruh (ELK, Praha 1941) a Útěk z civilizace ve sborníku Dvanáct poutí světem (Čin, Praha 1941); v témže roce přispěl ještě svými pohádkami (Vzdoropohádka, O koníčkovi našeho pekaře) do sborníků Svět na křídlech (Karel Borecký, Praha 1941) a Nové české pohádky (Českomoravský kompas, Praha 1941). Z tohoto výčtu je patrné, že Josef Rumler uspořádal a textologicky připravil většinu Havlíčkovy rukopisné pozůstalosti. Jako Spořilovák a spolužák Havlíčkova syna Zbyňka poznal autora osobně. Později při zpracovávání jeho literární pozůstalosti měl i plnou důvěru a podporu Marie Havlíčkové. Ta mu věnovala černý zápisník jako výraz poděkování za péči o manželovo dílo. Nyní jsou tyto tvůrčí poznámky opět součástí literární pozůstalosti Jaroslava Havlíčka a mají sloužit budoucím havlíčkovským badatelům. Zatím poslední přírůstek k   osobní pozůstalosti Jaroslava Havlíčka byl zakoupen Literárním archivem v   Žižkovském antikvariátu v   roce 2000 jako konvolut osmi Havlíčkových dopisů adresovaných literárnímu kritikovi Karlu Polákovi, dvou dopisů Kamila Bednáře dr. Polákovi, týkajících se soudní kauzy Neopatrné panny, a   doplněný Havlíčkovým úmrtním oznámením.
Oddíl dokladů vlastních obsahuje řadu významných dokumentů a mapuje Havlíčkův život doslova od narození až do předčasného konce v dubnu 1943. Vedle jednotlivých dokladů tvoří tuto část Havlíčkovy pozůstalosti několik konvolutů a jsou zde zařazeny i   některé jeho zápisníky.
K zajímavým jednotlivinám patří například potvrzení pražského magistrátu o   vystoupení Jaroslava Havlíčka z církve římskokatolické z roku 1921 nebo dvě verze vlastního životopisu z roku 1940, který Havlíček sepsal z podnětu svého nevlastního bratra, bibliofila Miroslava Janovského. Soubory dokladů zaměstnaneckých (1919 - 1943) a dokladů vojenských (1919 - 1941) podávají ucelený přehled o Havlíčkově úřednické a vojenské kariéře. V konvolutu zdravotních dokladů jsou přiloženy záznamy Marie Havlíčkové o průběhu manželovy nemoci od 29. 3. 1943 večer do 3. 4. dopoledne, kdy byl převezen do nemocnice na Bulovce. Za zmínku rovněž stojí opis pitevního protokolu, který si v roce 1953 vyžádal Zbyněk Havlíček a   který je uložen mezi doklady o úmrtí, kremaci a pohřbu. Tato zpráva nezmiňuje zánět mozkových blan, který je často tradován v souvislosti s Havlíčkovou smrtí. Zde je jako příčina úmrtí uveden zápal plic.
Z badatelského hlediska je patrně nejzajímavější konvolut materiálů týkajících se soudního zákazu šíření Havlíčkovy knihy Neopatrné panny mezi osobami mladšími 18 let, který vydalo v listopadu 1941 protektorátní Ministerstvo školství a národní osvěty na návrh Sboru pro posuzování tiskopisů ohrožujících mládež. Konvolut obsahuje opisy soudního usnesení, jmenný seznam členů poroty a výstřižek z Úředního listu ze 4. 12. 1941, kde je Havlíčkova kniha oficiálně označena za nemravnou, ohrožující zdravý vývoj mládeže. Pro přehlednost vývoje celé události a pro představu, jak prožíval tuto trapnou situaci sám Havlíček a jaké z ní vyvodil důsledky, je v tomto konvolutu ponechána i Havlíčkova korespondence s Karlem Sezimou, Janem Šnobrem, advokátem JUDr. Kamillem Reslerem a   dva jeho dopisy adresované Kruhu českých spisovatelů a Literárnímu odboru Umělecké besedy. Jsou zde uloženy i dva dopisy Kamila Bednáře Karlu Polákovi, týkající se Polákovy účasti na soudním stání 14. 11. 1941. Tuto nešťastnou událost popsal Karel Sezima ve III.   svazku svých vzpomínek, nazvaných Z mého života. Znal kauzu detailně z Havlíčkových obsáhlých dopisů (jsou uloženy v   LA PNP v osobním fondu Karla Sezimy; edice inventářů č.   627). Sezima byl nejen Havlíčkovým rádcem a   povzbuzovatelem v jeho literárních začátcích, spojoval je i úděl státních úředníků, kteří se literatuře věnují ve svém volném čase. Patřil zřejmě i k nemnoha Havlíčkovým skutečným přátelům. Poslední soubor dokladů z let 1941 - 1943 se týká Havlíčkova sporu s   nakladatelstvím Čin o honorář a publikační práva k   povídce Útěk z   civilizace, která byla otištěna ve sborníku Dvanáct poutí světem. Základem konvolutu jsou opisy vzájemné korespondence mezi Jaroslavem Havlíčkem, nakladatelstvím Čin a advokátní kanceláří JUDr. Kamilla   Reslera. Do oddílu dokladů jsou zařazeny i tři Havlíčkovy zápisníky. Dva z nich dokumentují jeho velké záliby a lásky: zahradu (plány a   nákresy, seznamy růží s   charakteristikou jednotlivých odrůd a jejich umístění) a knihovnu (soupisy zakoupených knih, tituly vybrané k vazbě, soupisy titulů pro antikvariát).
