pm

Dokonalé završení předchozích dvou filmů a odpověď na ně. Pokud v "Antikristovi" a v "Melancholii" Trier planě filozofoval o globálním světovém nebezpečí, "Nymfomankou" tyto otázky krásně vyřešil: největší hroznou pro lidstvo jsou zakomplexovaní egomaniaci. V životě i v umění. Pokud muž nemá co říct, měl by raději mlčet. Proč demonstrovat autorskou impotenci a bezradnost, je-li jeden normální? Prostě jsem postavám buď nevěřila nebo mě nezajímaly. Co je hůř? Je to potom dost smutné, sledovat zde komentáře studentů filmových věd, kteří v naprosté artové prázdnotě hledají souvislosti a mudrují tu o životě a o sexu, místo toho, aby se raději životu prakticky věnovali. Doufám, že někdy za deset let Trier konečně veřejně přizná, že krom matky a žen nejvíc na světě nesnáší dvě profesní skupiny: hereckou, u které chtěl zjistit, čeho jsou všeho lidé schopni před kamerou s vírou, že jde o umění .... a pak filmové kritiky, kteří ho výtečně pobavili pokaždé, když viděli v některém z jeho midcult vtipů (přeplněných vykrádáním velkých evropských režisérů) něco jako encyklopedii spirituality, odraz pravdy nebo hodnotný názor. Prostě nudný trapas a výsměch všem..

Určitě bych byla schopná koupit si na doma něco jako tričko s nápisem I ♥ MR DARCY, ale při sledování Austenlandu jsem se cítila především trapně. V podstatě nepříjemná záležitost, pokud tedy zrovna nebyl na scéně JJ Field coby Pan pravý.

Možná malinko přestylizovaný kalkul s tlakem na efekt a atmosféru, ovšem formálně perfektní, stejně tak Matthew McC, kvůli kterému jsem se na seriál těšila od chvíle, kdy se začal natáčet. Výborný samozřejmě i Woody Harrelson, kterého jinak nemusím. Můj výsledný dojem je ovšem rozpačitý a maximálně hodnotím pouze prvních sedm epizod. Slíbila jsem sama sobě během prvního dílu, že pokud Martyho žena vyjede po Rustym, přidám hvězdičku navíc. Možná v tom je jiný hlubší význam, který nechápu, ale závěr v rezervaci naprosto degradoval do té chvíle kompaktní celek s vynikajícím filozofickým nábojem a existenciálním přesahem... a mě notně otrávil. Prostě neberu, že tolikaleté vyšetřování skončí banálně kdesi na hnojišti u pologramotných odpudivých retardů.

Regulérní telenovela, což fabule, dialogy a styl potvrzují. Navrch děsivě předvídatelná. Nebudu se zamýšlet nad dobovými reáliemi, o kterých sama nevím dost, jisté je, že úspěch "Panství Downton" je inspirující a podlehání nostalgiím si diváky vždycky najde. Škoda, že ČT není BBC. Při vší úctě: nechápu, proč ani ne 60tiletou Valentovu ženu hrála herečka ve věku a vzhledu jeho matky. A proč na českou limonádu roubovat magický realismus, který má místo spíše v latinsko-americké kultuře, kam přirozeně patří. No, zatím pořád jeden sympatický důvod mi stojí za tu hodinu týdně. Zato pochopit finanční hospodaření věřejnoprávní tv a různých institucí na podporu českého filmu, to je úkol minimálně pro nadčlověka.

Tel-Aviv, duben 1950: do země neustále proudí davy uprchlíků z Evropy, což nelibě nesou starousedlíci. Ti své obavy a předsudky přenášejí na děti. Dětskou optikou je příběh "Dřevěné zbraně" vyprávěn. Svět školáků a jejich dětské války, problémy dospělých a jejich každodenní problémy doplňuje společenská linie, vycházející se současné politické situace v Izraeli. Aktuální situaci dokreslují třeba scény vysílání zpráv. Hraný barevný film uvozují a provázejí také dokumentární černobílé fotografie nebo záběry, vyprávění na pozadí osobního disponuje dokumentárním odstupem a průběžným tokem informací. Ilan Moshenson natočil nadčasovou a obecně platnou výpověď nabízející silné téma a spoustu otázek k zamyšlení, spjatých především s novodobou historií. S výbornými dětskými neherci. (Yoni Schreiber především.)

