pm

No ano, dík titulní písni "Many crimes of Cain" Joan Baezové je dopad příběhu na diváka dvojnásob tíživý. Není bez zajímavosti, že stejné dojmy posiluje Baezová skladbou „The Ballad of Sacco and Vanzetti“ o justiční vraždě dvou italských anarchistů ve výborném soudním dramatu režiséra Giuliana Montalda, které je také inspirováno skutečnými událostmi.

Že mé dojmy z italské kontestátorské tvorby bývají s odstupem čtvrt století většinou silnější, je už pravidlem, ale aby se mi líbil Franco Nero, tak to se nestává. Odvolávám své předchozí velmi časté řeči o tom, jak je nudný. Role prokurátora mu sedla, byl Balsamovi výborným spoluhráčem ( a vlastně ani Gian Maria, kterého v podobných filmech cením maximálně a vidím nejraději, mi nescházel.)

Komorní příběh starší ženy, která je konfrontována s vdovou po svém milenci. V devadesátých letech vysílala čt pod názvem "Ptáčnice".

Veškeré mé dojmy z příjemné první povídky a z formálně zajímavé a obrazově nádherné druhé pohřbila naprosto zbytečná poslední, u které jsem měla spoustu času přemýšlet o úplně jiných věcech. Vlastně jsou "Tři časy" typickým dokladem toho, proč nemám ráda povídkové filmy: v celku nesoudržné, kvalitativně nevyrovnané příběhy, v detailech silné, ale jako neobstojí.

Efektní akční podívaná, u které jsem se nenudila ani půl vteřiny. Dostalo se mi přesně toho, kvůli čemu jsem na film šla: Aarona Eckarta. Jeho seržant je skutečně takový John Wayne současnosti: voják na svém místě. Komu by se nelíbil chlápek, který uprostřed válečné vřavy s přehledem zvládne zavázat malému klukovi tkaničku?

Příliš dlouhé, ale překvapivě rytmické na němý film promítaný bez hudebního doprovodu. Dvě ** navrch za geniální scénu na louce a cestu k ní. // Se skoro tříměsíšním odstupem, kdy jsem si film pustila znovu, už doma a ozvučený, jsou mé dojmy totožné: příjemná zábava, která je zároveň čítankou mnoha Lubitschových stereotypů z němých i zvukových, německých i amerických filmů.

Při vší úctě ke všem hereckým představitelům: je to opravdu Aaron Eckhart, kdo si zasloužil, když ne oscarovou nominaci, tak alespoň uznání. Nejzajímavější na filmu mi nakonec připadá jméno režiséra: vědět, že drama natočil režisér "Shortbusu", asi bych film ani nechtěla vidět.

Chemie mezi ústředním párem téměř nulová, taky pravda nic nového pod sluncem, a to jsem neviděla původní francouzský film. Ale velké plátno filmům přidává a Russell Crowe přidává velkému plátnu dvojnásob, takže přijemná oddechovka, která nám navrch dovolí přemýšlet o smyslu a vymahatelnosti práva.

Přednes Alana Rickmana je za milion. Půvab Emmy Thompsonové a jeho herectví drží "Píseň obědu" pohromadě. Na nich stojí a padá celý film.

Vím, jaký to je kult, ale nejsem čtenářka knih Harukiho Murakamiho. Nemám přehled přes současná japonská vztahová nebo romantická dramata. Neposlouchám Radiohead. Zato skutečně hodně obdivuji tvorbu Ahn Hung Trana, jeho myšlenkově pronikavý styl: vedení herců, střihovu skladbu a geniální využití hudby Johnyho Greenwooda. Někdy si říkám, že právě Tran dodal písním od Radiohead nový rozměr. Jen málokterý současný tvůrce dosahuje na pozadí audiovizuální estetiky tak vysoce realistického účinku, aby divákům navrch nabídl katarzi. A v tom je ten problém: Tran zpracoval zřejmě nezfilmovatelný, na pocitech založený román...já nechápu proč, čím ho natolik zaujal, vždyť jeho původní autorské práce byly mnohem silnější. I tady používá své oblíbené prvky postupů spirituálních filmů, ale přestože popisuje témata obecně platná, já zde postrádám (pro jeho dřívější filmy typický) otisk vlastní osobnosti a životní zkušenosti. Nebyla jsem zklamaná, prostě "Norské dřevo" je první Tranův film, který jsem nechtěla vidět co nejdříve, pokud možno okamžitě, znovu. Proč taky. A chyběla mi v něm Tran Nu Yên-Khê.