bloom

Profesor Armand Saint-Just (Bourvil) už má plné zuby toho, že jeho žáci spí na hodinách. Příčinou této neaktivity je televize a fůra času, kterou před ní děti tráví. Narozdíl od svých kolegů, kteří se snaží vliv televize tlumit různými peticemi, přejde Saint-Just k radikálnějším činům a spolu s několika dalšími se rozhodne ničit televizní antény pomocí speciálního roztoku...Je opravdu vidět, že Velké prádlo pochází od tvůrců komedie Přátelé kopretiny. Opět je v centru dění anarchistická skupinka snažící se svérázným způsobem napravit nějaký společenský jev a opět po ní dychtivě, avšak neúspěšně pase policie (komisař a jeho nohsledi jsou dokonce obsazeni stejnými herci). I gagy se pohybují v podobném duchu nadsázky, avšak díky hudbě na mě filmy působily trochu jinak. Zatímco flétny Gérarda Calviho dávaly Přátelům punc jisté poetičnosti, zde s dravým motivem Francoise De Roubaix film vyznívá o trochu více crazy. Každopádně je škoda, že se na tento snímek zapomnělo, přináší totiž jednu z mála příležitostí vidět Bourvila v trochu jiné roli než typického dobráčka.

Jeden z těch případů, kdy stačí kvalitní divadelní předloha, dva skvělí herci a výborný film je na světě. Albert Finney a Tom Courtenay podávají naprosto bezkonkurenční výkony, ovšem každý tak trochu na jiný způsob. Finneyho Sir nabízí více možností herecké exhibice díky emočním změnám jak na horské dráze, kdy v řádu desítek vteřin přechází z depresivního útlumu do až dětinského nadšení. Navíc není ani zdaleka poznat, že hraje postavu asi o 20 let starší (k čemuž pochopitelně pomáhají masky). Courtenay za ním rozhodně nezaostává, byť se ze zdejších komentářů může zdát, že je trochu ve Finneyho stínu. Garderobiér Norman je naprosto detailně vykreslenou postavou, kterou její představitel měl v malíčku díky předcházejícím představením v divadle. Na první pohled může díky homosexualitě působit jako komická figurka, ale karikatuře se Courtenayovi (a stejně tak Václavu Postráneckému v českém dabingu) podařilo na míle daleko vyhnout. Po celou dobu v sobě skrývá svůj obdiv a lásku k Sirovi, aby v závěrečné scéně jeho emoce povolily. Ze všech scén se asi i mně zůstane v paměti tvorba bouřky při představení, i když mi vůbec nepřišla tak komická. Díky opravdu výtečně napsanému textu a oběma pánům v hlavních rolích si takřka ani nevšimnete, že většina filmu se odehrává v Sirově šatně. "Má paměť je jako policajt. Když ji potřebujete tak ne a ne přijít." 100%

Téma svérázných zlodějíčků chystajících se na velkou akci už posloužilo jako námět pro spoustu francouzských komedií, ať už více či méně povedených. Prachy a smůla jdou střední cestou průměru, i když byl tu potenciál na mnohem větší zábavu. Především herci hrající lupiče-smolaře pojali své postavy se správnou mírou nadsázky a dohromady tvoří sehranou partičku. Tvůrci filmu se ovšem jakoby báli stavět pouze na jejich peripetiích a tak do filmu zahrnuli ještě zbytečnou dějovou linii o partě teenagerů, kteří se k vánočnímu lupu náhodou přimotají. Bohužel tyto naprosto nudné pasáže zabírají až příliš mnoho stopáže. P.S. Rozhodně si ale nenechte ujít roztomilé titulky. :)

Na venkovské usedlosti žije rodina tvořená převážně ženami v čele s matkou v podání Liv Ullman. Po dlouhé době mezi dámy zavítá otec (Philippe Noiret) s bláhovým plánem postavit na přilehlých pozemcích lázně. Ne všichni jsou jsou jeho plánem nadšeni, ovšem rodinu čekají daleko větší starosti...Italská tragikomedie od mistra žánru. V postatě děj staví na typických atributech rodinného dramatu (dluhy, úmrtí, které rozdělí zbytek rodiny...), ale Monicelli jako vždy vše podává v lehčím tónu. Hlavní role v příběhu mají ženy, které hrají z převážné části zástupkyně lokální až evropské herecké první třídy, každá z nich je jinak charakterizovaná, každá z nich představuje tak trochu jiný ženský typ. Přestože ke konci už se ve filmu najdou i hlušší místa, rozhodně návštěvy kina nelituji (ostatně nikdy bych nečekal, že film zhlédnu právě tam). Nejvíc si ale budu pamatovat Bernarda Bliera v jedné z jeho posledních rolí. Senilní strýček a hračička, jediný stálý mužský obyvatel jinak "ženského" domu, který například plete punčochy pro koně, je v jeho podání přímo kouzelný.

