pm

Ta 1* je za popěvek "Мальчик мой...", film samotný ubohost.

Mé nadšení z toho, že dokument poskytující archivní záběry těch dní, se zaměřuje na Brno, vzalo velmi rychle za své.

Marc Forster je silně přesvědčivější, když civilně vypráví o loserech. Nejsem fanynkou Bondovek, ale některé z těch starých dobrodružství jsem měla ráda: pro vtip a parádní nadsázku, které tady citelně postrádám...na druhou stranu to je právě Daniel Craig, který svým neotesaným machoexteriérem postavu 007 přiblížil mým představám.

S Richardem Curtisem to mám tak: nejraději ho budu mít navždy jako scénáristu. Obávám se, že (nejenom) Notting Hill nebo Čtyři svatby a jeden pohřeb by bez jeho autorského vnosu byly jen plytkou zábavou, ale ve chvíli, kdy režíruje, jeho schopnost jemných vtipných nuancí je pryč. Jak Láska nebeská, která měla ale hodně silných míst na to, abych ji měla stále ráda, tak Piráti na vlnách mi ze všeho nejvíc připomínají sestříhaný tv seriál: ve snaze být co nejvtipnější (nejlépe hodně sexismu) a nacpat do filmu všechny nashromážděné nápady, tak nabízí zábavnou smršť podepřenou výborně vybranými songy a herci, která sice v kinosále báječně zlepší náladu, ale která se po pár hodinách jeví skutečně prázdně. Ale bavila jsem se celou dobu parádně... a u Kennetha dvojnásob.

Je chyba, že Veřejný nepřítel šel do kin dvoudílný. První část je možná nadprůměrnou, ale zbytečně roztříštěnou podívanou, která přesvědčivost a podstatu získává až díky Epilogu. Mohla bych filmu vytknout glorifikaci násilníků a povrchnost charakterů, kdy především Mesrine nebyl ničím víc než omezeným egocentrickým sociopatem, který si divácké sympatie prostě nemá čím zasloužit. Ale viděla jsem během tohoto léta stejnojmenný film Michaela Manna s Johnym Deppem i hollywoodskou klasiku s Jamesem Cagneyem, a jakkoliv mi zajímavé přišly všechny, jen Richetova verze pro mne zůstane výjimečnou: coby důkaz, že současný francouzský film ještě není až tak mrtvý, jak by se původně mohlo zdát.

Místy zábavná, příjemně zahraná hloupost. 50%

Na romantickou komedii opravdu dlouhé, navíc toho pasáka bych mu nikdy neuvěřila.

Bohudíky za ten konec.

Jaká škoda, že jsem Zkrocení démonů Emila Radoka viděla žalostně nepoučená ohledně technologie multiscreenu a v hloupě prosvětlené místnosti, protože zážitek by to byl jinak podmanivý.

Jedno velkoměsto, dva muži a nejedna existenční krize aneb debut mladého rakouského režiséra Petera Jaitze ze současné Vídně. Musím smutně konstatovat, že chápat tento pokus coby měřítko současné nejzajímavější rakouské tvorby, dalších filmů našich sousedů bych se do budoucna raději bezpečně vyvarovala.