Nejvýznamnějším souborem dokladů rodinných je konvolut právních dokumentů a   korespondence, týkajících se osobní a literární pozůstalosti Jaroslava Havlíčka, kterou vyřizovala advokátní kancelář JUDr. Reslera. Lékařský předpis vystavený MUDr. Josefem Vejnarem pouze připomíná jméno „nezapomenutelného primáře jilemnické nemocnice“, které často a s vděčností zmiňuje Havlíček ve svých vzpomínkách na dětství a zejména na pozdější válečný pobyt v jilemnickém lazaretu.
Jestliže oddíl dokladů poskytuje i řadu informací o Havlíčkově soukromí, oddíl korespondence je na tyto údaje poměrně skoupý. Výjimku tvoří pouze korespondence adresovaná členům rodiny.
       Korespondence přijatá neobsahuje žádné větší celky, jedná se většinou o jednotlivé dopisy formálního obsahu. Z významnějších pisatelů můžeme uvést Kamila Bednáře, Josefa Koptu, Josefa Knapa, Karla Poláka či Miroslava Rutteho. Za pozornost stojí dopis Havlíčkova otce, jilemnického učitele a kronikáře, který se zájmem sledoval synovy literární pokusy. Několik básní osobně odnesl k posouzení spisovateli a krajanu ing. Antonínu Zemanovi (Antalu Staškovi). Staškovu odpověď spolu s dobrozdáním redaktora Zvonu F. S. Procházky zaslal Josef Havlíček synovi do Prahy v roce 1924. Tyto dopisy předznamenávají vlastně Havlíčkův vstup do literatury – ve Zvonu publikoval v   tomtéž roce své první verše.
Korespondence odeslaná je dochována převážně v kopiích a konceptech. Za zmínku stojí Havlíčkovy dopisy Kamilu Bednářovi, Jarmile Glazarové, Josefu Koptovi, Karlu Polákovi a Františku Sekaninovi. O Havlíčkově korespondenci se spisovatelem a literárním kritikem Karlem Sezimou jsme se již zmínili výše. Mimořádně bohatý havlíčkovský materiál (doklady, originály a opisy korespondence s rukopisnými přípisy a komentáři) je uložen ve fondu advokáta JUDr. Kamilla Reslera (edice inventářů č. 266). Výbor z Havlíčkovy korespondence s touto advokátní kanceláří vydal archivář Lubomír Tomek jako zvláštní přílohu sborníku Literární archiv VII/72 pod názvem Paradoxní epizody Jaroslava Havlíčka. Výbor přibližuje Havlíčkovy neshody a nedorozumění s některými vydavateli a   nakladatelskými domy. Separát Tomkovy práce je uložen v oddíle tisků a výstřižků. Samostatný celek představuje v korespondenci odeslané soubor více než tří set padesáti dopisnic, zálepek vojenské polní pošty, dopisů a   pohlednic, které Jaroslav Havlíček napsal Marii Krauseové (od srpna 1921 Marii Havlíčkové). Dopisem z   června 1915 začíná a   pohlednicí z 29. března 1943 končí pozoruhodný konvolut, který jako by svým obsahem potvrzoval, že „cesta k velikosti i u lásky je daleká, vede časem a   nadejít si nelze“. Těžko bychom v této korespondenci odkazovali na dopisy více či méně významné. Nicméně mimořádnou intenzitou prožitku zaujmou dopisy z   května 1918, kdy byli vojáci 74. pěšího pluku odveleni z Kadaně do Tegethofu u Kopist, aby tu potlačili hornickou stávku. Zajímavé jsou i dopisy z vojenského cvičení v Trnavě z roku 1926. Zejména dopis z   30.června je důvěrnou výpovědí o střetávání představ s realitou v   mladém manželství. Netypicky úsměvný a rozverný je tón zpráv z roku 1934, které psal Havlíček s dětmi ženě do Krkonoš. Uzavřený celek tvoří sedmnáct Havlíčkových dopisů rodině z léčebného pobytu ve Vráži roku 1942. Obsáhlý a nezvykle otevřený je i Havlíčkův dopis Emilu a Gustě Krauseovým z března 1943, který lze označit za jakousi lidskou i tvůrčí bilanci.
V korespondenci cizí jsou uloženy mimo jiné dopisy Jarmily Glazarové, adresované Marii Havlíčkové. Dopisy Marie Havlíčkové v osobním fondu Jarmily Glazarové dávají nahlédnout do života rodiny po Havlíčkově smrti a přibližují osobnosti obou dospělých dětí. V   její pozůstalosti je uložen i jeden z mála dopisů Zbyňka Havlíčka, kterým zve spisovatelku a poslankyni Jarmilu Glazarovou v roce 1955 na prohlídku psychiatrické léčebny v   Dobřanech, kde v té době působil jako klinický psycholog.
