Francouzský kankán

Inovátor a nápaditý režisér Renoir asi vlivem tragické lásky zblbnul a natočil tuto primitivní burlesku, která hýří všemi barvami i klišé meziválečných filmů. Těšit se na Piaf.nemá příliš význam, objeví se pouze jednou ve výřadu umělců vystupujících po šantánech. Užít si mladého Piccoliho v u iformě také přiliš nelze, neb má pouhý štěk. Dora Doll přehrává i na sebe poněkud více. A aby toho nebylo málo, v některých momentech je naprosto trapný i pitvořící se Gabin. Tenhle hudební film, muzikál to není ani náhodou, se měl někde ztratit, nemusela jsem přijít o některé iluze. (22.09.2019)

Ach, sladký kýči, Tvé jméno zní Francouzský kankán! Exkrus do francouzského filmového muzikálu č.2 dopadl mnohem hůř. Vypadalo to vážně lákavě, jenomže krásně restaurované barvy z dobového filmu 50. let nejsou všechno. Co je moc, to je moc. Takový nános nejrůznějších, navíc nepříliš originálních cinkrlátek a ujeté šarády ze stran tanečnic neustále vyhazujících nohy metr do vzduchu, příliš nedávám. Nekonečný závěr à la kabaretní záznam, v kombinaci s detaily na plně rozjásané tváře nóbl diváků, tomu totálně nasadil korunu! Samostatně zmiňovaná Edith Piaf se objeví jenom 40 vteřin v sestřihaném pásmu tuctových humorních kupletů, nicméně později zazní od zcela neznámé zpěvačky (Anna Amendola) skutečně celý jeden krásný šanson, jenž lze označit za velice zdařilou chvilku tohoto filmu. Zbytek písní na čele s těmi o souložící královně opravdu radši nekomentuju. A ten Gábin? No jo, co už s ním, když dostal nabídku na roli zakladatele jistého kabaretu, v němž sám kdysi ve svých začátcích účinkoval... To se přece neodmítá, i když třeba hlavní postava nemá nakonec tolik prostoru, kolik by si zasloužila. Nehledě na to, že některé záběry na mistra v zákulisí, jak se v křesle znuděně snaží pohybovat hlavou do rytmu kankánu, jsou vskutku bizardní. Snímek si hned v prvních minutách přiznává, že "příběh" (skoro žádný dohromady není) ani postavy nemají se skutečností nic společeného, tedy Renoir se rozhodl pro brakový kýč. Tohle rozšíření žánrové palety pro slavného režiséra a herce (kteří společně spáchali v minulosti mj. takový skvost jako Velká iluze 1937) má v sobě bohužel víc kuriozity, než kvality. Tady možno o nějakou tu velkou iluzi skutečně přijít, i když pro fajnšmekry to může být v jistých aspektech opět zajímavé objevování. 40% #Francouzská kinematografie: Virtuální kino (24.09.2019)

Komedie uvolněných mravů. Další z Renoirových příkladů toho, že skutečné mistrovství někdy spočívá v těžko zachytitelné a analyzovatelné jednoduchosti (využití každého záběru v jeho plné hloubce a šíři) můžeme sledovat jako autobiografickou zpověď stárnoucího hříšníka, který své vlivné pozice využíval ke svádění výrazně mladších krásek. Rozverné, místy až ophülsovsky přemrštěné barevné hemžení mnoha postav, z nichž žádná není za své jednání odsuzována, bývá vnímáno jako druhý díl Renoirovy "umělecké trilogie" (po Zlatém kočáru a před Elenou a jejími muži). Všem filmům je společná spektakulární oslava umění žít a života skrze umění. Konkrétně French Cancan pak tyto rysy spojují se Zpíváním v dešti, jiným muzikálem o muzikálu, který je sice vtipnější, dynamičtější a technicky dokonalejší, ale autentický život v něm chybí. Právě tato schopnost vybudovat svět očividně umělý a přesto v každém okamžiku živý, činí Renoirův nenápadný rukopis výjimečným. 80% (20.03.2014)

Nakonec za krásné 4.. Renoir vytvořil barvitý a chytlavý svět ve kterém sleduje krkolomný zrod jedné show. Problémy a překážky v záležitostech srdce, uražené pýchy i chybějících peněz se ale nakonec krásně vzájemně vyřeší a pod heslem: Show Must Go On vše vygraduje v euforickou explozi radosti a energie francouzského kankánu. Poctivá, oldschoolová a roztomilá filmařina. (08.06.2015)

V prvé řadě je nutno říct, že sledovat takovýto film v televizi je urážkou jeho tvůrců, kteří dali (pro závěrečnou dvacetiminutovku) dohromady obrovský cirkus v nejlepším smyslu toho slova - uvědomte si, že se vše včetně natřískaného sálu Moulin Rouge a mnoha desítek účinkujících, nacházejících se v jednom okamžiku "na place", točilo s živými herci. Jean Gabin zde dokazuje svoji uměleckou všestrannost, energii a komediální um (ovšem pozor, French Cancan není žádná třeskutá řachanda), Jean Renoir své umění vylíčit atmosféru neopakovatelné doby a génia loci Montmartru, a všichni společně pak svou příslušnost k jedinému národu světa, který je schopen a ochoten s hrdostí označovat výskající štětky ve spodničkách a podvazcích za kulturní dědictví:) V podstatě by se dalo říct, že dějově jde o operetu, která se z rozverné galantní veselohry nakonec zvrhne v jeden z nejrozmáchlejších muzikálů, jaké byly kdy k vidění. Nejsem ale nejvhodnější divácký materiál pro podobné snímky, takže se přes všechna uvedená pozitiva nedokážu přinutit dát osmdesátku - na to ve mě film vzbudil příliš malé zaujetí. V kině by to možná bylo jiné, ale takhle nemůžu dát víc než 70%. (28.12.2014)