Ducharme

Kozincev umně zakomponoval kritiku nesmyslných sovětských postupů a nelidských zásahů do životů lidí, do primitivně vyhlížejícího propagandistického snímku o tom, jak bude život s usmívajícím se chlapíkem a novým nádobím krásný! Na rok 1931 nečekaně odvážné...

J'irai cracher sur ce film!

Sakra! Je tohle fér? Malá, nesnesitelně upištěná a uvřískaná japončata mají za souseda krásného, huňatého, mazlivého Totora a já? Smrdutého a bohužel kostnatého araba (nejedná se o projev rasismu, nýbrž o fakt), kterému do rána řvou v televizi přímé přenosy z mešity. To by člověk radši objal ježka!

Film, který stojí a padá s Michaelem Cainem, založený navíc pouze na přitažlivosti realistického ztvárnění brutálního násilí. Barber divákovi předhazuje vizuálně působivou, syrovou a bohužel multitematickou podívanou, která ovšem postrádá nějaký zásadní fil rouge, který by alespoň naznačil, koho, že se to režisér vlastně rozhodl moralizovat. Jsou to dnešní bestiální teenageři? Nebo snad zbržděná policie? Nebo že by to byla snaha nastavit zrcadlo celé britské společnosti? Ve výsledku je bohuže všechno a nic, narvané do hodiny a půl. Navíc ve srovnání s Gran Torinem je Harry hrozně laciný. * za atmosféru filmu a * za fantastického Michaela.

Není náhodou, že Bretonem stvořený anagram Dalího jména je právě Avida Dollars. Surrealistická smršť dokonalá nejen po stránce vizuální, nýbrž i po stránce zvukové. Místy poměrně brutální humor, dohnán často ad absurdum, překvapuje lehce britským nádechem, který je bohužel zcela cizí většině novodobé francouzské filmové tvorby. Že by Francouzi konečně pochopili, že jsou i jiné cesty, než ty tisíckrát prošlapané?

To všechno ta kočka! Jak moc bych chtěla takového Jijiho, se kterým bych poletovala nad, francouzskou atmosférou salajícím, japonským městečkem, kde je všechno bezstarostně krásné a dokonalé. Kouzelný příběh mladičké čarodějky si mě svojí odzbrojující čistotou naprosto obtočil kolem prstu. Rozkošné!

Byl pozdní večer... Prvních 5 minut - propadám lehké nervozitě při pohledu na kýčovitou výpravu. 10. minuta - moje představa zbojníka se od té Brabcovy asi značně liší, třeba se to však vše ještě zlepší. 15. minuta - hm aspoň že je ta Lehnerová tak líbivě stavěná. 20. minuta - sice je pěkně stavěná, ale vždyť ona sakra neumí vůbec hrát. 25. minuta - no, aspoň nemluví. 30. minuta - i ty Třísko? 35. minuta - přestávám naivně věřit v jakoukoli změnu k lepšímu. 40. minuta - nesnáším Stropnického. 45. minuta až konec - záchvaty vzteku a tendence rozstříhat DVD zahradnickými nůžkami.

Tohle opravdu ne! Akeelah není výstižný název - Akeelah malá citová vyděračka, nebo snad ještě líp Akeelah a slzný plyn, by lépe vyjářily co divák může od filmu očekávat. Něco tak prvoplánového jsem už opravdu dlouho neviděla. Příběh ve zkratce - jak se z malé geniální černošky ( = outsiderky) stane díky odhodlání, tvrdé dřině a samozřejmě nezměrné lásce, hvězda a miláček celého národa. Koncentrát Ameriky. Doug Atchinson vzal snad všechna existující novodobá americká filmová klišé, slepil je dohromady hromadou odporně slizkého patosu a zasadil je kam jinam než do černošské chudinské čtvrti... A čeho dosáhl? 76% na čsfd a 7.7/10 na imdb. Asi budu taky brečet!

Jak mám hodnotit film o víře, její důležitosti a dokonce moci, když je mi ta víra naprosto cizí? Natočený je Ordet výborně - atmosféra je seversky tíživá, záběry jsou místy až nepříjemně dlouhé, ale děj jimi přesto neztrácí na zajímavosti. Téma samotné, ač podané dramatickou formou konfliktů, nepochopení a hledání, je dost slabé - nepropracované, jednostranné a místy až dogmatické. Navíc mi celé zakončení snímku, které snad mělo nějak přesvědčit, přišlo jako velice špatný vtip - takovým happyendem (nějaký ten zázrak, nejedno láskyplné objetí, slzy, prozření...), se často nemůže chlubit ani lecjaký (pod)průměrný americký film. 2 jsou málo a 3 možná až příliš - 2,5

Nebudu se věnovat příběhu, který mi, i přes veškeré místní výkřiky o jedinečnosti a kruté pravdivosti, přišel průměrný, předvídatelný a hlavně klasicky líbivě a prodejně ukončený. Co mě zaujalo, byla forma vyprávění. Ten chaos vyvolaný přeskakováním jednotlivých etap ve vývoji vztahu ústřední dvojice navozuje přitažlivé zmatení, které podněcuje divákovu zvědavost a hlavně funguje jako pozoruhodná paralela k vnitřím pochodům hlavního protagonisty. (500) Days of Summer je bohužel jen dalším z řady romantických snímků, které by se tolik chtěly lišit, ale i přes veškerou snahu se jim to nedaří. Mé pátrání po další Amélii opět nedospělo ke zdárnému konci.