Federico Boido

Federico Boido se narodil v severní části Itálie, ve městě Novi Ligure, dne 8. března 1938. Některé zdroje uvádějí mylné datum 8. ledna 1940. Filmový svět zná Federica pod jeho vlastním jménem, ale hlavně pod pseudonymem Rick Boyd. Jako herec, začínal Federico roku 1957. Za jeho začátky stál známý impresário Remigio Paone. Současně s hereckou kariérou také začal provozovat svou vášeň a to psaní. Úspěch se dostavil publikací dvou básnických sbírek La barca sola (Osamělá loď) a Spiaggia nuda (Nudistická pláž). Roku 1960 se Federico stal lodním kapitánem jako námořní absolvent z Gaety.

Ve filmu začal Federico roku 1964, když ztvárnil Texe, ve westernu SANSONE E IL TESORO DEGLI INSAS (1964). O rok později hrál v povídkovém komediálním snímku THRILLING (1965) a to konkrétně v povídce L´AUTOSTRADA DEL SOLE, které „vévodil" Alberto Sordi. Sice se jednalo o role menší, ale v průběhu roku 1965 si Federico vyzkoušel celou řadu žánrů. Kromě zmiňované komedie to byly například thriller THE DIRTY GAME, sci-fi horor Maria Bavy TERRORE NELLO SPAZIO (zde hrál Federico zombie astronauta) či dobrodružný snímek AGENTE 3S3: PASSAPORTO PER L´INFERNO. V tomto období let 1963 až 1967 spolupracoval v divadle s největšími režiséry jako Carmelo Bene, Eduardo De Filippo, Michele Greco či Maria Ricci.

Časem se ale stal hlavně oblíbencem režisérů westernů a postupně se objevuje ve filmech DJURADO (1966), CJAMANGO (1967), BILL IL TACITURNO (1967), BANG BANG KID (1967), FACCIA A FACCIA (1967), LO VOGLIO MORTO (1968), u nás dobře známý komediální western TRUMFOVÉ ESO (1968), OGNUNO PER SE (1968). Hlavního záporného hrdinu, psance Rogera Pratta ztvárnil ve westernu E PER TETTO UN CIELO DI STELLE (1968). Od roku 1969 se stává oblíbeným hercem režiséra Giuliana Carnimea (*4.7.1932) a jeho westerny téměř nevynechává – SONO SARTANA, IL VOSTRO BECCHINO (1969), C´É SARTANA...VENDI LA PISTOLA E COMPRATI LA BARA (1970), BUON FUNERALE, AMIGOS!...PAGA SARTANA (1970), TESTA TÁMMAZZO, CROCE..SEI MORTO...MI CHIAMANO ALLELUJA (1971), GLI FUMAVANO LE COLT...LO CHIAMAVANO CAMPOSANTO (1971) či UOMO AVVISATO MEZZO AMMAZZATO....PAROLA DI SPIRITO SANTO (1972). Kromě Carnimea pokračoval Federico i ve westernech dalších režisérů, jako třeba u Maria Bavy ve filmu ROY COLT E WINCHESTER JACK (1970), u Gianfranca Paroliniho ve westernech SBOHEM SABATO (1971) a NÁVRAT SABATY (1971), u Maria Gariazza ve snímku JOE ASQUASANTA (1971). Jelikož převážná většina z více než šedesáti rolí, které Federico ztvárnil, byli většinou záporní hrdinové ve westernech, je režisérů, se kterými se setkal v tomto žánru ještě samozřejmě mnohem víc. Na doplnění snad už jen Emilio Miraglia, Sergio Garrone či Luigi Perelli.

