Hromino

Ať už je to s možnou kurátorskou manipulací a nadhodnocením Mirkovy tvorby jakkoli, jeho autentický svéráz je nezpochybitelný, a byť se jedná o amatérský dokument, je natočen velmi kvalitně a daří se mu poutavým způsobem zobrazit génia nejznámějšího kyjovského rodáka. „No jistě, já su pozorovatel. Co nejdůkladnější – pozorovatel všeho! Já jsem nedělal nikdy nic jinýho, než jsem trávil čas. Já jak vyšel do města, tak jsem něco musel dělat, tak jsem mačkal fotoaparát. A pak jsem to dal do zvětšováku, a co se mi zdálo podobný světu, tak jsem to otiskl. Svět je jen naše zdání, iluze. A chyba dělá tu poésii, tu malířskou kvalitu. Fotografie je něco konkrétního. Je to vjem! A to se děje tak rychle, že to ani nestačíš vidět. To musíš mít v prvé řadě špatný aparát! A když chceš být slavný, musíš to dělat tak blbě, že tak blbě to nikdo ve světě neudělá!“

Během sledování jsem si prošel třemi fázemi. První fáze (díly 1–3): vypadá to zajímavě, ale ta Menma je fakt otravná. Druhá fáze (díly 4–7): je to úplně o ničem, scénář je děravý jak hadra, Menma je pořád otravná, ale ostatní postavy začínají být otravné taky a nasazují velmi prudké tempo růstu, takže očekávám brzké srovnání skóre s Menmou. Třetí fáze (díly 8–11): otravní jsou úplně všichni a já už si jen cynicky vychutnávám jejich závod o to, kdo z nich mě ve výsledku bude srát nejvíce. A královsky zábavný poslední díl zajistil, že nakonec protli cílovou pásku všichni naráz. Gratulace. +++++ I kdybych dopředu nevěděl, že je autorkou samotná královna melodramat Mari Okada, poznal bych to během sledování, protože jsou tu všechny její trademarky beze zbytku: hafo hlavních postav, jejichž charakter je okleštěn na jedinou výraznou vlastnost, každá postava nesoucí si nějaké trauma, fetiš nebo mindrák, složité mnohoúhelníky, patetické vyřvávání emocí a všude samá křehká, zlomená a týraná dušička. Někdy se jí nebo dramaturgovi podaří takovýto smrtící koktejl naředit ke stravitelnosti (jako například v Nagi no asu kara), ale tohle bylo tak čiré, že se u mě periodicky střídaly stavy cynického smíchu a stavy blízké zeblití – nejintenzivněji pak u již zmiňovaného posledního dílu. Asi nemá cenu vypisovat, co všechno tam nedává smysl a je špatně, takže jen zmíním, co naopak bylo dobré: určitě opening, animace a docela i ending. Za ně a za to, že jsem to dokoukal do konce, dávám silnější 1*.

Předloni japonské diváctvo masově hltalo boje s démony, letos si je pro změnu získali krotitelé duchů. A já jejich popularitě rozumím. Je to šónen, ale oproti kánonu dospělejší, temnější, krvavější, hrdinové jsou vyspělejší, monstra se nechovají úplně vypatlaně, umí to překvapit, umí to pobavit, díky zasazení do (polo)reálného prostředí to umí být příjemně civilní, a co především – je to prakticky bez patosu a správňáckého moralizování, které bývá šónenům tolik vlastní. To vše spolu se zajímavou kresbou a kvalitní animací dovede nabídnout stylovou podívanou. Jenže mně to nestačí. Ač se na to dívá hezky, po určité době jsem začal s každým dalším dílem víc a víc postrádat nějaký souvislý příběh a jakýkoli náznak vývoje a směřování děje. Ačkoli je těch 24 dílů za mnou, tak v podstatě stále nevím, o co tam jde, co se chystá, jaká je vůbec motivace záporáků a proč bych se měl dívat na pokračování. Kvůli soubojům? Byť je jich hafo, jsou kvalitně naanimovány a zpočátku dovedou překvapit výsledkem, ve většině případů je jejich průběh jednotvárný, postrádají nápad, ani jedna strana se nesnaží soupeře překvapit nějakou chytrou taktikou a vychází z toho jen fádní rubačky, které zpravidla vyšumí doprázdna nebo se vyřeší jednoduchým power-upem. A to je škoda. Slabé 3* s tím, že druhé řadě šanci dám, ale neočekávám příliš. // Edit: Tak prý v tom hledám něco zbytečně sofistikovaného a ti záporáci chtějí jen ovládnout svět, prostě tak, asi jako tisíc osm set padesát šest záporáků z jiných šónenů před nimi. Tož hodně zdaru, hoši…

