Jarmila Bechyňová

Jarmila Bechyňová se narodila 27. listopadu 1906 v Prostějově sociálnědemokratickému politikovi Rudolfovi Bechyňovi (1881 – 1948). Jejím bratrem byl podnikatel a politik Zdeněk Bechyně (1905 – 1974) a dcerou televizní scenáristka a dramaturgyně Jarmila Turnovská (1930 – 2010).

Byla provdána taktéž jako Jarmila Šnejdárková. Vystudovala reálné gymnázium a konzervatoř. Roku 1927 hostovala díky Karlu Hugo Hilarovi v pražském Národním divadle v činoherní hře „Nezralé ovoce" jako Genevieva.

Po tomto hostování prošla angažmá v Divadle Vlasty Buriana (1927), v Národním divadle v Brně (1927 až 1928), v pražském Národním divadle (1. červen 1928 – 31. červenec 1940), nacisty byla vězněna ve Svatobořicích (1943 až 1945), kde se snažila zmírnit strašné utrpení režiemi a realizacemi divadelních představení, opět v Národním divadle (1. květen 1945 – 31. prosinec 1951) a ve Vesnickém divadle (1. leden 1952 – 1961), kde působila do odchodu do důchodu.

V 50. letech byla kvůli rodině politicky perzekuována a hanebně propuštěna z Národního divadla. Roku 1969 byla naštěstí rehabilitována.

Pro Jarmilu Bechyňovou bylo nejsilnějším hereckým obdobím první angažmá v Národním divadle ve 30. letech. Hrála často naivky, např. Gwendolina ve Wildeově hře „Na čem záleží" a Růženka ve Šrámkově „Měsíci nad řekou".

Ale její krásný, citlivý, inteligentní, promyšlený, jemný a neokázalý projev si žádal spíše vážné a charakterní úlohy. Skvěle se zhostila úloh jako Líza v Shawově „Pigmalionu", Mája v „Chirurg Platon Krečet" Kornejčuka, Václav v Hilbertově „Falkenštejnovi", Chiromantka v Neveuxově hříčce „Julie aneb Snář", Frony v Jiráskově „M. D. Rettigové", Jenovefa v „Hadriánovi z Římsů" Václava Klimenta Klicpery či teta v Puškinově „Jevgeniju Oněginovi". Největší vliv na herečku měl K. H. Hilar a Jiří Frejka.

Krásnou vzpomínku na herectví Jarmily Bechyňové zanechal ve svých pamětech Eduard Kohout. Filmová práce Jarmily Bechyňové nebyla veliká – hrála všehovšudy jen v patnácti snímcích, často malé epizodky. Poprvé byla komornou Růženkou v Lamačově komedii JINDRA, HRABĚNKA OSTROVÍNOVÁ (1933).

Do roku 1939 (vlastně téměř do konce své přervané kariéry) si zahrála sekretářku firmy Lila v komedii Miroslava Cikána NA RŮŽÍCH USTLÁNO (1934), Markovu (Karel Beníško) ženu v dramatu TRHANI (1936) Václava Wassermana, Terezu prodávající (s Lídou Baarovou, Adinou Mandlovou a Boženou Šustrovou) v automatu ve Vávrově dramatu PANENSTVÍ (1937) a Haničku v Burianově experimentální VĚŘE LUKÁŠOVÉ (1939).
Po roce 1945 se vrátila na divadelní prkna a do filmových ateliérů, ve kterých ji režiséři připravili role Julie Drábkové v Krškově AŽ SE VRÁTÍŠ... (1947), Vančurové v dalším Krškově poetickém filmu O ŠEVCI MATOUŠOVI (1948), upracované dělnice v Portheimce v REVOLUČNÍM ROCE 1848 (1949) stejného režiséra, Postatové ve Vávrově agitce NÁSTUP (1952), šenkýřky v Radokově muzikálu DIVOTVORNÝ KLOBOUK (1952), Jendovy matky v komedii Oldřicha Lipského CIRKUS BUDE! (1954) a matky uvězněného a později popraveného studenta Ješka (Josef Kemr) v dramatu JAN ŽIŽKA (1955) Otakara Vávry.

Jak vidno, nejraději měli tuto herečku umělečtí režiséři Otakar Vávra a Václav Krška. V 50. letech to vypadalo, že násilím a politickými malichernými důvody přervaná filmová kariéra Jarmily Bechyňové nebude již nikdy obnovena.

Ale politicky uvolněná 60. léta, která ji dopřála rehabilitace, ji ještě roku 1965 darovaly tři menší úlohy tety Moulisové v psychologické ZLATÉ RENETĚ Otakara Vávry, hysterky ve Sci – Fi grotesce ZTRACENÁ TVÁŘ Pavla Hobla a nakonec profesorky tělocviku v Menzelově povídce ZLOČIN V DÍVČÍ ŠKOLE, která je třetí částí stejnojmenného triptychu. Po zbytek svého života již Bechyňová dvacet sedm let nehrála.

Pouze výjimečně byla zaměstnána v rozhlase. Do televizních studií se tato herečka nikdy neměla šanci dostat. Jarmila Bechyňová, která byla nedobrovolně zbavena možnosti umělecky tvořit a pracovat a odsouzena k nečinnosti, zemřela v naprostém zapomenutí a bez ocenění 18. července 1992 v Praze ve věku svých nedožitých osmdesáti šesti let.

Jaroslav "krib" Lopour