Nejvýznamnější a nejrozsáhlejší oddíl pozůstalosti Jaroslava Havlíčka představují rukopisy vlastní. Havlíček netvořil lehce, v řadě jeho dopisů i ve vzpomínkách současníků nalezneme zmínky o jeho nejistotě a pochybnostech o kvalitách vlastní tvorby. Havlíček se proto k většině svých prací vracel, aby je přepracoval nebo alespoň upravil. Často i několik verzí a variant jednoho díla umožňuje sledovat autorovo směřování ke konečné podobě rukopisu. Ovšem míra odlišností je u jednotlivých děl rozdílná. Ve snaze o dosažení určité přehlednosti jsou rukopisy s drobnými úpravami a změnami označeny jako varianty, rukopisy přepracované a výrazněji pozměněné jsou uvedeny jako verze díla. Tam, kde se u jednoho díla vyskytuje několik verzí a variant, je knižně vydaný text označen jako verze definitivní. Původní varianty povídek byly většinou publikovány časopisecky, jsou autorem číslovány a na obálce je uvedeno datum jejich uveřejnění a název periodika. Oddíl tisků a výstřižků v   tomto fondu poskytuje téměř úplný přehled novin a časopisů, do nichž Havlíček svými básněmi a   později povídkami přispíval. V oddíle rukopisů jsou zastoupeny téměř všechny Havlíčkovy práce – od studentských veršů a písniček až po torza románů Vlčí kůže, Poslední rok a   romaneta Smaragdový příboj.
Literární pokusy ze studentských let představují strojopisné opisy dvou literárně-dramatických pásem, určených pro jilemnické silvestrovské kabarety: Jívenské (Jilemnické) písničky z roku 1919 a Epitafy z roku 1921. Básnickou tvorbu z let 1919 - 1927 uspořádal sám Havlíček do dvou rukopisných sbírek – Básně z kufru a Dodatky. Básně nezařazené do   těchto dvou sbírek tvoří konvoluty I. a II. Do konvolutu I. jsou vřazeny i tři básně z roku 1941 (Kolotoč duchů, Lidočka a Šachista). Návrhy uspořádání básnických sbírek a rukopisný přehled časopisecky publikovaných veršů jsou uloženy v   oddíle dokladů. Samostatný soubor tvoří návrhy a fragmenty různých básní.
Přestože se Havlíček v roce 1941 opět k veršům vracel a zřejmě v té době uvažoval i   o   vydání sbírky Básně z kufru, jeho spisovatelský odkaz spočívá jednoznačně v tvorbě prozaické. Z rozsáhlé oblasti umělecké prózy obsáhl svým dílem téměř všechny její základní žánry: od románů přes novely, romaneta, desítky povídek a pohádek až k drobným prózám a   příležitostným článkům.
Petrolejové lampy, svoji románovou prvotinu (1. verze vyšla pod názvem Vyprahlé touhy v   nakladatelství Sfinx v roce 1935), koncipoval Havlíček jako první díl románové trilogie z   maloměstského prostředí. Varianty 1. verze z roku 1933 s názvem Petrolejové svítilny a   podtitulem Ulrychovsko jsou dochovány v několika neúplných strojopisech; kompletní je přepracovaná 2. verze z roku 1942, včetně pozdějších opisů editora Josefa Rumlera. Plánovaným pokračováním příběhu Štěpky Kiliánové je román Vlčí kůže. Torzo románu, respektive dvě jeho verze, doplňuje bohatý a zajímavý pracovní materiál (základní rozčlenění románu: I. Šelma hladoví, II. Tučné sousto, III. Ovce je zadávena a vlk vykoupen., označení jednotlivých kapitol a jejich stručný obsah, jmenný seznam vojáků–jednoročáků, charakteristiky postav včetně rozpisu složitých příbuzenských vztahů atd.), poskytující představu o dalším vývoji fabule. Součástí pracovních podkladů a poznámek k románu Vlčí kůže je i nástin koncepce celé trilogie. Stejně jako Petrolejové lampy a Vlčí kůže i třetí díl jilemnické ságy s názvem Vylomené dveře byl autorem rozvržen do tří částí: I. První zaklepání, II. Otevřete! Otevřete!, III. Vetřelec v jizbě. Pro Petrolejové lampy zvolil Havlíček jako motto poslední dvouverší lidového říkadla Konečná smrt (Pohádky, říkadla a   hádanky z   Bartošovy Kytice, SNDK, Praha 1962), Vlčí kůži předznamenal refrénem německé vojenské písně. Mottem Vylomených dveří měl být podle autorových poznámek úryvek jedné z   jilemnických studentských písniček, které vznikly během památných prázdnin roku 1913. Rukopis písně K svým horám obrácen, já zpívám... je uložen mezi pracovními materiály k   jilemnické trilogii. Autorství písničky připsal Havlíček postavě Jindry Pavlíka, která je spojena s dalším „jilemnickým“ románovým fragmentem nazvaným Poslední rok. Stejně jako v případě románu Vlčí kůže je i torzo Posledního roku dochováno ve dvou verzích, doplněných zajímavými pracovními podklady a poznámkami. Původní verzi