Hromino

Ikuni je ďábel. Celých 11 let si dával načas s vytvořením dalšího díla, a že z něj nakonec teda vylezlo dílo s velkým D! Už od prvního dílu je cítit, že nepůjde o žádnou konvenční romantickou komedii ze střední školy, a velmi rychlý spád dílů následujících naznačuje, že se vydáváme na dráždivě svůdné putování traumatickými vzpomínkami navenek veselých, ale uvnitř zlomených postav. Ikuhara je notorický poštěvák, který poštívá nejen otevřeně erotickým obsahem, ale i formou práce se ztvárněním niterných pocitů postav – ty jsou nejen ztvárňovány různými symboly (Freud by měl radost), ale pronikají do „vnějšího“ světa, stávají se jeho součástí a vytváří tak velmi zajímavý fikční svět, jenž diváka na jednu stranu fascinuje, na druhou stranu v něm vyvolává svou bizarností nedůvěru a neklid. Opět se nám zde objevuje práce s rituálem, ať už v podobě mnohokrát iterovaných scén, u nichž jakákoli změna dává tušit, že přichází zásadní dějový obrat, oblíbených frází jednotlivých postav nebo jazykových her (které se v překladech, bohužel, často ztrácí). Je to Ikuhara, takže i když spousta symbolů a dějových kliček vypadá na první pohled samoúčelně a divně, později se ukáže, že mají v příběhu své opodstatněné místo. Na jednu stranu musím uznat, že mi těch motivů místy připadalo až příliš mnoho na sobě, ale vzhledem k tomu, že i navzdory tomu byly na sebe naroubovány velmi šikovně, tak to jako negativum nevnímám, zvlášť když u jiných tvůrců bych za podobnou práci byl naopak rád. Nádhera, která se nevidí každý den, nenechá vás spát ještě několik dní a vryje se nesmazatelně do paměti. Nedivím se, že i takové legendy jako Hosoda se otevřeně přiznávají k fascinaci Ikuharovou představivostí. Velmi vzrušující...

Na rovinu se přiznávám, že nemám rád isekai. Důvod je nasnadě. Ačkoli motiv cesty hrdiny z našeho světa do světa fantaskního by teoreticky měl pracovat s širokou paletou zajímavých nápadů a každý takový příběh by měl nabízet neotřelý zážitek, skutečnost bývá bohužel často opačného rázu a celá řada isekaiů v posledních dvou dekádách je dělána na jedno brdo. To, čím se od sebe odlišují, bývá zpravidla jen podoba, ve které se hrdina probudí či znovuzrodí (jednou je to ženská, podruhé nekromant, potřetí dokonce slimák či alespoň krotitel slimáků). Dalším společným jmenovatelem nezřídka bývá to, že s lidskou minulostí hlavního hrdiny tvůrci pracují jen v prvním díle, načež nastupuje bezcílné fantasy bloudění, v němž nejednou přebírává hlavní roli harém, lechtivé scénky, dětinská komedie a herní principy. Ani jedno z výše uvedeného mě nebaví. Tím, že fantasy prvky bývají hojně čerpány ze západní mytologie a literatury (radši už nepočítat, v kolika isekai se vyskytli elfové, goblini a sukuby), mě to láká si spíš pustit nějakou plnokrevnou fantasy z Evropy či Ameriky, na dráždění smyslů tu mám jiné zdroje a než se dívat na nějakou hru, tak si raději rovnou nějakou zamačkám (dodnes se neúspěšně snažím pochopit lidi, které dokáže bavit sledování několikahodinových letsplayů). +++++ Neznamená to však, že v tomto žánru nemám žádné favority. Mám, ale jsou to díla, které poněkud vybočují z tradičního vymezení isekai. Jednak je to výborný Grimgar, který v podstatě udělal dekonstrukci tohoto žánru, a pak Log Horizon, kde je aspekt přenosu hrdiny zcela zbytečný a klidně by to mohla být regulérní fantasy už od počátku. Protože se ale čas od času snažím dát šanci i žánrům, kterým se jinak vyhýbám, dal jsem tentokrát šanci Mušoku tensei coby zástupci isekai. A s potěšením můžu říct, že jde konečně o první poctivý a kvalitní isekai, na který jsem narazil. +++++ Důvod je prostý: má dobře napsané postavy, barvitý a důkladně propracovaný svět, a především pak skutečně pracuje s motivem isekai od začátku do konce. Dílčích témat, které si v něm může divák najít, je celá řada: ať už jde o motiv využití druhé šance na prožití naplněného života, vliv traumat z období dětství na dospělost, motiv jakého „hrdinství proti vlastní vůli“ nebo zpracování vztahu uvědomělého dítěte k adoptivním rodičům. Stejně tak lze na něj ale i jednoduše nahlížet jako na poctivou dobrodružnou fantasy s výborně zpracovanými souboji – je jen na každém, co všechno si v něm najde. Když k výsledku připočtu i pohlednou kresbu, kvalitní animaci a zdařilou hudbu, dostávám se na jasných 5* a vřelé doporučení (nejen) těm, kteří mají k isekai dílům podobně rezervovaný vztah jako já. Druhou řadu očekávám s vřelou náručí!

