bloom

Dvojice policistů vyšetřuje masakr v autobuse, při kterém byl zavražděn i jeden z jejich kolegů. Nemají téměř žádnou stopu, a tak se chytají každé maličkosti. Do vyšetřování se však začne prolínat jeden z dávných nevyřešených případů...Na začátku filmu jsou muži zákona ve slepé uličce a my celou dobu sledujeme jejich snažení se z ní dostat. Jelikož je předmětem vyšetřování hromadná vražda několika lidí, policisté prošětřují všechny podezřelé okolnosti a osoby s nimi spojené. Tato šetření jsou obvyklou součástí policejní práce, ale v kriminálkách probíhají jaksi mimo děj nebo je pozornost věnována pouze těm, která budou dříve či později souviset s dějem. Synopse Smějícího se policajta je ovšem tak nesystematická, že se právě na tyto zbytečné momenty zaměřuje, takže jsme vlastně po většinu času svědky řady výslechů a policejních zásahů. Spousta z nich je ale pro děj absolutně nepodstatná a divák se v příběhu přestává orientovat, a tím pádem se prakticky ztrácí jakékoli napětí. Atmosféru Kalifornie sedmdesátých let se ovšem podařilo zachytit úspěšně, takže kdo hledá odpočinkovou krimi, při které nemusí moc přemýšlet, může film bez problémů zvolit. Mně dojem kazil kromě zmateného vyšetřování otravně ukecaný Bruce Dern. Walter Matthau je jako neustále podebraný policsta tradičně dobrý, škoda, že nenatočil víc krimiflmů. Z jeho tří filmů tohoto žánru z počátku sedmdesátých let je tento ovšem jednoznačně nejslabší.

Bourvil, Terry-Thomas a sestřelení britští letci? To už tu přece jenou bylo. Tentokrát ovšem ne v tak precizní formě. Po celkém úsměvném anglickém úvodu se seznamujeme s Bourvilem, majitelem hospůdky v okupované francouzské vesničce, který je nucen okolnostmi kličkovat mezi odbojařením a spoluprací s Němci. Jak už to v daném žánru chodí, dochází ke spoustě náhod, které mají vést ke komickým situacím. Jenže v Atlantském valu byly některé vedlejší motivy a postavy úplně zbytečné a já se začal v těch náhodách a posléze v celém ději ztrácet. Což o to, pár vtipných míst se tu najde, ale nejsou tak dokonale zakomponovány do děje jako např. v Sedmé rotě, do bláznivosti Haló, haló má film taky daleko. Mě nejvíce bavily dialogy v částech filmu odehrávajících se v Anglii, několik perliček se mezi nimi našlo. Obdiv si zaslouží také tehdy už těžce nemocný představitel hlavní role, který musel podstoupit natáčení několika fyzicky náročnějších scén. Tvůrci se evidentně chtěli přiblížit k vrcholové metě Velkého flámu (scénář mimochodem napsal jeho spoluautor), zůstali od ní však ještě daleko.

ČT uvedla ve sých promočláncích, že Louis hraje druhou hlavní roli, což vůbec není pravda. Poznáte ho, ale vypadá mladějc než v o 2 roky starším Poprasku v kabaretu. Dabing Tomáše Juřičky je úplně jiný než Filipovského, ale to vůbec neškodí, právě naopak. Louis tu nehraje úplně cholerika, ale puntíčkáře. Stejný měl přístup k roli (o tom se můžete dočíst v knize Četník a milovník růží, mimo jiné i to, jak Henri Verneuil žasl nad jeho přípravou, i o onom špulení tů, které zde můžete vidět). Fernandel není špatný komik, ale byl by lepší v menších rolích.

Musím přiznat lehké zklamání, čekal jsem trochu něco jiného. O Robertu Dhérym koluje pověst vyznavače starých grotesek a autora (na francouzské poměry) absurdnějších scének, takže jsem čekal přehlídků bláznivých gagů, tak jako ve filmu Tonoucí se stébla chytá. Jenže ouha, Výhodná koupě je trochu z jiného soudku. Ne, že by film neobsahoval gagy, ale rozhodně se nejedná o kdovíjak divokou smršť. Vizuální humor je spíše kořením souboru úsměvných situací, které lehce ironizují změnu v chování okolí k hlavnímu hrdinovi, poté co si zakoupí drahé americké auto. Leč i přesto jako komedie obstojí, zvláště v momentech, kdy Dhéry není obklopený partou svých mně nesympatických přátel-sousedů. Ty hrají někteří členové Dhéryho komediální skupiny Les Branquignols, většinou ti, kteří se později v rámci francouzské komedie příliš neproslavili. Pozdější známá jména zde ale mají skutečně málo prostoru, jejich roličky mají blízko až ke cameu. I Louis de Funés, který má sice dvojroli dvojčat (a jedna odkazuje na předchozí Dhéryho komedii Poprask v kabaretu), není na plátně v součtu déle než zhruba čtvrt hodiny. Je ovšem velmi zábavné sledovat, jak už tady dokázal vytvořit něco jako základ postavy, která ho v pozdějších letech tak proslavila.

