Mr.Apache

Syrové, pravdivé... neprůstřelné. "Trezorový" film, mapující několik dní v životě jednoho vraha a jeho přátel. Na rozdíl od běžných filmů o psychopatických sériových zabijácích, tenhle se liší celým svým pojetím - hlavně hlubokou psychologickou studií vraha i jeho okolí, vynikajícími hereckými výkony a naprostou uvěřitelností. John McNaughton byl nejen režisérem, ale také spoluscénáristou a podílel se i na skvostně mrazivé hudbě. Není divu, že si tenhle film pobyl pěkných pár let v trezoru. Od většiny prvoplánových a senzacechtivých "vrahounských životopisů", se liší asi tak markantně jako Dostojevský od Blesku. A na rozdíl od jiných šokujících snímků, budete mít nejen jistotu že tohle se může stát - budete přesvědčeni, že právě tohle se teď někde děje. Každopádně tomu filmu těžko může někdo vyčíst, že je takový jaký je. Bez kompromisu, bez jakékoliv stylizace ukazuje odvrácenou tvář lidskosti. Vyjímečná záležitost pro silné povahy.

Konečně zase jednou strašidelní zombie. Za věž ze židlí, svolávání nemrtvých a celkovou atmosféru jednoznačně lajk. Méně nadšen jsem pak byl z artistního "posledního boje" jedné z postav. To byl pro mě snad jediný moment, kdy to u těchhle Ravenous pováživě zaskřípalo. Ale co. Za všechny výše uvedené klady si tenhle horror (!) jednu protekční navíc snad i zaslouží.

Při jisté scéně jsem se tak vyděsil, že jsem v křesle odjel pozpátku dva metry od monitoru... Kdyby tvůrci vystříhali několik zbytečných sekund (občas je určitě lepší ukázat méně, než více), mohlo to být skoro dokonalé. Mezi elitu se Dead Birds nezařadí, ale určitě patří v žánru k tomu lepšímu, co bylo v novém tisíciletí natočeno. Navíc: westernových horrorů není mnoho, takže rozhodně palec nahoru.

Krátký komentář: Doufám, že si tenhhle snímek udrží na csfd svůj vysoký průměr. Na to, že to nedělali kdovíjací fachmajstři, je to dost slušný rokenrolový film s několika nezapomenutelnými momenty a více než dobrou muzikou. (- - - -) Dlouhý komentář: Čekal jsem to mnohem horší. Herci sice připomínají skutečné Mötley Crüe jen vzdáleně (přesněji řečeno, Tommy Lee a Mick Mars jsou typově hodně OK, ale Vince Neil je spíš Brian Connolly ze Sweet a Nikki Sixx je učiněná katastrofa), paruky jsou strašné (hlavně ta Sixxova), ale výsledek je pomalu zázrak. První třetina filmu šlape přímo skvěle. Pak to začíná trochu slábnout a závěrečná část je až rozpačitá... No, vlastně přesně jako tvorba kapely. (První album je nejlepší, to si pište!) Ale rozhodně to má své momenty (scény ze zkušebny, vymýšlení názvu, první koncert, setkání s Ozzym, atd). Bál jsem se, že to bude druhá Bohemian Rhapsody, ale tu naštěstí připomíná jenom závěr. Takže... Celkově je to lepší než Bohemian Rhapsody (v první půlhodině dokonce asi tak desetkrát). A je to lepší, než bych od podobného, kapelou řízeného projektu, čekal. (Mötley Crüe dnes už možná nejsou tak šílení jako zamlada, ale z nějaké větší soudnosti, nebo snad dokonce moudrosti, bych je určitě neobviňoval.) Ke konci to upadá až do průhledné, nedůvěryhodné sentimentality, ale pořád je to lepší (a určitě víc dirty) než... vy víte co. A hlavně to tady konečně (!) snad aspoň trochu zpropaguje jednu Čechy vždy tak důsledně ignorovanou kapelu a jeden v tuzemsku vždy tak urputně odmítaný rockový žánr. PS: Rád jsem si v jednom z komentářů zase přečetl (v minulosti tolikrát slyšený a stále dokola omílaný) názor o "metalu pro bukvice". Tě pic, kámo, já jsem bukvice největší. :-) Fanoušek Mötley (a všeho možného dalšího glamu) od června 1985! PS po půl roce: Moje naděje, že by snad tento film mohl něco málo změnit, se samozřejmě nenaplnily. Co naplat. Češi nikdy nerozuměli rock 'n' rollu. Dechovka, techno, hip hop, opera a thrash metal, to jo. Ale rock 'n' roll?? PS po pár letech: Zvyšuju na pět. Funkčnější rokenrolový film stejně široko daleko jen tak nenajdete.