příběhu posledních bezstarostných předválečných prázdnin s ústřední postavou Kamila Ritticha rozepsal Havlíček v roce 1932. Znovu se k tématu Posledního roku vrátil v prosinci 1935, ani tentokrát však román věnovaný „živým a mrtvým kamarádům“ nedokončil. V přípravných materiálech si Havlíček mimo jiné zaznamenal rozvrh osmi kapitol, označených pracovními názvy a heslovitým určením hlavního tématu každé z nich, a také úryvek z loutkohry Matěje Kopeckého Doktor Faustus jako motto celého románu. K pracovním materiálům patří i   veršovaný testament Jindry Pavlíka, charakteristiky jednotlivých postav a jejich vzájemných rodinných a příbuzenských vztahů, čtyři seznamy se jmény jívenských (jilemnických) středoškoláků, zlaté mládeže, akademiků a hodnostářů, plány a mapky Jivna (Jilemnice) a   okolí; připojeny jsou několikastránkové záznamy politických a denních událostí od května 1913 do listopadu 1914. Ať už byly Havlíčkovy záměry s fabulí tohoto příběhu jakékoli (samostatné zpracování příběhu Kamila Ritticha., případně propojením s dějem Vlčí kůže jako součást 2. dílu jilemnické trilogie), fragmenty obou románů s autorovými podrobnými pracovními poznámkami umožnily později editorovi zprostředkovat čtenáři alespoň kusé pokračování příběhu Štěpky Kiliánové, Jendy a Jindry Pavlíkových i osudů dalších postav plánované trilogie (Vlčí kůže. Z rukopisné pozůstalosti uspořádal a průvodním slovem a   doslovem opatřil Josef Rumler, Kruh, Hradec Králové 1967). Obě románová torza můžeme označit za Havlíčkovu autobiografickou výpověď individuální i generační. Počátek této výpovědi a vstup do jilemnické románové tematiky představuje však již nedokončená próza Holanovy děti z roku 1928. Torzo příběhu Olgy a Vládi Holanových (obě postavy vystupují i   v románu Poslední rok) je jedním z mála skutečných rukopisů v Havlíčkově pozůstalosti; většinou se jedná o originální strojopisy s   autorovými rukopisnými poznámkami. Rukopis, včetně pracovních poznámek, přepsala v roce 1965 Marie Havlíčková. K opisu je připojen její komentář: „Opsáno ze 71 stránek špatně čitelného rukopisu, napsaného autorem v roce 1928. Jde o 1/6 plánované knihy.“ K dokončení Holanových dětí se Havlíček nevrátil, nicméně pracovní materiály jsou zajímavé a autorovy útržkovité záznamy k této práci jsou i mezi poznámkami v souhrnném konvolutu pracovních materiálů k prózám. Heslovitě zaznamenané nápady a podněty k jednotlivým dílům najdeme ostatně ve všech Havlíčkových zápisnících a   diářích. Pracovní materiály, týkající se jilemnické trilogie, patří k   nejpočetnějším a   nejzajímavějším v celé pozůstalosti.
Největší ohlas u čtenářů i odborné kritiky získal Havlíček nepochybně svým románem Neviditelný z roku 1935. Pro dokonalou vyváženost formy a obsahu i stylistickou bravuru, s   níž dokázal na šesti stech stranách původního textu rozvinout složitý motiv viny a trestu, aniž by čtenáři dovolil na chvíli vydechnout, byl tento Havlíčkův román oceněn první cenou České akademie za rok 1938. V případě Neviditelného nabízí autorova pozůstalost příležitost k několika zajímavým srovnáním. Porovnání první umožňují dochované rukopisy stodesetistránkové povídky Neviditelný, kterou Havlíček v prosinci 1931 obeslal literární soutěž nakladatelství Melantrich, a původní šestisetstránkové verze stejnojmenného románu z   roku 1935. Oba rukopisy byly autorovi vráceny: povídka nezaujala vůbec, ačkoli měla již veškeré atributy pozdějšího úspěšného románu; románovou verzi Neviditelného vrátilo Havlíčkovi Vilímkovo nakladatelství na základě lektorských posudků (František Sekanina, Emil   Vachek), aby některá slabší místa přepracoval a především aby román celkově zkrátil. Srovnáme-li tedy oba rukopisy, pak vedle odlišností daných rozdílností žánrů a několika víceméně formálních změn (jiné jméno hlavního hrdiny, jiné datace významných událostí atd.), spočívá zásadní rozdíl mezi povídkovou a románovou podobou příběhu v charakteristice hlavních postav, ovlivňující i celkově rozdílné vyznění obou próz. Pavel Dittrich je stejně cílevědomý a racionální jako románový Petr Švajcar, je však méně cynický, méně vypočítavý a především je citově angažovaný. Dittrich má svým způsobem Soňu rád, lituje její nemoci i   toho, že ji ztrácí. Je dokonce ochoten připustit svůj díl viny na jejím osudu. Nebyl by schopen nepřímé vraždy, jak ji zinscenoval