Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Komedie
  • Drama
  • Krimi
  • Akční
  • Dobrodružný

Recenze (391)

plakát

Alt på et bræt (1977) 

Francouzská komedie Krást se musí umět byla postavená na kouzelném nápadu loupeže bankovního trezoru z veřejných záchodků. O dva roky později se Dánové rozhodli natočit remake a je až s podivem, jak věrně se drží předlohy včetně kopírování skoro všech nápadů a gagů. Na jednu stranu je to určitě dobře, protože to, co na Alt på et bræt funguje, pochází z původního filmu, na druhou stranu veškeré pokusy o vlastní posun dopadly problematicky a působí v ději spíš nelogicky (záliba hlavních hrdinů v divadelním prostředí nakonec příliš využitá není a dvojice lupičů, kteří se inkognito objeví v Národním divadle jako falešní čističi oděvů, se ráda nechá poznat hvězdou souboru). Zatímco původní film si vystačil se zasazením crazy zápletky do běžné reality, dánská verze zbytečně tlačí na pilu a působí jako víc jako silvestrovská televizní groteska. Nejen používáním zvukových efektů u obrazových vtipů, ale především v tom, že své postavy ukazuje jako výstředníky pohybující se v bláznivých prostředích. Také herci jsou ve svých gestech a grimasách mnohem výraznější, než jejich francouzští kolegové, takže o úspěchu jejich plánu začnete hned od počátku pochybovat. K dobru určitě nelze dánským tvůrcům přičíst ani to, že francouzské autory námětu Claviera, Jugnota a Lhermitteho nepoctivě neuvedli v titulcích. Swingový soundtrack je povedený, ačkoliv hudební motiv je také ukrad..., tedy převzatý z ústřední melodie francouzské předlohy. P.S. Madam Svensonová je oproti Róze opravdu slabý odvar.

plakát

Zločin v šantánu (1968) 

Zločin v šantánu skutečně nepatří mezi nejvýznamnější položky filmografií většiny zúčastněných a domněnkám, že by se jim při lepší konstelaci určitě povedlo něco o trochu lepšího, jsem se nevyhnul. Nicméně i přesto jsem si jej přes výhrady oblíbil po opakovaných zhlédnutích natolik, že se těším, až ho uvidím znovu. Více zde.

plakát

Temná hmota (2023) 

Ovlivnění francouzskou novou vlnou nemohlo byt větší. Temná hmota recykluje její formální postupy a výtvarnou stylizaci, postavy se chovají s obdobně naivním nadšením jako hrdinové Godardových nebo Truffautových filmů a přímé odkazy na Julese a Jima nebo Bandu pro sebe jsou pak jen špičkou této inspirace. Právě ta hra s novovlnými prvky mě na filmu bavila nejvíc, i když tehdejší tvůrci by asi vybrali vkusnější hudební doprovod. Musím ocenit i chvílemi přítomný humor. Íránského filmového undegroundu jsem se trochu bál, ale nakonec zbytečně. [KVIFF 2023]

plakát

Pravda je to nejdůležitější (2023) 

Musím bohužel přiznat, že do zhlédnutí tohoto dokumentu jsem tvorbu Eduarda Grečnera neznal, nicméně od teď ji budu rád objevovat dál. A to i navzdory tomu, že pan Grečner ve snímku přiznal, že by můj milovaný žánr komedii natočit nedokázal (na rozdíl od generačně spřízněného kolegy Petera Solana) :), protože ho vždy víc zajímalo v lidech to vážné. Dokument byl zpracován jako standardní medailon a z Grečnerovy tvorby se ve větších podrobnostech věnuje pouze filmu Drak se vracia. To je velka škoda a bohužel mi to nedovoluje udělit filmu víc nez 3 *. Nicméně jsem ocenil zasazení do kontextu slovenské kinematografie, okouzlily mě úryvky režisérových veršů a potěšilo mě, že se p. Grečner na rozdíl od jiných vůbec nedistancoval od práce v dabingu, kam byl "odklizen" po sovětské okupaci. Jsem moc rád za přiležitost zhlédnout film ve světové premiéře za osobní účasti protagonisty. [KVIFF 2023]

plakát

Nashville (1975) 

Mám rád filmy Roberta Altmana. Country divy, zpěváci se stylovými kotletami, jejich manažeři, netalentované zpěvačky, které si umanou, že se stanou hvězdami, senzacechtivé novinářky, místní obyvatelé a další vytvářejí kolorit, do kterého nás režisér bere tentokrát. Oproti některým svým jiným multistory movies se Altman věnuje politickým prvkům, které diváka osloví i dnes, téměř padesát ler po premiéře. Nejen svými narážkami na populismus, jenž aktuálně rovněž bují na politických scénách celého světa, ale také svým ironickým pozorováním určitých lidských vlastností, které potkáváme i v časech současných a budeme potkávat v časech příštích. Více zde.

plakát

Spolužiak (1978) (TV film) 

