Françoise Arnoul

Herečka Françoise Arnoul patřila k velkým hvězdám francouzské poválečné kinematografie a zvláště v 50. letech její styl oblékání a účesů napodobovaly tisíce dívek po celé Francii. Narodila se jako Françoise Annette Marie Mathilde Gautsch v tehdejší francouzské kolonii v Alžírsku, kde byl její otec Charles Gautsch vysokým důstojníkem koloniální vojenské posádky. Dětství strávila Françoise v dalším francouzském dominiu v Maroku, koncem druhé světové války pak rodina přesídlila do Paříže. Ještě předtím v Maroku se ale začala věnovat baletu, podporu k případné umělecké dráze nalezla především u své matky (Jeanne Gradwohl), která též měla herecké ambice. Již jako malá našla Françoise uplatnění v baletu a za války tančila v benefičních představeních pro Červený kříž ve všech velkých městech v Maroku.

Po přestěhování do Paříže zahájila středoškolská studia, zároveň ale studovala herectví ve škole Bauer-Théronda (tady se setkala s dalšími pozdějšími hvězdami jako Anouk Aimé nebo Roger Hanin). Tehdy také odehrála svou první filmovou roli v lyrickém příběhu SETKÁNÍ V ČERVENCI (Rendez-vous de juillet, 1949). Další nabídka k filmování byla podmíněna obnažením – pod pseudonymem Françoise Arnoul, který si pak již ponechala, se pak objevila jako svůdná prostitutka v dramatu VRAK (L'épave, 1949). Následující film, nenáročná hudební komedie POJEDEME DO PAŘÍŽE (Nous irons a Paris, 1950), kde již hrála jednu z hlavních rolí, ji pak již katapultoval mezi přední osobnosti francouzského filmu (zmíněný snímek vidělo v kinech více než šest miliónů diváků a z Françoise Arnoul se prakticky přes noc stala hvězda).

V tomto a v několika dalších filmech byl jejím hereckým partnerem Philippe Lemaire, vzápětí ale začala Françoise Arnoul vytvářet překvapivé dvojice s herci o generaci staršími – se slavným Fernandelem hrála například ve filmu ZAKÁZANÉ OVOCE (Le fruit defendu, 1952), s neméně hvězdným Jeanem Gabinem pak ztvárnila ústřední dvojici v muzikálu FRANCOUZSKÝ KANKÁN (French Cancan, 1954), o dva roky později pak s dalším výrazně starším kolegou Charlesem Boyerem vytvořila pár v úspěšné komedii PAŘÍŽ, HOTEL PALACE (Paris, Palace Hotel, 1956). I naši diváci ji dobře znají také z poetického vánočního příběhu ZEMĚ, ODKUD PŘICHÁZÍM (Le pays, d'ou je viens, 1956), kde se objevila po boku zpěváka Gilberta Bécauda. Již slavná herečka nemohla chybět ani v hvězdně obsazených velkoryse pojatých projektech jako KDYBY NÁM PAŘÍŽ VYPRÁVĚLA (Si Paris nous était conté, 1955).

Na přelomu 50. a 60. let se Françoise Arnoul představila divákům naopak ve dvojici s hercem mladším – s Alainem Delonem hrála hlavní roli v mimořádně úspěšném melodramatu CESTY ŠKOLÁKŮ (Les chemins des écoliers, 1959). Z její další tvorby si pak zmínku zasluhuje spolupráce s režisérem Pierrem Kastem – jeho žánrově různorodé filmy PÁŘENÍ MRTVÝCH (La morte saison des amours, 1961) a PORTUGALSKÉ PRÁZDNINY (Les vacances portugaises, 1963) jsou dnes sice již méně známé, ale jejich ambicí bylo proniknout mezi produkty francouzské nové vlny. Přelom 50. a 60. let byl zároveň ve znamení nástupu nových hvězd francouzského filmu v čele s Brigitte Bardot a pro Françoise Arnoul to znamenalo sestup z hvězdného piedestalu – ve druhé polovině šedesátých let natočila jen dva filmy, z toho jeden navíc v německé produkci.

V roce 1956 se Françoise Arnoul provdala za producenta Georgese Cravenne (1914-2009), který stál u zrodu řady filmů a také inicioval vznik francouzských Cézarů, místní obdoby amerických Oscarů. Jejich manželství však nemělo dlouhého trvání, rozvedli se v roce 1964, ale Françoise byla v té době již dva roky partnerkou režiséra a scénáristy Bernarda Paula (1930-1980). Po Bernardově boku setrvala až do jeho předčasného úmrtí (podlehl rakovině), v kooperaci s další slavnou herečkou Marinou Vlady založila vlastní společnost Francina (1968), která následně vyprodukovala tři filmy v režii Bernarda Paula.

V průběhu 70. let se Françoise začala vracet k práci před kamerou, jednou také pod režijním vedením svého přítele Bernarda Paula, točila i v televizi, ale její hvězdná sláva byla již tatam. Po Bernardově smrti v roce 1980 se Françoise stáhla do soukromí a k další práci se ji dařilo přimět již jen zřídka, za zmínku ale stojí její postava novinářky v kriminálce NOČNÍ HLÍDKA (Ronde de nuit, 1984). I našim divákům se pak znovu připomněla lyrickou komedií VESNICKÁ LÉTA (Les années campagne, 1992). Zatím naposledy se postavila před filmovou kameru s titulem DÍKY ZA ALMUŽNU (Merci pour le geste, 2000), který byl uveden na festivalu v Karlových Varech. Svůj životní příběh zpracovala ve vlastní autobiografii Animal doué de bonheur, vydané v roce 1995. V roce 1997 předsedala porotě v soutěži o nejlepší kameru na festivalu v Cannes.

Pavel "argenson" Vlach