Výborný nápad, ale příšerné zpracování – tak nějak bych mohl ve zkratce popsat Steins;Gate. Kdyby mi někdo řekl, že se do jednoho anime nacpe otaku kultura, deprese, paranoia, CERN, cestování v čase, severská mytologie, romantika, aspekt kawaii, thriller a i nějaké transgender téma, asi bych si pomyslel, že to bude nějaká příšerná pubertální slátanina, kterou půjde jen těžko brát vážně. Jenže světe div se – ono to k sobě pasuje nečekaně dobře a jde to brát vážně. Pasuje to k sobě věru hezky, zejména cestování v čase je zpracováno zajímavě, jenže… když je takovýto koktejl dávkován tempem zdechlého hlemýždě, prokládán nesčetnými scénami úplně o hovně a častým scenáristickým blouděním ve slepých uličkách, vychází z toho ukrutná nuda, u které mi trvalo téměř rok, než jsem těch 24 dílů konečně dokoukal. Často čtu, že první díly jsou nudné a teprve pak to dovede chytnout. Já u sebe pozoroval zvýšený zájem až někdy okolo 12. dílu, což je u 24dílného anime sakra pozdě, přičemž po něm se pro velký úspěch znovu servírovala prvotřídní nuda a až posledních pár dílů celkový dojem trochu vylepšilo. Jsem přesvědčen, že osekání délky na polovinu a odstranění některých prakticky zbytečných postav (mám na mysli především Feris s Lukou) by pomohlo a mé hodnocení mohlo být úplně jinde. Takto je to přesně na pomezí 2* a 3*, ale když si vezmu, jakým anime z podobného ranku jsem dal 3* (například mnohem záživnějšímu Boku dake ga inai mači nebo Jodžóhan šinwa taikei), tak zde nemůžu dát víc než lepší 2*.