Obsadit Petera Sellerse jako hippie se mi zdálo jako geniální nápad. Úplně jsem si představoval jeho proměnu v ortodoxního příslušníka tohoto hnutí, kterého by podal s ironií jemu vlastní. Film je ovšem koncipovaný úplně jinak. Jak už nastínili kolegové, nejprve Sellerse vydíme jako seriózního právníka, který si není příliš jistý svou nastávající a pomalu se sbližuje s členkou květinových dětí. Z této části pocházejí asi dvě nejvíce zapamatovatelné scény z tohoto filmu, převoz rakve a řezy "se speciální příchutí", z nichž ale především druhá mi přijde zbytečně moc roztažená, že až přestává být vtipná. Když to ve druhé polovině začíná cvhíli vypadat, že se film vydá směrem, který jsem popsal v úvodu komentáře, místo toho přijde jakási parodie tehdejší mládeže, stylem podobná jedné scéně z francouzského Zahradníka z Argenteuil, které Sellers pouze přihlíží. Postava, kterou hraje, jedná chvílemi dosti nepochopitelně a bohužel mu nedává až tak velkou příležitost předvést, co umí. Přesto některé repliky jsou velmi vtipné a úvodní píseň příjemně vlezlá. Oproti Honu na lišku nebo Co je nového, kočičko? ale slabší kousek, i když potenciál tu byl.

Philippe Noiret se na dovolené snaží návazat kontakt s uzavřenou Annie Girardot...Trochu zvláštní film. Jak speciálním pomalejším stylem vyprávění, ale i svým humorem, který nevyvolává salvy smíchu, ale spíše po celou dobu filmu úsměv na tváři. U ústřední dvojice zapomeňte na pozdější známější filmy o rázné policejní inspektorce a bonvivánském profesoru řečtiny, jejich plaší hrdinové zde jsou úplně jiní a mně mnohem bližší. Philippe Noiret v roli trochu nemotorného dobráka mě nepřekvapil, ale je kouzelný jako vždy, introvertní a nesmělá Muriel v podání Annie Girardot je ovšem úplně na opačné straně než její pozdější emancipované hrdinky. Vedlejší postavy jsou zobrazeny s příjemnou nadsázkou, jen pouze u postavy pastorovy manželky to působí lehce přehnaně. Tomuto milému filmu však milerád dám 90%.

Podobně jako ve svém nejslavnějším kusu Podivný pár se Neil Simon ve Druhé kapitole inspiroval vlastními životními zkušenostmi. Krátce po smrti své první ženy si začal s newyorskou herečkou Marshou Mason, která ve filmu hraje hlavní ženskou roli, tedy vlastně sama sebe. Stejně tak i James Caan byl podle mě do role ovdovělého spisovatele angažován i kvůli menší fyzické podobě se Simonem. Film je opět nabytý ostrými dialogy, které jsou vypalovány s neuvěřitelnou kadencí a to i poté, co přijde tragičtější část tragikomedie. Škoda, že dnes už takhle dobré repliky umí napsat už málokdo...

Martin Scorsese a jeden z jeho vysněných projektů. Gangy New Yorku chystal už od 70. let (mimochodem s překvapivým obsazením Dana Aykroyda a Johna Belushiho), takže člověk by čekal, že projekt bude mít připravený do posledního detailu, jen ho hodit na filmový pás. Ale chyba lávky. Něco přes polovinu, dokud se film věnuje jen příběhu Leonarda DiCapria a Daniela Day-Lewise, se jedná o klasického Scorseseho, od kterého nedokážete odtrhnou oči. Ale pak do filmu vstupují další a další podtémata až se skoro přestane orientovat na hlavní příběh. Někdy méně znamená více. Navíc i přes veškerou snahu mi jsem dekorace stále vnímal jako postavené v ateliéru. Velice se ovšem povedl casting, především sázka na spolehlivé britské herce i v menších rolích. Celkově Gangy hodnotím lépe než následujícího Letce, ale mezi Martyho vrcholy bych je neřadil a přitom stačilo málo.

Francois Perrin (případně Pignon, chcete-li), tentokráte trochu jinak. Žádný roztžitý smolař a "dotěrný chlap", který svými zmatky nevědomky hází klacky pod nohy ostatním. Spíše paličatý rebel v podání tipově přesného Patricka Dewaera. A také patrně nejvíce trpký scénář Francise Vebera, jaký jsem kdy viděl. Sice na nějaké kritičtější motivy u něj můžete být zvyklí, ale až tak hořká byla snad jen Hračka. Na ni navazuje v postavě všemocného podnikatele, zde navíc majitele místního fotbalového týmu, kterým maloměsto Trincamp, ve kterém se film odehrává, žije. Za srdečným fanouškovstvím se ovšem schovává pokrytectví, tahání za zákulisní nitky a falešné přátelství. Díky svěžím dialogům a hudbě slušný kousek, ale rozhodně ne nepřetžitý proud smíchu. 70%

Já jsem tedy rozhodně nečekal britskou komedii starých ealingovských časů, protože filmy Richarda Lestera jsou jim hodně vzdálené. Jsou spíše plné zmatků, absurdního černého humoru a vizuálních gagů. Ve Fortelu je toho plno mírou vrchovatou. Parkování pojízdné postele, cvok neustále malující zdi pokoje, protože nesnáší hnědou, nebo manželé pořizující soukromé lechtivé obrázky ve veřejných fotokabinkách, to všechno je v tomto filmu k vidění. Ale zatímco jindy mně Lesterův styl vyhovuje, tak tady mi trochu vadil. Tedy ty zmiňované vizuální gagy vůbec ne, ty mě bavily, ale dialogy byly na můj vkus až příliš absurdní a rušily mě především komentáře spořádaných postarších občanů glosující děj. Zatímco např. u Obývací ložinice jsem se všem těm podivnostem smál, tady jsem se v nich ztratil. Ke konci jsem ale stylu snímku začínal přicházet na chuť, takže je možné, že po dalším zhlédnutí i nějakou hvězdičku přidám. Sympatičtí herci Michael Crawford a Rita Tushingham a hduba Johna Barryho na tom také budou mít svůj podíl.