O Mušiši lze často číst či slyšet, že se jedná o jedno z nejlepších anime všech dob. To jsou pochopitelně silná slova, a ačkoli sám toto anime též řadím do své top 10, sedí mi na něj spíše trochu jiný přívlastek. A tím přívlastkem je výjimečnost. Přestože se světem anime potloukám už nějaký ten pátek, nenarazil jsem na žádné jiné anime, které by ve mně dokázalo vyvolat podobné pocity jako Mušiši. Nejedná se přitom o rafinovaný epos, jenž by dokázal strhnout diváka silou příběhu či propracovanými postavami. To, co dělá z Ginkova putování tak výjimečnou podívanou, je kombinace čisté kresby, krásně atmosferické hudby, nápaditosti, vypravěčského nadhledu a moudrosti, jíž je prostoupen každý jednotlivý díl. Ona moudrost přitom nebývá usazena až na dně šálku, ale uvolňuje se postupně při sledování a nutí diváka přemýšlet mimo jiné nad tím, jak a zda se dá vyrovnat s momenty, které jsou v životě nevyhnutelné a kdy člověk nemá sílu a prostředky je změnit. Mušiši je jednoduché, přesto nesmírně působivé, originální a pohlcující dílo, které za každým dílem zanechává silnou katarzi.

Tímto filmem Hosoda definitivně potvrdil, že pokud jde o zpracování tématu hledání sama sebe v období dospívání a vztahu mezi dospívajícími dětmi a rodiči, nemá na poli anime momentálně konkurenci. Aneb co mohl být svého času Spike Jonze, ale nebyl. Útěky před realitou, v níž se hrdina cítí být vyvržen společností a jejími nároky, do fantaskního světa, kde je sice cizorodým elementem, ale právě díky své odlišnosti je přijímán. Příběh o zrání a výchově, kdy dospělí vychovávají děti, ale přitom jsou sami vychováváni dětmi. Příběh o odloučení, shledání, odpuštění a dalších důležitých lidských hodnotách. Závěr mohl být možná o něco kratší, přesto tím však film neztratil nic ze svého kouzla. Kresba, animace i hudba tradičně vynikající, jak je u Hosody zvykem. Co víc si přát?

Horimija klame tělem jak kráva, prase či jiné užitkové zvíře. Nabídnout mi někdo anime, na jehož plakátu je devět postav s extrémně křiklavými vlasy a které má být podle anotace středoškolskou rabukome o vztahu jedné holky a kluka s tetováním a piercingy, zcela určitě bych s jízlivým úsměvem poslal onoho dobráka do patřičných míst s takovou rychlostí a razancí, s jakou jsem v Česku vyprovázel od domovních dveří jehovisty. Naštěstí se mi za ta léta osvědčilo se při výběru anime nerozhodovat podle anotace, nýbrž podle jmen tvůrců – a jelikož Horimiju má na svědomí režisér nezapomenutelného Šinsekai jori, šel jsem do toho. A dostal jsem vynikající anime, které je navzdory všem předsudkům vynikající od prvního dílu až do konce. Dospělé, sebevědomé, realistické, s vypiplanou animací i kresbou a uměřenou dávkou jak té inteligentní, tak i jednoduché situační komedie. Čím však především – skvěle zpracovanou psychologickou stránkou hlavních i vedlejších postav, která v kombinaci s působivou a hravou audiovizuální formou dává prakticky v každém díle vzpomenout na to, v čem tkvěla největší síla Šinsekai jori. Jistě potěší i fakt, že se Horimija jako zdatný přespolní běžec úspěšně vyhýbá všem překážkám v podobě hloupých žánrových klišé a umí dát hloubku a prostor i vedlejším postavám – a to, uznejme, není v žánru středoškolské rabukome zrovna málo. Pár slabších chvilek by se sice našlo (především ve scénách, kde nefiguruje Hori ani Mijamura), ale o celkovém hodnocení nemám nejmenším pochyb: pět hvězd jako řemen, k nimž jako třešnička na dortu patří ještě pochvala za vynikající opening i ending.