Švajcar, proto je ušetřen i rafinovaně krutého trestu: jeho syn se už rodí jako mentálně postižený, takže Dittrich neprožívá Švajcarovu euforii šťastného otce, který spřádá sny o budoucnosti svého zdravého a chytrého dítěte, aby o   to bolestněji nesl synovu proměnu po přestálé meningitidě. V souvislostí s povídkovou podobou Neviditelného je zajímavá ještě jedna skutečnost: Josef Rumler zmiňuje tuto povídku, která zapadla bez ohlasu, ve své monografii Epik Jaroslav Havlíček. Uvádí mimo jiné, že pozdější ústřední románová postava – ing. Petr Švajcar – má v povídce předobraz v   postavě ing. Trakla, stojícího víceméně v pozadí příběhu. Jako hlavní osoba i hlavní problém zde vystupuje sám Neviditelný. Stejná fakta, s odvoláním na Rumlerovu monografii, předložila i prof. Dobrava Moldanová ve svém příspěvku nazvaném Pojetí zla v českém psychologickém románu (Hlavní téma: Psychologická próza. Sborník příspěvků z Laboratoře psychologické prózy, konané v Hradci Králové 21.-22. září 1993, Gaudeamus, Hradec Králové 1994). Srovnáme-li tyto charakteristiky s textem v Havlíčkově pozůstalosti, je zřejmé, že Josef Rumler a prof. Moldanová vycházeli ve svých závěrech z jiné, v pozůstalosti nedochované verze povídky Neviditelný. Zajímavý pohled do geneze díla by nepochybně přineslo i srovnání tří variant románu, uložených v pozůstalosti. První variantou je již zmíněný šestisetstránkový strojopis, druhý strojopis představuje jakýsi mezistupeň k variantě třetí, která je definitivní podobou románu Neviditelný, jak ji známe z knižního vydání. Strojopisy druhé a třetí varianty nejsou úplné, nicméně 350 a 370 stran textu umožňuje dostatečné srovnání. Ve druhé variantě jsou vedle Havlíčkových rukopisných poznámek i poznámky nezjištěného. Lze předpokládat, že Havlíček spolupracoval při úpravách s některým z nakladatelských lektorů. Úpravy provedené autorem totiž odpovídají změnám, navrhovaným v posudku pro Vilímkovo nakladatelství, jehož autorem je pravděpodobně redaktor Emil Vachek. Opis lektorské zprávy je přiložen k   rukopisu románu. Třetí srovnání by mohlo být věnováno proměnám hlavní ženské hrdinky. Povídková postava ing. Pavla Dittricha prošla k románovému ing. Petru Švajcarovi změnou poměrně zásadní. Nevyrovnaná, senzitivní a naivní Soňa je povahovým protipólem svého muže a její proměny nejsou v jednotlivých verzích díla zdaleka tak nápadné. Přesto ji v   konečném důsledku vnímáme pokaždé trochu jinak. V povídkové verzi Neviditelného pravděpodobně i díky srovnání s relativně sympatickou postavou Dittrichovou nebudí zhýčkaná, náladová a věčnými migrénami trpící Soňa ani pochopení, ani soucit. Původní románová verze byla do definitivní podoby zkrácena o 120 stran. Minimálně třetina z nich je věnována právě postavě Soni. Do téměř naturalistických detailů rozebírá autor v původní podobě románu projevy Soniny nemoci, provázené rozpadem hrdinčiny osobnosti od přitažlivé mladé ženy a milenky k animální bytosti bez zábran a studu, nebezpečné vlastnímu dítěti. Zjednodušeně lze říci, že krystalizací hlavního hrdiny do podoby cynika a všeho schopného egoisty a díky autorově střídmosti a ukázněnosti v líčení vypjatých situací a   patologických jevů, je definitivní románová verze k postavě nešťastné Soni Hajnové nejmilosrdnější. Dává jí šanci získat když ne čtenářovy sympatie, tedy alespoň jeho soucit. Důkladnější a složitější rozbor by si vyžádalo zodpovězení otázky, kam se v tomto bezútěšném a tragickém příběhu skryla osobnost autora. Nejzasvěcenější výklad k tomuto tématu poskytuje práce PhDr. Zbyňka Havlíčka s názvem Blud neviditelnosti. Dvanáctistránkový strojopis přednášky, přednesené na schůzi Purkyňovy společnosti v říjnu 1961, je uložen v této pozůstalosti v oddíle rukopisů cizích.
Na dvou Havlíčkových pravděpodobně nejznámějších románech – Petrolejové lampy a   Neviditelný – dokumentuji bohatost a zajímavost materiálů, zastoupených v autorově literární pozůstalosti. I všechny ostatní Havlíčkovy práce, uložené v oddíle rukopisů vlastních zahrnují četné a zajímavé podklady pro studium jeho díla i tvůrčích metod a postupů.
Oficiálního ocenění se po Neviditelném dostalo i dalšímu Havlíčkovu románu Ta třetí, který získal literární cenu Baťovy soutěže za rok 1940. Román, který autor věnoval mamince, je dochován v pozůstalosti v definitivní verzi a dvou jiných variantách.
