bloom

Od Eastwooda by člověk čekal trochu víc, ale i tak velmi solidní thriller.

Připadá mi, že v těch novějších poirotovských dílech už to prostě není ono. Spolu s některými vedlejšími rolemi (Hastings, Japp, Lemonová) se vytratil i humor a už to není tím pádem tak zábavné. Jasně, že Poirot vyšetřoval později sám, ale vždy měl nějakého "watsona", se kterým příběh odlehčoval například vtípky narážejícími na Poirotovu ješitnost. Naštěstí se objevil ve Smrti na Nilu objevil plukovník Race v podání Jamese Foxe a v tomto díle byla velmi příjemným překvapením Zoë Wanamakerová jako paní Ariadne Oliverová. Tu uvidíme i v několika dalších dílech,což seriálu pomůže. Nevidíme také už moc exteriérů jako dřív,ale to vadí pouze ve smyslu, že už se moc nedá docenit onen kouzelný retrostyl z prvních dílů, protože v místnostech se tak neprojeví. Co mě ale mrzelo nejvíc, bylo odchýlení od zápletky v knize předěláním několika postav a přidáním zápletky týkající se gayů. To prostě není stylové, aby Poirot chytil vraha na to, že je homosexuál (a navíc by to Agatha nikdy nenapsala). Co se týče těch postav, tak v knize vystupuje plukovník Race (ano, ten co je v obou Smrtích na Nilu - jednou David Niven, podruhé James Fox a v knize Cyankáli v šampaňském je dokonce hlavní pátrač) a tady je nahrazen ne moc přijemným plukovníkem Hughesem, který mi se svým monoklem přišel trochu otravný (to si nemohli zaplatit ještě jednou zaplatit Jamese Foxe?). Opoti tomu se z "jappovského" superintendenta Battlea stal světácký šéfinspektor Wheeler (ale ta postava je dobře zahraná), který se na rozdíl od knihy vloupá do Shaitanova bytu, kvůli zcizení jistých fotografií. Seriál tedy už pomalu drží jenom Suchetův výkon a začíná ho překonávat poslední zpracování slečny Marplové, kde je vidět, že kopíruje Poirota (důraz na výpravu atd.), ale je to odlehčenější. To mě mrzí, protože Hercula mám radši než Marplovou i v knihách. Na druhou stranu seriál ještě patří mezi nadprůměr současné detektivní produkce, v porovnání s německými detektivkami se jedná o oscarové dílo. Je lepší i než Ustinovovy televizní (ne filmové!) adaptace z 80.let. Původně jsem chtěl dát 4, ale to rozřešení mě dostalo, takže 3. U dabingu už jsem Petra Kostku ani nečekal, ale jinak to bylo nadabované dobře. Jenom bych zakázal dabing Pavlovi Rímskému...

Za "kostkovského" dabingu se to vysílalo pod názvem Jedna, dva, má bota.

Vlastně můžeme být rádi, že vznikla nová adaptace knihy Lord Edgware dies, protože Třináct u stolu se fakt moc nepovedl. Tenkrát hrál Suchet Jappa a podal slušný výkon. Ale tady se po čtyřech letech vrátil v roli Poirota v plné parádě. A jak zahrál Poirotův vztah k Jane Wilkinsonové! Mimochodem, tenhle film se jako jeden z mála vysílá s dabingem pana Kostky.

Je štěstí, že Prima zachovala dabing Petra Kostky aspoň ve čtyřech filmech a Ayckroyd patří mezi ně. Může vás napadnout, že kniha je nezfilmovatelná, ale tady to filmaři zvládli velmi chytře. Moc se mi tu líbí Japp ("Špagety nemám rád"), ale nejlepší ze všech je Oliver Ford Davies, televizní herec, kterého mám čím dál tím raději.

Hercule je opět ve formě! Po sérii mdlých dílů mě tento dokázal opět zaujmout. Ale spíše než Suchetovy příběhy mi spíš připomněla Vraždu v Orinet Expresu či Smrt na Nilu, nejen kvůli podobnosti prostředí. Všichni herci byli skvělí a ačkoliv jsem znal kromě Sucheta pouze dva (Elliotta Goulda a Nicholase Farrella), sehráli to všichni možná líp než nějaké hvězdy. Hudba byla místy geniální, ale místy zase zbytečná a nesnesitelná. Uvažuju o tom, že si ale přečtu předlohu. Je to na 4, ale protože tak dobrý díl jsem dlouho neviděl, dávám 5.