Česká kinematografie je spasena! Malickovi trvalo 20 let, než stvořil své opus magnum. Veselému na to stačilo 7 let, ale i kdyby už nenatočil nic jiného, zanechal tímto po sobě nevyčerpatelné dědictví pro následující generace, které si tak budou po další staletí lámat hlavu nad mnohovrstevností jeho díla a jeho dosud neobjevenými významy. Najdete tu totiž všechno, co definovalo jeho dosavadní tvorbu – ale i to, co ji v mnohém ještě překonává! V hlavní roli nesmí pochopitelně chybět druhá část Cool Husté Autorské Dvojice, tedy Petr Cejpek, který tradičně nezapomněl vytvořit zcela fenomenální animovanou pasáž, jež překonává vše, co kdy spatřilo světlo světa ze Studia Animace Petra Cejpka. Celému snímku tradičně dominuje rámec grotesky, což je diváku dáno zřetelně najevo už úvodní scénou vyhazovu z práce, orgasmickým popíjením neotevřeného krabičáku a následným vyhozením plné krabice do popelnice. Není to však jediné, co dává celému příběhu tvar: tím druhým je forma muzikálu, která je zcela inovativní v tom, že neobsahuje žádnou choreografii. Myšlenka vymyšlení nějaké choreografie byla v rámci minimalistického přístupu rázně odvržena a postavám v příběhu tak byla předurčena forma komunikace pomocí něčeho, co by se dalo s trochu fantazie nazvat „zpěv“. Scény, které jsou tímto „zpěvem“ obohaceny, jsou pak zcela nezapomenutelné a obsahují celou řadu krásných subtilních motivů, jež by Veselému a Cejpkovi mohl kdejaký Forman nebo Lloyd Webber závidět. Ožíračka ve venkovské hospodě, kde do sebe postavy zároveň kopou slivovici, pivo a víno, hrdinu do léčebny vezoucí Cháron převozník znázorněný strejcem s ponožkami v sandálech, protialkoholní léčebna tvořená barevnou chodbou s dětskými výkresy, malůvkami a školními skříňkami, rozkydlá buchta, krmení domácí bábovkou, dvoulitrový džus Caprio s 50 % gratis, klystýr prováděný zavedením zahradní hadice do análu, venkovní trsačka vypadená hudebně i tanečně jak z Šlágr TV, kamerové záběry a prostřihy jak z produkce TV Barrandov, nejvtipnější úmrtí postavy všehomíra a proměna hrdiny v lepšího člověka, který… má kravatu uvázanou do půlky trupu a otrhané rifle. Hlupec se zeptá, co na tom proboha trvalo vytvořit 7 let a proč si aspoň na nahrání těch příšerných písniček nepronajali služby profesionálního studia. Moudrý však ví, že iši no ue ni mo sannen (石の上にも三年) – aneb kvalita se nesmí uspěchat, jak praví staré japonské přísloví. To, že vzniklo zatraceně kvalitní dílo, ostatně dokazuje i fakt, že jen těžko lze vybrat nejlepší scénu. Kdybych však musel, byla by to asi ta s požíráním kolínek v socialistické jídelně doprovázená thrash metalem. Vivat Jaroměřice nad Rokytnou! Hodnocení: over 9000%, ale jelikož na ČSFD nemůžu dát více než 5*, nezbývá mi než dát aspoň to, co začíná taky na „o“.

Tohle bylo nepříjemné překvapení. U seriálového Given mě tvůrci oslovili tím, s jakou lehkostí a uvěřitelností dokázali ztvárnit příběh kapely, rozvoj vztahů a vývoj čtyř hlavních postav v téměř dokonale vyváženém poměru, a to vše se jim podařilo ještě okořenit dávkou dobré hudby. Ve filmovém pokračování jsou však hned dvě postavy odsunuty úplně do pozadí, příběh kapely a hudba si v podstatě taky berou dovolenou a hlavním nosníkem příběhu se stává vztahovka zbylých dvou postav, kam se začínají vkrádat otravná BL klišé a kde i tempo na prostoru pouhé hodiny začíná haprovat a kazit původní lehkost a přirozenost. Jistěže si i film dokázal zachovat svůj civilní charakter, kvalitní ztvárnění postav a v závěru dát jako náplast na bolístku trochu dobré hudby, ale to, co mě na seriálu oslovilo, je zde nenávratně fuč. Závěrečné vyústění ve stylu jakési nevyhnutelné vztahové předurčenosti také na dobrém dojmu moc nepřidalo, až jsem začal litovat, že jsem nezůstal jen u seriálu. Yaoistky si mohou směle hodit nohy na stůl a užívat si této audiovizuální krmě, já však budu muset účast na případném pokračování ještě zvážit. Slabé 3*.

