Hana Pazeltová

Hana Pazeltová vystudovala Střední všeobecně vzdělávací školu, později reformovanou na Akademické gymnázium ve Štěpánské ulici v Praze. Na škole v letech 1962–1963  se přidává k hudebně-dramatickému souboru „Beatníci“, ve kterém zpívá. Jednalo se o tehdy populární model malých divadel, koncipovaných jako pásmo hudby a čtených textů.

Soubor zaniká maturitami zúčastněných. Hana v tu dobu už veřejně vystupuje se souborem Karla Vacka ml., to ale škole vadí, tak je nucena odmaturovat už na jiné dvanáctiletce. Vybírá si studium Architektury na Pražské Technice, které ale ve druhém ročníku opouští z důvodů zklamání z náplně studia. Přechází na Filozofickou fakultu a vybírá si obor výtvarnictví. Dále pokračuje ve studiu zpěvu a jazyků. Tedy velmi cílevědomé a pracovité děvče, které se nespokojuje jen s tím, že umí zpívat a dobře vypadá.

Zúčastňuje se nejrůznějších hudebních soutěží, začíná zpívat a nahrávat s orchestry: Gustava Broma, Karla Vlacha, Václava Zahradníka, Karla Krautgartnera a před emigrací spolupracuje krátce i s country skupinou Rangers nebo skupinou Juventus. Jezdí i do zahraničí, tedy do Sovětského svazu, NDR, NSR, Rakouska, Jugoslávie, Polska. Na festivalu v Bratislavě Hana Pazeltová zpívá písničku „Prsten z trávy“,  ta ale nijak zvlášť nezaujme.

Krátce se objevuje na prknech slavného divadla Semafor s písněmi: „Čas letí jako Spřežení“ od Suchého a Šlitra a písní „Good Bye“, převzaté skladby Beatles, kterou otextoval Z. Borovec. Tyto písně jsou zaznamenány v zázrakem zachovaném pořadu vysílaném pod názvem Na dejchánku ,který později Česká televize přejmenovala na Benefice S + Š. Dále v Semaforu  zpívala v pásmu Tak co, pane barone s písní „Neber mi ten smích“.

V roce 1968 vystupuje v rakouském hudebním televizním pořadu Ein Jahr 'Ö 3, ve kterém se objevují i takové hvězdy jako Diana Ross, Louis Armstrong, ale i náš Waldemar Matuška. Můžeme ji slyšet ve filmu Lásky jedné plavovlásky s písní „Muži z Ria“, která se ve své době stává oblíbenou a hranou. Všímá si jí Karel Svoboda a přizve ji do skupiny Mefisto.

V letech 1966–1969 nahrává singly u firmy Supraphon, jedná se o 13 písniček, které Supraphon později vydává jako album pod názvem její nejznámější písně „Černá růže“.

Československo republiku opouští krátce po okupaci v roce 1969 a obdrží azyl ve Švýcarsku. Díky získané ceně z rumunského hudebního festivalu v Brašově „Zlatý jelen“ ji ve Švýcarsku znají, takže navazuje plynule v hudební kariéře, zpívá i nahrává. Švýcary reprezentuje na festivalu v Tokiu. Vystupuje pod jménem „Hannah Patzelt“. Věnuje se ale i dostudování architektury, kterou se i později živí.  Žije nedaleko Ženevy i se svými rodiči, kteří za ní přijíždějí. Vdává se, má syna, ale mateřství ji zpomaluje rozjetou hudební kariéru, protože, jak říká, jedná se o „cikánský život“, který s rodinou jde jen těžko dohromady.

Po roce 1989 zajíždí nepravidelně do své domoviny, ať už zpívat na pozvání Felixe Slováčka na jeho narozeninový koncert, nebo i k rozhovoru pro český rozhlas v pořadu „Přepadovka“.

V roce 2004 je Česká mise v Ženevě uspořádala výstavu její tvorby, tedy obrazů, reliéfů a soch.

sator