Slávka Doležalová-Kulhavá

Slávka Doležalová se narodila 28. září 1913 s největší pravděpodobností v Praze. O jejím původu a zázemí nemáme žádné zprávy. Po studiích využila svých tanečních schopností a dala se k divadlu. Na rozhraní 20. a 30. let se z ní stala sólová tanečnice smíchovské Arény.

Poté omezila svoji divadelní činnost a věnovala se především filmu, v němž jako „lidová herečka“ přetvářela většinou menší rázovité postavy. Debutovala na úplném konci němé éry jako služka u Vejvarů v Innemannově komedii TCHÁN KONDELÍK A ŽENICH VEJVARA (1929). Hned následující rok se už etablovala ve zvukovém filmu jako šilhavá služka v dalším snímku Svatopluka Innemanna FIDLOVAČKA (1930).

Po dvouleté pauze získala svojí nejvýznamnější filmovou příležitost, když svou fyzickou podobností připomínala kreslenou postavičku Pepiny Rejholcové malíře Františka Voborského, která se stala hlavní postavou komedie PEPINA REJHOLCOVÁ (1932) Václava Binovce. V tomto filmu (o kterém se hodně psalo i ve filmových časopisech) si i zazpívala a vytvořila milovnický pár s hercem Fandou Mrázkem (hrál detektiva Ferdinanda Brázdu).

Dočasné popularity Doležalové a Mrázka využil i režisér Svatopluk Innemann, když je o rok později obsadil jako pradlenku a pekaře do reklamy na Schichtovo mýdlo pod názvem DRŽ JE! (1933). Po další dvouleté přestávce se od poloviny 30. let objevovala jen v epizodách.

V letech 1935 – 1938 se předvedla Slávka Hamouzová ve snímcích JEDNA Z MILIONU (služka Anči), PRVNÍ POLÍBENÍ (servírka na večírku), STUDENTSKÁ MÁMA (továrníkova sekretářka), TRHANI (dcera Baruška), NAŠE XI. (divačka na kopané), MANŽELSTVÍ NA ÚVĚR (světlovlasá švadlenka Máňa), LIDÉ NA KŘE (žena v čekárně), FALEŠNÁ KOČIČKA (Ferdova dívka), JARČIN PROFESOR (přítelkyně Zdenička), PORUČÍK ALEXANDER RJEPKIN (vychovatelka Boženka), POSLÍČEK LÁSKY (instruktorka Ema), LÍZIN LET DO NEBE / LÍZA IROVSKÁ (služka u starostů Anka), BOŽÍ MLÝNY (děvečka Manka), PÁN A SLUHA (členka klubu) a JARKA A VĚRA (služka u Pšeničků Běta).

Za německé okupace své epizodky rozšířila ještě o animírku ve vinárně (PRELUDIUM), paní Pěknou (RYBA NA SUCHU) a o služku u Bartošů Marii (ČTRNÁCTÝ U STOLU). Ještě se objevila těsně po válce ve znárodněné kinematografii jako sousedka s domovnicí (Darja Hajská) v Čápově dramatu MUŽI BEZ KŘÍDEL (1946).

Po dvacetileté odmlce jí dal poslední příležitost režisér Pavel Kohout, když v jeho filmu SVATBA S PODMÍNKOU (1965) ztělesnila zvědavou sousedku Vlastimila Vrány (Michael Junášek). Po okupaci ovšem nalezla od 8. října 1945 svoji konečnou pozici u kinematografie až do odchodu na penzi jako kostymérka (později jako I. kostymérka) pod jménem Věnceslava Kulhavá (toto jméno získala po provdání). Poprvé se na této pozici uplatnila u dramatu Františka Čápa BÍLÁ TMA (1948).

Během 50. a 60. let se Věnceslava Kulhavá podílela jako kostymérka na významných i průměrných snímcích režisérů Miloše Makovce (PŘÍPAD DR. KOVÁŘE), Jiřího Weisse (MŮJ PŘÍTEL FABIÁN), Václava Kršky (MĚSÍC NAD ŘEKOU, STŘÍBRNÝ VÍTR, LABAKAN, DALIBOR), Oldřicha Lipského (CIRKUS BUDE!), Jána Kadára a Elmara Klose (TŘI PŘÁNÍ), Vladimíra Čecha (POCHODNĚ, KDE ALIBI NESTAČÍ), Stanislava Strnada (ZÁMEK PRO BARBORKU), Oldřicha Daňka (SPANILÁ JÍZDA, LOV NA MAMUTA), Jiřího Sequense (DEVÁTÉ JMÉNO), Jaroslava Balíka (PĚT HŘÍŠNÍKŮ), Pavla Kohouta (7 ZABITÝCH, SVATBA S PODMÍNKOU), Václava Táborského (ZÁZRAČNÝ HLAVOLAM), Jána Roháče, Radúze Činčery a Vladimíra Svitáčka (KINOAUTOMAT ČLOVĚK A JEHO DŮM) a Karla Steklého (SLASTI OTCE VLASTI).

Kulhavá často spolupracovala s dalšími kostyméry a s kostymérkami. Jak vidno, kromě filmů z tehdejší současnosti a nedávné minulosti, zvládala i snímky historické (především ze středověku). V 70. letech se po šestileté pauze navrátila do funkce kostymérky už naposledy u nechvalně proslulého politického pamfletu Vojtěcha Trapla TOBĚ HRANA ZVONIT NEBUDE (1975).

Tuto funkci si ojediněle vyzkoušela i pro televizi (např. televizní film RAPORT z roku 1968). Po odchodu z filmového světa dožila herečka a kostymérka Slávka (Věnceslava) Doležalová – Kulhavá v poklidu na odpočinku a zemřela v naprostém zapomenutí. Neznáme ani její přesné datum úmrtí. Bylo to nejspíše v Praze po roce 1975.

Jaroslav "krib" Lopour