Proč zrovna záporné role? Na to si dokázal Federico odpovědět sám: „Byl to můj obličej, který mě dovedl k interpretaci rolí tohoto typu. Mám tvář, ve které jsou asi vidět špatné věci, ale nikdy mi to nevadilo, naopak asi to bylo moje štěstí". Federico se stal jedním z hlavních „padouchů" eurowesternů a jeho scény patřily vždy k těm velmi vydařeným. Všechny své westernové role „stihl" Federico v období deseti let (1966-1976) a tak není divu, že v ostatních žánrech se objevoval jen sporadicky. Za zmínku ale jistě stojí film Maria Bavy DIABOLIK (1968).  V tomto zpracování komiksu hrál Federico jednoho z gangsterů bosse Valmonta (Adolfo Celi). Dále hrál Federico třeba ve válečných filmech DIAVOLI DELLA GUERRA (VÁLKA LEOPARDŮ) 1969 či RANGERS ATTACCO ORA X (VÁLKA V TÝLU NEPŘÍTELE) 1970. V roce 1971 hrál v historické komedii STORIE DELL´ANNO MILLE, roku 1973 v americkém akčním filmu SUPER FLY T.N.T. (1973) nebo roku 1974 v komedii Maura Ivaldiho, BRIGITTE, LAURA, URSULA, MONICA, RAQUEL, LITZ, FLORINDA, BARBARA, CLAUDIA E SOFIA LE CHIAMO TUTTE...ANIMA MIA.  V roce 1976, se stal Keith poslední rolí Federica ve westernech. Jednalo se o film Giorgia Mariuzza UNA DONNA CHIAMATA APACHE (1976). V roce 1977 hrál Federico ještě jako Duilio Brogi v poliziescu NO ALLA VIOLENZA. Po osmileté odmlce Federica obsadil do role lékaře ve svém muzikálu JOAN LUI – MA UN GIORNO NEL PAESE ARRIVO IO DI LUNEDI (1985) Adriano Celentano.

V této „přestávce" se Federico věnoval především malování miniatur na mědi, na jednom z nejvýznamnějších náměstí v Římě (Piazza Navona), které se stalo jeho druhým domovem. Roku 1988 měl Federico ještě malou roli ve filmu o spiknutí proti Stalinovi v roce 1937, CARO GORBACIOV, čímž svou kariéru na velkém plátně ukončil. Roku 1991 pak dostal ještě roli v mafiánském televizním filmu VENDETTA: SECRETS OF A MAFIA BRIDE (ÚCTYHODNÁ ŽENA). Zajímavostí je ještě jeho účast v pornofilmu, který vyšel na videu. Roku 1998 to byl film RACCONTI DALL´OLTETOMBA, kde šedesátiletý Federico hrál pouze hosta nočního klubu a žádných sexuálních radovánek se ve filmu samozřejmě nezúčastňoval.

V letech 1966 a 1968 obdržel Federico dvě ceny „Maschere d'argento", dále je také držitelem „La Patarina d'oro", kterou obdržel od starosty města Řím. Federico byl umělec se širokým rozsahem. Kromě herectví byl autorem poezie, novinář, spisovatel, scénárista, divadelní režisér, malíř, miniaturista a dokonce komik s vlastní divadelní společností „The New Kozoroh F. Boido". Kromě již zmíněných knih poezie, Federico také publikoval knihy Terrore nel fango, È nato Alcupope Bistrot či Gli occhi della verità vista da un bambino, což je zvláštní historická rekonstrukce posledních dní Benita Mussoliniho.

Když byl ještě Karol Józef Wojtyła (18.5.1920-2.4.2005) kardinálem v Krakově, setkali se s Federicem na hře TŘI MUŠKETÝŘI. Znovu se viděli v Římě na náměstí Piazza Santa Maria a časem si vytvořili velmi silné přátelství. Federico si prý nikdy nemyslel, že by se Karol mohl stát papežem. Stalo se a Federico navždy vzpomínal na Jana Pavla II. jako na skvělého člověka. Jako nejvíce nepříjemný člověk, se kterým se potkal během své kariéry, byl podle Federica Klaus Kinski (18.10.1926-23.11.1991). Byl to prý člověk, který „plival do hrnce, když se z něj zrovna jedlo". Takový typ lidí Federicovi vadil. Federico zemřel ve věku 76 let, 7. října 2014 v Římě.

Petr "Hennes" Hennebichler