Další člen rodiny válečných absurdních komedií. Adaptace Simmelovy divadelní hry tedy sleduje především osudy těch v zázemí, nicméně představí pestrou typologii lidí, kteří se vypořádávají s válečnou situací mimo frontu. Obsazení navíc tvoří to nejlepší ze slovenského herectva své doby v čele se skvělým Ladislavem Chudíkem v hlavní roli. Chudík svého pošťáka Fuchse představuje jako na první pohled naivního měkotu, kterého vlastní oportunismus vyburcuje k netušené odvaze, a správně postavu vyvažuje směšností i soucitem. Nicméně i ostatní herci jsou velmi dobří, což je pro daný formát klíčové. Spolužák je právě jedním z těch kusů, kvůli nimž člověka mrzí, že se dnes televizní inscenace světové dramatické tvorby v naší kotlině už netočí.

plakát

The Commitments (1991) 

Silně pohodový film okouzlující svou náladou a jemným vtipem. Podobně jako ostatní jsem si užíval muziku překypující energií a obvzlášť některé písně gradovaly tak jako na skutečném živém koncertě. Nicméně od prvních záběrů mě nejvíc oslovil právě nenápadný humor, kterým Alan Parker film okořenil, např. scéna ze svatby hned na začátku má řadu pěkných fórků ve druhém plánu. Takový styl komediální režie mám moc rád. Líbilo se mi, jak i přes lehkou nadázku (nebo právě pro ni?) příběh i postavy působily otřepaně řečeno jako ze života. Parkerovi se navíc povedlo natočit hudební scény natolik živě, že nezačnou nudit, s čímž by si mnozí režiséři tak lehce neporadili. Moc děkuji Willymu Kufaltovi za doporučení, soundtrack si určitě seženu.

plakát

Vejce – Příběh natvrdo (1975) 

Při návštěvě alternativního divadelního představení se vám může často stát, že se dočkáte výjimečného zážitku. Jindy ale narazíte na utahanější kus, kde sice vnímáte pokusy tvůrců o originalitu, ale brzy v hlavě začnete odpočítávat konec a domů odcházíte s menším rozčarováním. Podobné pocity jsem vnímal během závěrečných titulků Příběhu natvrdo. Po celou stopáž jsem obdivoval, jak je snímek natočený a vůbec jak si tvůrci vyhráli s výtvarnou stránkou. Co naplat, ale když jsem po prvních dvaceti minutách začal koukat na hodinky. Film se potácí mezi absurditou a prvoplánovostí, ale zasmál jsem se pouze jednou, při odkazu na grotesky Laurela a Hardyho. Vždy, když začínala nějaká další dějová pasáž, jsem se těšil, že se mi snad podaří "zabrat" (nejvíc nadějně to vypadalo u výletu do Kodaně), ale nepovedlo se. Na komedii filmu dost schází tempo, řadu míst by pomohlo rozhýbat použití vhodné hudby. Max Von Sydow sice hraje v komedii, ale nikoliv komediální roli a je znát, že se necítí jako ryba ve vodě. Gösta Ekman je ovšem přesný (jak píší kolegové, starší kopie Martina Freemana) a určitě nezatracuji nápad se podívat na nějaký jeho jiný film. Myšlenka filmu je výsostně aktuální ("Alespoň jsem měl vizi", co Mr. Musk?), ale šampiony v absurdních komediích u mě rozhodně zůstávají Britové.

plakát

50x a stále poprvé (2004) 

Byl jsem v náladě, kdy jsem se poteboval oderagovat a to se mi s 50x a stále poprvé povedlo na 100 %. Ano, je to nenáročná komedie, kde u některých vtipů obrátíte oči v sloup, nicméně od první chvíle naladí na vlnu maximální pohody. Rád jsem si v malé roli užil Dana Aykroyda a oceňuji i ne úplně jednoznačný happy-end. Poctivé tři hvězdičky.

plakát

Babylon (2022) 

Babylon se dá považovat za novodobý remake Zpívání v dešti, který ale osudy filmařů ovlivněné příchodem zvukového filmu nezlehčuje, právě naopak. Ostatně na slavný muzikál jeho fanoušek, režirér Damien Chazelle, v Babylonu několikrát přímo odkáže. Chazelle se snažil vzdát poctu velkým filmovým dílům s evidentní touhou zařadit Babylon mezi ně, ale nevyšlo mu to. Trojice hlavních postav a jejich příběh jsou sice inspirované skutečnými osobami, ale zároveň natolik šablonovité, že si divákovo srdce během přepálené stopáže nezískají. U poslední "gangsterské" hodiny filmu jsem měl pocit, že je ve filmu jaksi navíc a že by se mi více líbilo, kdyby si místo pokusů o šokování scénář vybral vyprávění o hořkém smiřování hereckých hvězd s pádem z filmového nebe. Vyzdvihnout si ale zaslouží hudba Justina Hurwitze s krásným klavírním motivem a výkon začínajícího Diega Calvy (stejně jako spolehlivé Jean Smart). Z jednotlivých kapitol filmu mě oproti ostatním uživatelům nechytnul tolik úvodní večírkový cirkus (který chce asi za každou cenu pohoršit), jako spíš bezchybná část z natáčecího placu němých filmů na planině za studiem, která je tématicky nejzajimavější a díky skvělému střihu má skvělé tempo. Škoda, že podobně nešlape celý Babylon.