Fidlovačka

Je to staré, patetické, místy směšné a technicky nedokonalé. Je ovšem k tomu přistupovat s nadhledem a vědomím, že tomu filmu je přes osmdesát let. Ovšem většina zúčastněných jakoby se tvářila pateticky právě proto, že stojí nad klasickou divadelní látkou a u přelomového počinu kinematografie. Snad jen Antonie Nedošinská a Čeněk Šlégl vystupují naprosto přirozeně ve stylu běžného kšeftu. Jejich realistické ztvárnění nepříliš sympatických postav ale pozvedává Fidlovačku na dodnes koukatelnou věc. (12.07.2012)

Na tomto filmu je vidět, jak jde čas. Nelze zde hodnotit jednoduchý příběh, herecké výkony, výpravu ani hudbu, či spíše zvuk. Je to opravdu jen zajímavost pro filmové fanoušky, dokumentující, jaký skok za předchozích 80 let udělal filmový průmysl. Věřím, že všichni tito filmoví průkopnící dělali co uměli a mohli, což je třeba ocenit. Vlastně i mě přiměla ke shlédnutí tohoto snímku spíše zvědavost, než očekávání hlubšího zážitku a troufám si tvrdit, že moji vnuci by po deseti minutách film zastavili. (15.10.2011)

Filmová adaptace Fidlovačky má několik technických neduhů stejně jako další raně zvukové filmy, tedy některé promluvy jsou špatně slyšet, některé ruchy příliš ruší, ale v podstatě jsem tady slyšela téměř každé slovo, což se i u pozdějších operet říci nedá a ústřední pěvecká dvojice byla sympatická. Navíc doplnění předními herci ve vedlejších rolích bylo skvělé, Antonie Nedošínská patlající češtinu s němčinou byla prostě geniální. (08.08.2023)

Fidlovačka byl druhým českým zvukovým filmem. Musela to být pro diváka bomba, když slyšel nejen mluvit, ale i zpívat. První léta zvukové kinematografie zastupovala pro venkovského diváka nejen divadlo, ale i zpěvohru a další druhy dramatického umění, proto se za 1. republiky tolik zpívalo. A Fidlovačka je ovšem zpěvohra. Jak asi bylo těm drobným lidem, když slyšeli zpívat známé lidové popěvky! Jistě, film trpí počátečními filmovými křečemi, hlavně představitelé hlavních postav Slávka Tauberová a Jiří Sedláček hrají toporně. Ale vedle nich se tu objevují herci, kteří si okamžitě umějí se zvukem poradit. Především je to Josef Rovenský, jehož miluji (vzpomeňme na trestance v Tonce Šibenici či Hnipírda z Funebráku, ale on uměl role komické i tragické, škoda jeho brzkého odchodu...). Ale i Čeněk Šlégl, božská Antonie Nedošinská či velmi dobrý a zapomenutý komik Jan Marek. Mihla se tam i Betty Kysilková - ronící krásně slzy v jediném jejím záběru... A pak portrét operního pěvce mezinárodního významu Otakara Mařáka a jeho Kde domov můj... Je vyvrcholením celé hry a filmu s předchozí a stále bohužel platnou řečí starého Kroutila o naší holubičí povaze a klanění se cizákům... (29.09.2014)

I přes milostnou naivitu prokládanou stejně vyznívajícím herectvím zaláskované dvojice, je snímek prošpikován výraznými klady. Kromě klasicky těžko vstřebatelného projevu Č. Šlégla, je zde rozehrána výtečná herecká partie, kterou bezesporu vede Antonie a její česko-německý projev. Sbor krásných žen, perfektně podchycená atmosféra, scény v interiéru i exteriéru a nakonec i jako muzikál to není vůbec špatné. Závěrečný projev vlastenectví není možné nedocenit, stejně tak chvílemi opravdu výborný humor. Technické nedostatky zvuku nejsou zas tak omezující, krásně si lze vychutnat i druhou sloku národní hymny. (04.08.2014)