Původní verze Havlíčkova románu Helimadoe má název Pět písmen abecedy a dataci 4. III. 1937 - 17. IV. 1937/7. XI. 1937. Svá jména tu dostaly pouze dvě z příštích helmadon – Dora a Ema. Místo Heleny, Lídy a Marie z Helimadoe zde figurují Anna, Božena a Cecílie. Původní verze Helimadoe je rozdělena do 47 kapitol, zcela chybí kapitola závěrečná: Již nikdy jsem nespatřil Staré Hrady. Originální strojopis, v němž schází dvě stránky, je doplněn neúplnou kopií bez oprav a rukopisných poznámek. Definitivní verzi Helimadoe doplňují pracovní materiály, například autorův rozpis oprav podle jednotlivých stran, nákres kotouče s   pracovním turnusem pěti dcer doktora Hanzelína a také přípis Marie Havlíčkové, vysvětlující vznik neobvyklého názvu románu: „Objevila jsem v čekárně u doktora povídku s   názvem Pět písmen abecedy – ten samý nápad, na kterém už pracoval Jarda – proto byl název změněn na Helimadoe.“
Přehled Havlíčkových větších prozaických prací je pro přehlednost sestaven v   tomto úvodu chronologicky, podle datace uvedené autorem v první verzi rukopisu, a jde o přehled výběrový. Samotný soupis veškerých prozaických prací je sestaven abecedně.
V roce 1927 vzniká próza Jaro v domě. V pozůstalosti je uloženo 94 listů Havlíčkova rukopisu z roku 1927 a fragment strojopisu přepracované verze z roku 1932 s názvem Zrádné jaro. V   autorových poznámkách najdeme pro tuto prózu i titul Dům bez srdce. Původní rukopisy jsou doplněny několika strojopisnými opisy s rukopisnými poznámkami Marie Havlíčkové a editora Josefa Rumlera, který Jaro v domě uspořádal z rukopisné pozůstalosti a   textologicky připravil k vydání (Melantrich, Praha 1975). V pracovních materiálech jsou uloženy mimo jiné dvě varianty názvů kapitol, plánek domu s rozpisem nájemníků v   jednotlivých bytech a dvoulist s rukopisným komentářem Marie Havlíčkové. V pracovních materiálech je rovněž uložen rukopis povídky Břicháči a jednonozí.
Z téhož roku pochází i rukopis prózy Sekera u kořene, kterou autor předznamenal citátem z Nového zákona: A již jest i sekera ke kořeni stromů přiložena. Protože každý strom, který nenese ovoce dobrého, vyťat a na oheň vržen bývá (Lukáš 3, 10). Sekera u kořene je jediným rukopisem v pozůstalosti, ke kterému neexistuje strojopisný opis. Havlíčkův při rychlém psaní obtížně čitelný rukopis neumožňuje úplné a souvislé čtení. Třiapadesát listů rukopisu doplňují autorem číslované vsuvky.
V roce 1928 píše Havlíček první prózu související s pozdějším jilemnickým cyklem, již výše zmíněný příběh sourozenců Olgy a Vládi Holanových, který autor často zmiňuje ve svých pracovních poznámkách, ale nikdy jej nedokončil. Románové torzo Holanovy děti je dochováno v autorově rukopise a strojopisném opisu Marie Havlíčkové s její poznámkou k   dílu. I k   tomuto fragmentu patří bohaté a zajímavé pracovní materiály a poznámky, které jsou jednak zařazeny k dílu, jednak jsou útržkovitě zaznamenány v konvolutu pracovních materiálů k próze.
Téhož roku vzniká i další větší práce, kterou Havlíček označil jako román a své autorství skryl pod pseudonym Pavel Juha. Později se prý k lehce pornografické absurdní hříčce s   názvem Muž sedmi sester příliš nehlásil. V   pozůstalosti je uložen strojopis s   autorovými rukopisnými poznámkami a strojopisná kopie s poznámkami Josefa Rumlera. K   této kopii patří i jiné varianty kapitol II, XIV a XIX. Doplňkem je xerokopie strojopisu s   edičními úpravami Marie Krulichové. Próza Muž sedmi sester vyšla v   nakladatelství Ivo Železný, Praha 1999.
V roce 1930 píše Jaroslav Havlíček své první romaneto s názvem Zánik městečka Olšiny, věnované rodné Jilemnici. I tato práce je dochována v několika verzích a neúplných variantách. První verze vzniká na přelomu let 1928/29, definitivní podobu dostává romaneto v   roce 1930, kdy je s vynecháním dvou kapitol (IV. a VIII.) otištěno v dubnovém a květnovém čísle časopisu Cesta. Název tohoto romaneta nesl i soubor próz, který Havlíček edičně připravil pro nakladatelství Jos. R.Vilímek ve dvou variantách a jehož vydání se už nedočkal. Zánik městečka Olšiny s povídkami Čert na zdi, Ubohý čert, Jasnovidka a Hodinky pana Balabána vyšel v roce 1944. V povídce Jasnovidka a ve dvou kapitolách romaneta (Čert, Klepny) jsou vedle autorových rukopisných poznámek i škrty červenou inkoustovou tužkou. Z   Havlíčkovy korespondence víme, že rukopis čekal poměrně dlouho na schválení protektorátními úřady. Lze tedy předpokládat, že škrty, týkající se trikolory, busty Mistra Jana Husa a nepatřičného čertova chování před zraky nezletilých školaček, jsou zásahy cenzurní.