Anime, o kterém jsem vždy snil. Nikoli proto, že se odehrává v Kawagoe, kam jsem se hezky najezdil a se kterým mám spojenou celou řadou vzpomínek, ale protože je to nenápadný klenot, který riskantně vsadil vše na jedinou kartu a vyšlo mu to. A tou kartou je uvěřitelnost. Vsadil na to vše: odhodil oblíbená klišé spojená s romancemi na školách, odhodil typické návrhy postav a odhodil jakékoli přehánění, ke kterému prostředí japonské školy svádí. Aby toho nebylo málo, rozhodli se tvůrci soustředit na psychologickou stránku postav a vytvořili zcela vážně laděný romantický příběh z období dospívání, který se ještě k tomu neodehrává na střední, jako tomu bývá u jiných anime, ale už na konci základky. Více riskovat snad už nemohli – jenže světe div se, ono to všechno funguje. Spolu s vhodným hudebním doprovodem a poutavou kresbou se na prostoru pouhých 12 dílů odehrává zcela uvěřitelný příběh, který s každým dílem nepřestává překvapovat svou hravostí, svěžestí, mírou uvěřitelnosti, smyslem pro detail, režisérskou jistotou – a přesto lehkostí, s jakou je vyprávěn. Rozumím tomu, že zejména západního diváka může všechna ta uvěřitelnost až nepříjemně zaskočit: nejsou tu žádní výstřední hrdinové s barevnýma očima či vlasy, postavy se namísto nějakého vzrušujícího dobrodružství zaobírají trapnými školními aktivitami a nudným učením se na přijímačky, nekřičí, neksichtí se, nechovají jako idioti a rodiče a učitelé se zde chovají tak, jak to japonští rodiče a učitelé umí – v dobrém i špatném slova smyslu. Leckomu může jistě připadat vývoj vztahu hrdinů až příliš růžový – to je podle mě však spíše důsledkem sledování jiných anime, kde se v souladu s nepsanou japonskou tradicí musí příběh co nejvíc zdramatizovat a naházet hrdinům co nejvíce klacků pod nohy, aby bylo vidět, kolik si pro úspěch vytrpěli a že si to štěstí musí zasloužit. Tady ty klacky jsou, ale v uvěřitelném množství – a tím se dostáváme na začátek mého komentáře. Opět jsem si tak ověřil hypotézu, že Kiši režírovat anime umí, jen se nesmí jednat o adaptace videoher. Ještě do předposledního dílu to vypadalo na silné 4*, ale konec mě naprosto rozložil a definitivně rozhodl o plné palbě. Opětovné zhlédnutí v budoucnu je zaručeno – a už teď se těším na to, jaké další zajímavé detaily tam objevím. –– Edit: Toto anime mi tak rezonuje v paměti, že zkrátka musí do topky. Nádhera.

Tak přeci jen existuje! Inteligentní psychologická podívaná z období dospívání a zároveň vtipná romantická komedie s prvky magického realismu. A to navzdory svému názvu i plakátu, které jsou těžce zavádějící, neboť žádné přízemní úchylné kraviny se zaječími oušky se zde nedočkáte. Největší síla tohoto anime spočívá bezesporu v postavách, které mají všechny do jedné duši, vtip, mozek a hloubku. Těm všem korunuje hlavní hrdina se svým osobitým humorem a vynikajícím dabérským výkonem Kaita Išikawy, jenž bych se nebál označit jako životní. Oceňuji také to, že ač se tvůrci v mnoha směrech vydali na hodně tenký led, který u spousty jiných anime značí prudkou jízdu vstříc fekálnu (upištěná malá sestra fixovaná na bratra, nápadné hromadění holek kolem hrdiny a stěhování se k němu domů, malá chytrá vědátorka s brýlemi…), zde se jim podařilo všechny mé pochyby až neuvěřitelně zdatně rozptýlit a předložit poutavou, zábavnou – a ještě jednou zdůrazním – inteligentní podívanou. Vytknout se dá snad jen epizoda s nevlastní sestrou, která ač byla zpracována taktéž kvalitně, působila ve stínu ostatních epizod trochu zbytečně a za účelem pouhé dramatizace příběhu, ale jinak si nelze stěžovat. Už dlouho jsem neviděl takto skvěle zvládnutou adaptaci, u níž by se chyby hledaly vyloženě lupou a která mi dávkovala jedno příjemné překvapení za druhým. Vynikajícnost díla jen podtrhuje kvalitní animace i hudební doprovod a věřím, že vyjma filmu už nebudou tvůrci příliš usilovat o pokračování, neb v nejlepším je třeba přestat – a to je právě nyní. Suverénně za plný počet.