Anime, o kterém jsem vždy snil. Nikoli proto, že se odehrává v Kawagoe, kam jsem se hezky najezdil a se kterým mám spojenou celou řadou vzpomínek, ale protože je to nenápadný klenot, který riskantně vsadil vše na jedinou kartu a vyšlo mu to. A tou kartou je uvěřitelnost. Vsadil na to vše: odhodil oblíbená klišé spojená s romancemi na školách, odhodil typické návrhy postav a odhodil jakékoli přehánění, ke kterému prostředí japonské školy svádí. Aby toho nebylo málo, rozhodli se tvůrci soustředit na psychologickou stránku postav a vytvořili zcela vážně laděný romantický příběh z období dospívání, který se ještě k tomu neodehrává na střední, jako tomu bývá u jiných anime, ale už na konci základky. Více riskovat snad už nemohli – jenže světe div se, ono to všechno funguje. Spolu s vhodným hudebním doprovodem a poutavou kresbou se na prostoru pouhých 12 dílů odehrává zcela uvěřitelný příběh, který s každým dílem nepřestává překvapovat svou hravostí, svěžestí, mírou uvěřitelnosti, smyslem pro detail, režisérskou jistotou – a přesto lehkostí, s jakou je vyprávěn. Rozumím tomu, že zejména západního diváka může všechna ta uvěřitelnost až nepříjemně zaskočit: nejsou tu žádní výstřední hrdinové s barevnýma očima či vlasy, postavy se namísto nějakého vzrušujícího dobrodružství zaobírají trapnými školními aktivitami a nudným učením se na přijímačky, nekřičí, neksichtí se, nechovají jako idioti a rodiče a učitelé se zde chovají tak, jak to japonští rodiče a učitelé umí – v dobrém i špatném slova smyslu. Leckomu může jistě připadat vývoj vztahu hrdinů až příliš růžový – to je podle mě však spíše důsledkem sledování jiných anime, kde se v souladu s nepsanou japonskou tradicí musí příběh co nejvíc zdramatizovat a naházet hrdinům co nejvíce klacků pod nohy, aby bylo vidět, kolik si pro úspěch vytrpěli a že si to štěstí musí zasloužit. Tady ty klacky jsou, ale v uvěřitelném množství – a tím se dostáváme na začátek mého komentáře. Opět jsem si tak ověřil hypotézu, že Kiši režírovat anime umí, jen se nesmí jednat o adaptace videoher. Ještě do předposledního dílu to vypadalo na silné 4*, ale konec mě naprosto rozložil a definitivně rozhodl o plné palbě. Opětovné zhlédnutí v budoucnu je zaručeno – a už teď se těším na to, jaké další zajímavé detaily tam objevím. –– Edit: Toto anime mi tak rezonuje v paměti, že zkrátka musí do topky. Nádhera.

Šup se mnou na pranýř: otevřeně totiž přiznávám, že navzdory všeobecné oblíbenosti nemám uklidňující anime příliš v lásce. Ať už jde o Nacumeho, Barakamon nebo třeba Tamako, tato a jim podobná díla o ho*ně u mě zpravidla ztroskotávají na tom, že absenci výrazného, souvislého příběhu a napětí se tvůrcům nedaří vyvážit zajímavými postavami, povedenou atmosférou či například humorem. Jsem tedy o to více šťasten, že tentokrát jsem vsadil na správného koně a Non non bijori se vše výše uvedené nabídnout podařilo. Ospalé, pomalé vyprávění příhod jedné naplaveniny z Tokia a několika malých vidlaček z místa, kde tanuki dávají dobrou noc a kde se v Tokiu nemožné věci stávají syrovou skutečností, nabízí dobré postavy, celou řadu vtipných, milých či zkrátka jen uklidňujících scén a zajímavě se zde pracuje s atmosférou ticha, kdy se klidně může zničehonic objevit téměř minutu dlouhý jediný záběr doprovázený výborně zvolenou hudbou. Dobře se to sleduje hlavně ke konci dne a umí to potěšit jak při zhlédnutí na pár zátahů, tak i při pomalém a rozvážném dávkování. Prosté 4*.