V roce 1932 vznikají první verze tří Havlíčkových prací – románů Neviditelný, Poslední rok a také novely Synáček. Komorní příběh někdejšího veselého společníka Štěpky Kiliánové Toníka Skály a jeho lásky k tuberkulózní Markétce je dochován v Havlíčkově pozůstalosti ve dvou verzích. Původní novelu z roku 1932 zaslal autor do soutěže nakladatelství Melantrich. K přepracované verzi novely z roku 1942 je přiložen list se seznamem „knih od téhož autora“ a stručným životopisem, určený pro nakladatelství Českomoravský Kompas. V oddíle tisků a výstřižků, v   konvolutu recenzí novely Synáček jsou uloženy dva výstřižky, týkající se jilemnického statkáře Josefa Bubeníka, jehož životní příběh byl Havlíčkovi inspirací.
V letech 1934 - 1940 píše Havlíček román Petrolejové lampy a definitivní verzi románu Neviditelný, podruhé se vrací k   příběhu Kamila Ritticha a posledních předválečných prázdnin s   názvem Poslední rok.Vycházejí romány Ta třetí a Helimadoe.
V roce 1941 vznikají novely Komtesa Camilla, Útěk z civilizace a Kamenný orchestr. Dvě varianty protiokupační novely Kamenný orchestr doplňuje pro Havlíčka typický přípravný materiál. V pracovních poznámkách si autor mimo jiné nakreslil i podrobné plánky Hradčan a Pohořelce s okolím, doplněné výpisky z historie jednotlivých ulic, domů a kostelů. Najdeme tu dokonce i telefonní spojení na dr. Bělohlávka, znalce staré Prahy, kterého doporučil Havlíčkovi Klub českých turistů.
O rok později přepracovává Havlíček román Petrolejové lampy a znovu se pokouší o   filmovou povídku. Po neúspěšné Honbě za přeludem z roku 1939 vzniká v roce 1942 filmový námět Skleněný vrch, podle kterého píše Karel Steklý scénář s pracovním názvem Velký cíl. V lednu 1943 má v Lucerně premiéru film Barbora Hlavsová natočený na námět povídky Jaroslava Havlíčka a nazvaný nakonec podle hlavní hrdinky. Obě filmové povídky jsou uloženy v Havlíčkově pozůstalosti. K povídce o Barboře Hlavsové patří i dvě varianty scénáře s Havlíčkovými rukopisnými poznámkami a připomínkami, verze jednotlivých obrazů, varianty scénosledu a také šest stran autorových připomínek ke scénáři a třístránkové hodnocení filmu včetně hereckých výkonů.
Poslední Havlíčkovou prací je nedokončené romaneto Smaragdový příboj z počátku roku 1943. Fragment romaneta je dochován v originálním strojopise a několika opisech. Posledních osm stran původního textu i s autorovými opravami a škrty doplňuje opis pro nakladatelství Karla Červenky. Pro toto nakladatelství je určena i nakonec nepublikovaná předmluva Jarmily Glazarové. Proti rozpakům nad torzem nedopsaného Havlíčkova romaneta postavil jeho první vydavatel Karel Polák myšlenku, že je v   něm obsažena sama esence a duch celého Havlíčkova literárního odkazu: „Jeho hrůza z   bytí ze záhad a tragiky celé existence, z   nepoznatelna, ale ještě více z   poznání, které zabíjí. Jeho výsměch zdravé síle, která je sobeckou slabostí a podlehne prvnímu nárazu neobyčejna.“ Bohaté jsou u Havlíčkova posledního romaneta pracovní materiály. Obsahují autorovy poznámky k dalšímu vývoji fabule, charakteristiky postav a   názvy kapitol. Havlíčkova závěrečná poznámka je nadepsána: Opravy, doplňky a konstrukce Smaragdového příboje: „Josef Hojsa, dobrodružný chlapík, toužil po lásce slepé dívky. Kreslil jsem si před sebou obrys její útlé postavy, neuměle jsem maloval na papír svatozář jejích vlasů. Naslouchal jsem do dálek (blbost) ... Je už ráno!! Jdi, vole, spát...“
Stejně jako romány a delší prózy má i každá z jedenasedmdesáti povídek v Havlíčkově pozůstalosti několik verzí a variant, řada z nich je doplněna pracovními materiály a   poznámkami. Pod pseudonymem P. H. Jaroš napsal Havlíček i šest fejetonů z toulek Podkrkonoším a Jeseníky, spojených postavou strýčka Koutníka – turisty. Z badatelského hlediska jsou zajímavé i drobné články, úvahy, deníky a zápisníky, z nichž většina nebyla určena k publikování. Z roku 1921 pochází vyznání mladého Jaroslava Havlíčka s názvem Nevěřím. Do této doby spadá pravděpodobně i úvaha O sebevraždě a pětistránkový rukopis s   tématy: Já, Svět, Člověk, Hodnoty. V roce 1925 píše Havlíček svoji první delší prózu, vzpomínku jménem Máňa, kterou pro sebe opatřil podtitulem Povídka o mé ženě. Rukopis této první