Nemyslím si, že HIMYM patří k těm nejvtipnějším seriálům, co znám, to ne. Já myslím, že jeho obrovská popularita je způsobená především díky bezstarostné náladě, která se na vás při jeho sledování přenáší (stejně jako v případě nedostižného vzoru - seriálu Přátelé). Prostě, když mi dříve nebylo do zpěvu, tak jsem si pustil kousek z nějaké francouzské komedie a ve většině případů se mi v brzké chvíli začaly cukat koutky, spustil se mi úsměv a hned jsem měl lepší náladu. Dnes na mě takhle působí How I Met Your Mother, s titulky i s dabingem, a výsledný efekt se takřka vždy dostaví. A stejně jako u jiných seriálů, i tady je mojí nejoblíbenější postavou ta, která mezi ústřední skvadrou působí nepříliš nápadně. Zde tedy není mým favoritem "akční" Barney (ačkoliv je největším zdrojem humoru), ale dobrák Marshall v podání skvělého Jasona Segela. Není divu, že jeho herecká hvězda zatím ze všech hlavních představitelů vyšplhala nejvýše.

Přijde mi, že Claude Zidi udělal tímto filmem krok zpátky. V tomto období už měl za sebou několik komediíí s Pierrem Richardem, Louisem de Funés a Belmondem a vypadalo to, že pro něj typické jednoduché gagy začínají zapadat do jakéhosi příběhu. Avšak v Nenapravitelných se vrátila nespoutanost a nesoudržnost z jeho prvních filmů s Les Charlots. Místo čtyř hippies jsou však hlavními aktéry více či méně komických situací učitelé a studenti soukromé střední školy, jejichž typologie je sice různorodá, ale žánrově typická - dívka do větru, přísná ředitelka, udělaný tělocvikář s podprůměrným IQ, sympatický rošťák (v podání mladého Daniela Auteuila) nebo dokonce důchodce vzdělávající se i ve třetím věku. Hlavně se nenechte zmást jménem Michela Galabru na prvním místě, jeho role typická komisaře je opravdu vedlejší. V úvodu filmu se s ním setkáme na moment v jedné scéně, ale pak na dlouhý čas zmizí, takže to vypadá, že se už znovu neobjeví. Vrátí se až na finální část, skládání maturitních zkoušek, kdy film dostává největší spád. Tento herec dokázal vždy vzkřísit i pouze několik scén z těch nejhorších francouzských komedií. Tato patří sice spíše k těm průměrným, ovšem kdyby takhle vypadala každá současná studentská komedie, mohli bychom skákat radostí do stropu.

Při vzpomínce na tento seriál mě až mrazí. Máloco mě tak nevyvedlo z nálady jako tato upachtěná snaha napodobit něco, co se napodobit prostě nedá. Zatímco Rowan Atkinson se svým Mr. Beanem měl vždy cit pro míru a vždy si držel úroveň, Plešoun využívá ty nejpřízemnější zbraně a tak sází na své umaštěné vlasy a někdy humor za hranicí dobrého vkusu. Ovšem zdaleka nejprotivnější je snaha o zábavné grimasy a vtipné bručení podle svého vzoru. U Beana to vždy působilo přirozeně, ale tady je to nucené a přehrávané. Gregor Fischer byl fajn jako manažer Billa Nighyho v Lásce nebeské, jako Plešoun však spíše vzbuzuje odpor. Jediným kladem celé série je, že dnes už je zapomenutá a na rozdíl od pana Fazole si na ni za takových 20 let už nikdo nevzpomene.

Původní film Smích z ráje musel být v Anglii hodně populární, jinak si nedovedu vysvětlit takovou hojnou účast anglických hereckých es (které u nás samozřejmě neznáme). Hlavní zápletka, vystřižená jak z Ealing Studios, opravdu skýtá potenciál pro širokou paletu komických situací: zakřiknutý spisovatel, sukničkář, protivná baba a vystarašený úředníček dostanou od svého právě zesnulého milionářského strýce ultimátum - buď splní úkoly, které sepsal do své závěti, nebo nezdědí nic. Legrace to celkem je, jenže si říkám, že tenhle styl humoru musel v Británii už ve své době působit už trochu zastarale. Tehdy už totiž v TV řádili Monty Pythoni, Spike Milligan, Peter Cook a vůbec všichni tvůrci výstřednějšího humoru. Ale i tak se jedná velice roztomilý film.

Už ze začátku musím napsat, že největší problém Zmije je v její zápletce. Historii o klaďasovi, který musí odolávat starému známému mstícímu se za staré křivdy a ohrožujícímu jeho rodinu, najdeme téměř v každém třetím americkém thrilleru. Přesto však Zmije stojí za zkouknutí a to kvůli hercům. Hlavní hrdina díky Yvanu Attalovi naštěstí nepůsobí jako úplný Mirek Dušín a možná právě proto si získal mé sympatie. Vůbec jsem ale nečekal, jakého hajzla dokáže zahrát Clovis Cornillac. Jeho postava působí trochu schematicky, ovšem může se klidně zařadit k těm největším slizounům francouzských kriminálek. Jejich staré dobré (ale bohužel již zašlé) časy snímek chvílemi připomíná. A samozřejmě nesmím zapomenout ani na Pierra Richarda, v jehož postavě právníka tentokrát roztržitého blondýna opravdu nehledejte.

Ze Spielbergova opousu magnum jsem poněkud rozpačitý. Několik působivých scén (sprchy v Osvětimi) nezabrání tomu, že výsledek se vám pod kůži úplně nezaryje (na rozdíl od ústředního motivu Johna Williamse). Nemůžu snímku upřít jeho kvality, ale upřímně mi vadilo ke konci až přílišné "polidšťování" Oscara Schindlera (starosti o to, zda jeho zaměstnanci dodrží šábes, jsou IMHO přitažené za vlasy). 80%