Francouzská komedie Krást se musí umět byla postavená na kouzelném nápadu loupeže bankovního trezoru z veřejných záchodků. O dva roky později se Dánové rozhodli natočit remake a je až s podivem, jak věrně se drží předlohy včetně kopírování skoro všech nápadů a gagů. Na jednu stranu je to určitě dobře, protože to, co na Alt på et bræt funguje, pochází z původního filmu, na druhou stranu veškeré pokusy o vlastní posun dopadly problematicky a působí v ději spíš nelogicky (záliba hlavních hrdinů v divadelním prostředí nakonec příliš využitá není a dvojice lupičů, kteří se inkognito objeví v Národním divadle jako falešní čističi oděvů, se ráda nechá poznat hvězdou souboru). Zatímco původní film si vystačil se zasazením crazy zápletky do běžné reality, dánská verze zbytečně tlačí na pilu a působí jako víc jako silvestrovská televizní groteska. Nejen používáním zvukových efektů u obrazových vtipů, ale především v tom, že své postavy ukazuje jako výstředníky pohybující se v bláznivých prostředích. Také herci jsou ve svých gestech a grimasách mnohem výraznější, než jejich francouzští kolegové, takže o úspěchu jejich plánu začnete hned od počátku pochybovat. K dobru určitě nelze dánským tvůrcům přičíst ani to, že francouzské autory námětu Claviera, Jugnota a Lhermitteho nepoctivě neuvedli v titulcích. Swingový soundtrack je povedený, ačkoliv hudební motiv je také ukrad..., tedy převzatý z ústřední melodie francouzské předlohy. P.S. Madam Svensonová je oproti Róze opravdu slabý odvar.

Kde jsou ty doby, kdy jsem každé víkendové ráno koukal na Supermaxu nejdříve na Animáky a poté na Dobrodružství Rudly a Koumáka, kteří dostali svůj vlastní seriál. Vtipná byla už znělka studia Warner Brothers před samotnými Animáky, ve které se objevili všechny postavičky Looney Tunes (mimochodem, ti měli v Animácích vydařená camea). Pak přišla ta chytlavá pínička a po ní v prvním filmu trojice sourozenců Warnerových, kteří předvedli, jak dovést někoho k šílenství. Pak následovali další dva filmy s jinými hrdiny (Veverka Kecka, předškolačka Minka, holubi Péřáci, kočka Rita či myši Ruda s Kápem - Rudla s Koumákem).

Apartmá v Kalifornii je adaptací hry Neila Simona, která byla vlastně součástí volné série her, které byly vlastně vždy složeny z aktovek odehrávajících se v jednotlivých hotelových pokojích (dále např. Apartmá v hotelu Plaza, Apartmá v Londýně). V této filmové adaptaci se podařilo dát dohromady tak skvělý herecký soubor, kde vlastně můžeme říci o všech hlavních hercích, že každý z nich dokáže utáhnout celovečerní film sám. Všichni jsou to navíc sympaťáci. V příběhu dvojice Alda - Fondová vás možná překvapí, že více vtipných replik má Jane Fondová, která zde podává výborný výkon. Duo Caine - Smithová je sázkou na anglickou jistotu a v tomto filmu je asi nejlepší ukázkou typického Simonova prolínání "vážnějších" témat s konverzačním humorem. No a na závěr tu máme komediální dvojku Matthau - Mayová, osvědčenou z filmu Nový list. Z počátku vám bude připadat, že tato povídka má již stokrát viděný námět, ale kvůli hercům a milému konci je příjemně koukatelná. Celý film je navíc kořeněn groteskními výstupy netypické dvojice Bill Cosby a Richard Pryor (kde jsou Sydney Poitier a Gene Wilder? ;-) ) na téma jak si zničit přátelství na dovolené. Pravdou je, že Neil Simon napsal i lepší komedie, ale můj dojem je rozhodně zkreslen nepovedeným dabingem, kde podle mě dochází i v k chybám v překladu (Pryor si přece nemůže házet s Cosbym v Kalifornii korunou).

Jedna z mnoha tehdejších špionážek, která nás opět zasadí do stylové atmosféry tehdejší doby. Stephen Boyd a Camilla Sparv v hlavnívh rolích sice pouze "splní zadání" svého typu postav (sympatický hrdina a důvtipná svůdná blondýna), nicméně oproti jiným žánrovým filmům působí přirozeně a svůj konverzační ping pong sehrávají s lehkostí. Pro našince je určitě zajímavé číst v titulcích i jméno Jana Wericha (v pro děj klíčové roli) a je určitě příjemné ho vidět v tomto eurospy prostředí. Assignment K je sice jen sympatická, docela zábavná žánrová podívaná, ale celkově není ztrátou času nejen pro ty, kdo si chtějí udělat čárku ve Werichově filmografii. Více zde.