Málokdy o nějakém anime dovedu říci, že má všechno, avšak Samurai Champloo mezi tento vzácný druh zcela jistě patří. Madsbender ve svém komentáři použil přirovnání, které jsem se chystal použít též – tedy že se jedná o takovou anime variaci na Jméno růže –, a to jednoduše proto, že si v něm každý dokáže najít to svoje. Jak naznačuje samotný název anime – čanpurú je název okinawského pokrmu, který je charakteristický svou pestrostí užitých surovin –, jedná se o stylovou jízdu napříč časem, žánry, náladami a (pop)kulturami, vystavěnou na dobře napsaných postavách, poctivé animaci a rámcovém příběhu, jenž se v závěru dočká povedeného rozuzlení. Byť většinu stopáže zaplňují epizodní příběhy, každý z nich má v seriálu své místo a divák nikdy neví, jakým směrem se s dalším dílem seriál ubere. Rozmanitost a originalitu odráží také dnes již kultovní soundtrack, na němž spolupracovala velká jména japonského hip-hopu a jehož zásluhou se mnoho západních anime fanoušků dozvědělo o legendě jménem Nujabes. Jakkoli je Watanabe adorován ponejvíce za Bebopa (jemuž rovněž nemohu odepřít kvality), pro mě zůstává jeho nepřekonatelným dílem právě Samurai Champloo, které má své pevné místo v mé top anime desítce, a jelikož o něm bylo podobně jako o Bebopovi už napsáno tolik, nezbývá než svůj komentář zakončit výzvou: prostě se na to podívejte!

Když spojí síly dva výstřední ptáci svého oboru – anime režisér Masaaki Juasa a kreslíř Taijó Macumoto –, je přinejmenším jisté, že výsledek jejich práce bude mezi ostatními výtvory dané sezóny nepřehlédnutelný. A jsem moc rád, že je nepřehlédnutelný nejen po stránce audiovizuální, jak se dalo čekat, ale že si tvůrci dali záležet i na tom, co vlastně chtějí odvyprávět. Ping Pong není jen o tom podat příběh o hře ping pongu – on celý je totiž hra. Juasa si ruku v ruce se stránkou audiovizuální hraje se způsoby vyprávění a až na samou únosnou mez zkoumá, jak moc se dá minimalizovat prostor potřebný pro plnohodnotné odvyprávění narativu. Dialogy létají rychlostí odpáleného pingpongového míčku, průběh zápasu či důležité změny ve vývoji postavy se vypráví sekvenčně prostřednictvím rozdělené obrazovky a způsob zachycení pohybu spolu se zapojením hudby je kapitolou sám pro sebe. Devízou mang Macumota je kromě charakteristického stylu kresby také to, jak moc si dává záležet na realističnosti dialogů k vystižení hloubky charakterů a jejich postupného vývoje – a i to je zde úspěšně zachováno. Naprosto rozumím tomu, že zdejší výstřednost audiovizuální i vypravěčská nemusí být stravitelná pro každého – ostatně ani mě Ping Pong napoprvé nezaujal a ani jsem jej nedokoukal do konce –, ovšem napodruhé si mě pro změnu získal ihned. Kdybych se mu za každou cenu snažil něco vytknout, jistě by se mi to podařilo, ale proč se o to snažit za každou cenu, když pozitiva jasně převažují. Hledáte-li na poli anime něco svěžího a neortodoxního, mohu jedině doporučit.

S Kimi no na wa. to má sice společný rok vzniku, ale to je tak vše – jinak nemá smysl tato dvě díla srovnávat, neboť každé je žánrem i formou o něčem úplně jiném a každé cílí na zcela odlišného diváka. V prvé řadě se sluší uznat, že si tvůrci Koe no katači naložili na bedra nelehký úkol. Vytvořit psychologické drama z období dospívání, které by bylo uvěřitelné (v prvé řadě tedy se zdařile napsanými postavami a jejich propracovanou psychologií), dokázalo se víc než jen hloupě a povrchně dotknout tématu inkluze handicapovaných lidí do „normálního“ kolektivu a zobrazit příčiny, průběh a následky šikany na jednotlivce i kolektiv, ale zároveň nebýt prvoplánovým mravokárným snímkem či těžkým dojákem a procházkou slzavým údolím, a do toho si ještě zachovat nápaditost, sympatické postavy a výbornou audiovizuální stránku, která se od děl KyoAni už tak nějak tradičně očekává. A světe div se, jim se to podařilo. I bez patosu. Jak správně poznamenal ve svém komentáři Larky, o ubrečenou středoškolskou romantiku se skutečně nejedná a tvůrci dobře ví, na které aspekty se mají zaměřit. Ve výsledku jsem však váhal mezi 4* a 5*, a to především kvůli na místě přešlapující prostřední části a poněkud unáhlenému závěru, ale jelikož se podobně zdařilých anime z daného žánru rodí jak šafránu (napadá mě teď z hlavy akorát Aura, která ale od druhé poloviny šla do kytek), je nutno uznat, že Koe no katači je zkrátka jinde a i za nejlepší použití The Who v anime si tu pátou hvězdu zaslouží, nuže?