pm

Čajkovského variacemi se nedá nic pokazit, v podání Vincenta Cassela by šarm získal i smeták, ale nakonec je to paradoxně Natalie Portmanová, kterou nevyhledávám, kdo mne u filmu udržel. Zasloužila si lepší scénář, Mila Kunis zase více prostoru. V globálu bych tento vysoce ceněný film s chytrou kamerou shrnula dvěma slovy: "černá bublina"... bez Čajkovského dokonalé hudby jen prázdné estetické cvičení, které za týden pustím z hlavy. Čajkovského hudbu milovat nepřestanu.

Specialista na společenská a politická témata Giuseppe Ferrara v ¨"Aféře Moro" zachycuje poslední dny Alda Mora, křestansko-demokratického politika, v roce 1978 uneseného a posléze zavražděného levicovou teroristickou organizací Rudé brigády a události s tím spojené. Dík civilnímu herectví Giana Maria Volontého přesvědčivý psychologický portrét, dík režisérovi kritická sonda, která diváka podrobuje palčivým otázkám namířeným na média i na špičku tehdejší italské politiky. Výborní jsou všichni herečtí představitelé, z vedlejších rolí za pozornost stojí třeba představitelka Morovy manželky. "Aféra Moro" kvalitou s přehledem zastiňuje filmy, které téma otevřely v letech následujících :jak "Náměstí pěti měsíců" nebo "Dobrý den, noci", tak televizní film s Michelem Placidem.

Francesco Rosi v "Případu Mattei" neklade důraz na ideologii, jen na argumentaci: předkládá závažné otázky, využívá retrospektivy, kombinuje dokumentární strohost s psychologickým portrétem naftařského magnáta, aby na pozadí dobové atmosféry vytvořil věrohodný obraz muže, který se stal obětí vlastních ambicí i politických a mocenských intrik a zároveň tak předznamenal styl italského angažovaného filmu následujících let. Byl to nakonec Rosi, kdo od "Salvatore Giuliana" formálně určil podobu politických dramat té doby. Dojem přirozeně umocňuje vynikající herecký výkon Gian Maria Volontého.

Je až s podivem, jak dokázali Frazziové nevyužít téma, a že příběh soudce Giovanniho Falconeho proměnili v rozplizlou televizní šeď. Každému, kdo by chtěl vidět plnokrevný film o případu Falconeho a Borselliniho, bych doporučila ten z roku 1993 (režie Giussepe Ferrara), tedy dokumentárně věrohodné drama a výborní Michel Placido a Giancarlo Giannini.

Téma výborné, drama dobře obsazené, ovšem s nezvládnutou konspirační linkou.

Skvělý Roberto Herlitzka.

"Bílý kamínek" dávala televize někdy na konci sedmdesátých, a příběhy to byly dětskýma očima vážně napínavé.

Zhruba rok od chvíle, co jsem si "Višnový sad" nahrála, jsem ho dodívala, na pokračování, po čvrthodinách, s velikým sebezapřením a s úlevou, že dílo smáznu z hd. Nevhodně pojatá a obsazená hra, kterou Jiřina Jirásková s těžkým, nemístným afektem utopila. Z kina jsem odešla jen jednou, z divadla, baletu nebo opery nikdy. Prostě nikdy. Ale tuto inscenaci bych nevydržela dodívat, přestože je to neslušné.

Sherlock Holmes ve věku internetu? Jsem přesvědčená, že A.C. Doyleovi by se to moc líbilo. Neodvysílaný pilot je vynikající a naprosto suverénní, v zásadě ovlivnil mé absolutní hodnocení, egostylizace Holmese nápaditá. Pustila jsem si to ze zvědavosti, na základě nadšeného doporučení - díky, Jano - a zvedla jsem se až se závěrečnými titulky posledního filmu.

Vlastně je to místy výborná romantická komedie s malilinkatým zádrhelem: objekt jejího zájmu je katolickým knězem. Něco mezi kýčem, politickou kritikou a parodií, s překvapivě správným koncem.