rozsáhlejší prozaické práce se v Havlíčkově pozůstalosti nedochoval. Povolení k   uveřejnění původně zcela intimního záznamu získal Josef Rumler od Marie Havlíčkové, která také provedla změny v osobních jménech, uvedených v textu. Doplněna o črtu Marie Havlíčkové O Jardovi vyšla vzpomínková próza Máňa v nakladatelství Kruh, Hradec Králové 1981. Opisy obou textů doplňují pracovní poznámky Marie a Jaroslava Havlíčkových. O rok poději píše Havlíček pojednání s názvem Několik slov k dětem o rodokmenu. V roce 1926 začíná Havlíček také své deníkové záznamy s názvy Manželství a Deník. Rukopis manželova Deníku opsala Marie Havlíčková na jaře roku 1976 a její průvodní dopis z 15. 4. 1976 vymezuje přesně účel tohoto opisu a zásady pro badatelské studium. V drobných prózách jsou uloženy články a fejetony Vyznání lásky, Zvony mého kraje, Archimedes, Úsilí o vytvoření živého člověka v literárním díle, Autor, režisér, čili Čí je dítě? apod. Malíři a grafikovi Jaroslavu Lebedovi, krajanovi z Křižlic u Jilemnice, napsal Jaroslav Havlíček v roce 1943 úvodní slovo ke katalogu jeho pražské výstavy. Krátce nato byl Jaroslav Lebeda zatčen a   v   březnu 1944 v pankrácké věznici popraven. K Jilemnickým studentským písničkám z let 1912 - 1920, které vydalo v roce 1941 Krajanské sdružení rodáků a přátel Jilemnicka v Praze, napsal Havlíček předmluvu s názvem Čtyři trsy hořce, věnovanou mrtvým kamarádům.
Další oddíl pozůstalosti Jaroslava Havlíčka tvoří rukopisy cizí. Nejvýznamnější konvolut tvoří fragment básnického odkazu Zbyňka Havlíčka (narozen 22. 5. 1922 v   Jilemnici; zemřel na leukémii 7. 1. 1969 v   Praze). Vystudoval psychologii na FF UK v   Praze a působil jako klinický psycholog v oblasti psychoanalýzy v léčebnách v Dobřanech a   Sadské. Za války založil spolu s Liborem Fárou, Robertem Kalivodou, Františkem Jůzkem a   Rudolfem Altschulem skupinu tzv. spořilovských surrealistů. V pozůstalosti Jaroslava Havlíčka jsou uloženy v   opisech fragmenty synových básnických sbírek, básně Umeju si nohy, půjdu spát z roku 1963 a Nejdražší hlavičko...b.d., vzpomínková próza „První báseň jsem napsal…“ a již zmíněná odborná přednáška Blud neviditelnosti z roku 1961. V oddíle rukopisů cizích je uložena také studie Jana Dvořáka s   názvem Jaroslav Havlíček a film. Varianta vzpomínkové črty Marie Havlíčkové O Jardovi je doplněna třemi jejími diáři z   let 1919, 1930 a 1943.
V oddíle tisků a výstřižků jsou uloženy téměř všechny Havlíčkovy časopisecky publikované básně a povídky. Práce jsou v   soupise řazeny abecedně; je-li archivováno celé číslo časopisu nebo sborníku, je označeno na konci popisu jako tisk. Tato část pozůstalosti poskytuje rovněž ucelený přehled o ohlasech Havlíčkových děl, včetně recenzí na jejich filmové, televizní nebo rozhlasové adaptace. Samostatný soubor tvoří pamětní tisky, které pravidelně vydávala a vydává městská knihovna v   Havlíčkově rodné Jilemnici. Početné jsou články vztahující se k výročím autorova narození a úmrtí a konvolut nekrologů. Z běžného rámce zpráv tohoto typu se vymyká zamyšlení Alexandra Klimenta s názvem Pelech neviditelného aneb Marnost je vznešená (Literární noviny, 5. 2 1966).
Fotografie v této pozůstalosti chybí. Známé portréty od Zdenko Feyfara zůstávají spolu s fragmenty literární pozůstalosti Jaroslava a Zbyňka Havlíčkových v majetku rodiny. S   ní je příbuzensky spojen i další jilemnický rodák a řadu let nezvěstný básník Karel Šebek (3.   4.   1941 v   Jilemnici – ?).
V oddíle varií jsou uloženy Havlíčkovy kresby, dokumentující jeho výtvarný talent i schopnost zachytit viděné ve zkratce a s nadsázkou. Z   věcných památek, patřících Jaroslavu Havlíčkovi, je v pozůstalosti uložena jeho kožená náprsní taška, peněženka na drobné s   různými maličkostmi a přívěsek k   pánským kapesním hodinkám s   medailónkem. Balíček „kouzelnických“ karet a zápisník s jasnovideckými stereotypy a karetními triky jsou upomínkou na mládí a na památné a inspirující prázdniny roku 1913.
Marie Havlíčková přežila svého muže o celých dvaapadesát let a podoba této pozůstalosti je výsledkem péče, kterou věnovala manželovu literárnímu i lidskému odkazu. Osobní fond Jaroslava Havlíčka je uložen ve 32 archivních kartonech pod přírůstkovým číslem 46/85.