Given je přesně tím typem anime, kterého je v současné produkci potřeba jako psa drbání. Velmi civilní, dospělý, šikovně nadávkovaný příběh o jedné kapele, v němž hraje stejně velkou roli hudba i drama a který ženou dopředu především dobře napsané postavy, jimž nemáte problém věřit jejich jednání a hloubku. Vše plyne přirozeně a i tím, jak příběh o kapele a různých generacích drží hezky pohromadě, jsem si nejednou vzpomněl na Sakamiči no Apollon, u nějž jsem zažíval podobné chvíle nadšení. Potud je vše super, ale proč by mělo být podobných anime ještě víc? Především proto, že se jedná o jednu z mála světlých výjimek, kdy se podařilo do příběhu zakomponovat a zobrazit vztah mezi postavami jiné orientace tak, aby působil uvěřitelně, lidsky a nikoli prvoplánovým, laciným dojmem. Když mi totiž někdo řekne, že se v anime takový vztah vyskytuje, tak si na základě zkušeností představím nejčastěji jednoduchou, tupou potravu slizké konzistence pro lačné fudžoši, která má výhradně sloužit k jejich uspokojení prostřednictvím koňské dávky vzdechů, rozkošných pohledů, lísavých chvilek a něžné či tvrdší formy tělesnosti mezi dvěma či více chlapeckými aktéry. Hledat v nich jakékoli vyšší kvality bývává obvykle těžce marné a jednat se o hetero vztah, tak by po takovém anime neštěkl ani pes. Je tedy příjemné zjistit, že Given takovým anime vůbec není. Je sice škoda, že některým klišé se zde tvůrci úplně nevyhnuli – mužské postavy obecně jsou k sobě někdy o něco tělesnější než v jiných anime a zamlklost hlavního hrdiny v kombinaci s jeho přítulnými kecy a pohledy mi zpočátku pily krev –, naštěstí se však postupně odhaluje, že vše má svůj důvod a není to jen fanservis pro ženskou část publika. Solidní 4* a škoda, že instrumentální ending z prvního dílu nebyl ponechán i nadále.

Sledování YowaPeda bych přirovnal k pojídání jídla, do nějž vám někdo přidává po malých dávkách projímadlo a jen s napětím čeká, až se z toho dočista poserete. První třetina se přitom tváří docela sympaticky – umí si to místy udělat srandu ze stokrát viděných stereotypů sportovních anime, postava hlavního hrdiny dokáže pobavit svou naivitou a přehnaným entuziasmem a jeho přerod od anime otaku k cyklistickému otaku je proveden uvěřitelně, stejně jako interakce hlavního hrdiny s novými spoluzávodníky a utváření nových přátelství. Druhá třetina se nese v duchu přípravy na hlavní závod, kdy je komediálnost upozaděna a seriál se snaží ukázat, jak postavy dovedou zesílit ve snaze dosáhnout svého cíle. Zde se však naplno začne projevovat naprostá neschopnost tvůrců vybudovat jakékoli napětí, což je v případě sportovního anime zcela zásadní nedostatek. Poslední třetina je pak už jen čisté utrpení, kterému vévodí přehnané a naprosto dementní scény popírající (nejen) fyzikální zákony, ukrutně pomalé tempo, postavy napsané jak po desátém pivu, které si tahají power-upy z prdele, respektive ztrácejí či nabírají energii podle toho, jak se to zrovna panu scenáristovi líbí, a divák při sledování jednoduše neví, jestli se má dřív smát, trpět nebo zívat nudou – den před hlavním závodem je postava na kapačkách, druhý den málem znovu zkolabuje, ale stačí jí zazpívat písničku a nějaký osmdesátikilometrový (?) závod mezi horami rázem dá úplně v pohodě? Týpek zamilovaný do svých koz, který pro levou i pravou má vymyšlené vlastní jméno a láskyplně si s nimi uprostřed závodu vykládá? Závodník neschopný kohokoli předjet zleva jen proto, že mu kdysi vběhl zleva králík do cesty? … a mohl bych pokračovat. Seriálu navíc chybí i jakékoli zakončení, neboť příběh končí uprostřed rozjetého závodu asi 400 metrů před cílem (wtf?!) a na výsledek se musí divák podívat v druhé řadě. Být to plnokrevná parodie na sportovní anime od začátku do konce, tak by mé hodnocení mohlo být někde jinde, ale takto to bylo akorát vcelku slušné utrpení, které navíc trvalo dva a půl roku – přesně tak dlouho mi trvalo se přemoci to dokoukat celé. Další řady tedy s poděkováním odmítám a vřele doporučuji všem masochistům s úchylkou na sportovní anime.