Moc hezká představitelka hlavní role, krásné barvy a kostýmy v tamilské verzi "Rozumu a citu". A to je tak všechno. Aishwarya Rai Bachran si zahrála o pár let později také Lízu v další austenovské romanci Moje velká indická svatba, která ovšem disponuje vtipem a atmosférou předlohy, což zde postrádám. Ale je užitečné znát i jiný kulturní přístup než klasické BBC adaptace a jejich diskurs. Díky tomu například kterákoliv verze Emmy působí vedle zbytečné, velmi povrchně modernizované, indické komedie Aisha jako veledílo. A díky této přemrštěně dlouhé taškařici opět a lépe docením scénář Emmy Thompsonové v režii Anga Leeho.

Pro mne ve filmu oblek symbolizuje jakousi míru loajality a respektu, nikoliv politického nebo kulturního ponížení. Problém asi nakonec spočíval ve faktu, že Randžit byl snílek, což ale v indických filmech u mužských postav nepřekvapuje. Proto nechápu, co přesně chtěl režisér svou výpovědí vyjádřit. Jakákoliv kritika totiž selhává, ať už konzumu, společenské situace nebo kulturního diktátu, pokud hlavní postava je nezodpovědník, sám zasluhující kritiku. Ovšem formálně vynikající film. A šaty samozřejmě dělají člověka.

Milé, ale nebýt vánočně naladěná, nevím. Snad ten Nick to zachránil.

Po třech životopisných filmech v hudebním žánru, se kterým se v klidu naprosto míjím a které ozvláštňovala především skutečnost, že populární hip hopeři hráli sami sebe, mi nedá nesrovnávat. Jim Sheridan se "Zbohatni nebo chcípni" v portrétu 50centa není režijně nejvýše, mám pocit, že po odchodu za oceán se trvale autorsky ztrácí. Eminem, ač silně protivný, je hudebně jinak suverénní. Přesto mne zaujal "Zeiten änder dich", film plný klišé a s koncem, který prodivácky tlačí na emoce. Není to proto, že mám ráda německé filmy, ale jednoduše příběhem a taky Bushido je mi celkem sympatický jako člověk. Navíc na rozdíl od výše jmenovaných mě neotravoval tupostí ve výrazu. Vedle něj je najednou i Für immer jung Karel překvapivě snesitelný.

Ještě se mi nestalo, abych sundala hodnocení z maxima do nuly, ale po mnohaletém přemítání o smyslu "Moravské Hellas“ jsem se rozhodla být sama k sobě upřímná. Můj odmítavý vztah k dokumentům obecně na to nemá žádný vliv, ani fakt, že ty Karla Vachka mimo "Spřízněné volbou“ považuji za nedívatelné a slušně řečeno strašlivé. Nemluvě o tom, že toto není žádný dokument, ale pseudohraná fraška. Takže: dokumentární hodnota Vachkovy střihové srandičky ze Strážnice je nulová. Nevím, co původně měl v plánu natočit, netuším, jaký byl jeho záměr a zda nějaký vůbec měl. A hlavně: vůbec mě to nezajímá. Nevěřím tomu, že chtěl ukázat úpadek folkloru na jižní Moravě nebo jeho snaze společensky provokovat. Provokace totiž by měla vést k diskuzi a polemice, nesmí sama o sobě už názor formovat, předložit a vnucovat. Když Jaromil Jireš předvedl prostřednictvím "Žertu“, že folklor Moravského Slovácka je utopen v komerci a přežívá už jen ve folklorismech, svedl poměrně laskavým způsobem a bez urážek diváka přimět k zamyšlení… Chápu, že pověst okamžitě trezorového debutu, která "Moravskou Hellas“ provází, utváří názor na dílo i samotného autora, chápu stejně tak obdiv jeho studentů. Ale za sebe můžu říct jediné: že režisérem hluboce pohrdám za neslušný způsob, jakým zneužil místní obyvatele, naprosto netušící, čeho se stanou součástí. Ve Vachkově výsměchu nevidím ironii ani filozofii, jen hulvátství.