Zas jednou jsem se chvíli cítil jako při sledování starého dobrého Kunst Stücke.

"Ten starý blbec není Petr Pan!" Nějak v tomto duchu se vyjádřil můj ještě ne pětiletý syn zhruba v půli filmu, a strašně u toho brečel. Myslím, že to vysvětluje poměrný neúspěch Hooka. Kdo chce dospělého Petra Pana - starého troubu? Nakonec se ale vše v dobré obrátilo. Asi vím, jak to Spielberg myslel, a i když se mu to zas tak úplně nepovedlo, za ten sympatický pokus to stálo. Hodnotím uznale, jsa vcelku dojat.

Překvapivě výborný snímek z oblasti vesmírné sci-fi. Obsahuje svižný a napínavý děj a několik vskutku hrůzostrašných scén. Design kosmické lodi, řešený v gotickém stylu, a mnoho dalších vizuálních detailů přispívá k temnému vyznění tohoto pozoruhodného kousku.

Druholigový fotbalista je zatčen a neprávem obviněn ze znásilnění mladé ženy, která ho při identifikaci označí za pachatele. Jeho cílem je uprchnout, vyhledat svou údajnou oběť a vykonat čin, za který byl odsouzen... Rád bych si někdy tento zábavný tragikomický příběh vychutnal znovu - je to přece jen už více než 20 let, kdy jsem ho viděl naposledy. Snímek hodnotím na základě veskrze kladných vzpomínek, díky nimž mám Coup de tęte v paměti jako černohumorný a překvapivě chytrý film z fotbalového prostředí.

Šurda Šurdilovič byl v socialistické televizi zjevením z jiného světa. Geniální flegmatik s nepřekonatelným odporem k jakékoliv práci, nebyl zrovna typickým hrdinou doby. Dodnes mi není jasné, jak se mohl na naše obrazovky probojovat. Zvlášť když při prvním uvedení (cca 1982) byla ještě nějaká "perestrojka" naprostým sci-fi. Možná si bolševici mysleli, že lidé budou Šurdu odsuzovat. (I když tohle se mi jeví jako naprosto zcestná myšlenka.) Lidé ho samozřejmě zbožňovali. Všichni mu záviděli jeho bezstarostnost a jeho (vlastně úplně zdravý) přístup k životu. O dekádu později, když se to v bývalé Jugoslávii začalo hromadně mydlit, nechápal jsem: Tohle je přece kraj Šurdy Šurdiloviče! Jak se to mohlo stát? "Horký vítr" patřil ve své době k vůbec nejkultovnějším seriálům: Jako dnes máme LOST a PRISON BREAK, tenkrát vládl Claudius se Šurdou. K mým nejoblíbenějším scénám patří ta, v níž se svérázný hrdina seznámí se svým budoucím věrným druhem (oba dva byli ideálními komickými typy, na jaké se nezapomíná): Šurda coby lazebník zjišťuje, že se k jeho holičství blíží nějaký chlapík (patrně další práce). Okamžitě uléhá a simuluje nevolnost. Poněkud přitroublý zákazník je ležícím holičem nejdříve využit k tomu, aby uvařil kafe a naservíroval mu ho (Šurda nemůže vstát, protože by se mu "odkrvila hlava"). Když pak zákazník vyjeví své přání ("oholit"), Šurda jej požádá, aby si zatím, než mu bude trochu lépe, namydlil obličej. Zcela zmatený chlapík se tedy s brbláním namydlí. Šurda jej chvíli zamyšleně pozoruje a nakonec absurdní situaci korunuje větou: "Víte, pořád se mi to nezlepšilo. Nemohl byste se oholit sám?"

Wes Craven je tak trochu packal, ale nutno uznat, že občas má výborné nápady. V každém z uplynulých desetiletí měl alespoň jednu světlou chvilku, kdy se mu podařilo výrazně zaujmout vskutku široký okruh publika. V 90. letech to byl Vřískot, v 80's Noční můry z Elm Street, a v 70tých právě Hory mají oči. Ty disponují výborným námětem, což ostatně potvrdil i úspěšný Ajův remake, v němž bylo znovu dobře zúročeno hned několik silných scén. Např. působivé přepadení karavanu je v obou zpracováních takřka totožné (a v žádném z nich nechybí papoušek :-). Hory byly jedním z největších horrorových kasaštyků amerických kin druhé poloviny 70.let, a lebkoun Michael Berryman se stal díky nim nadlouho velice populárním maskotem. (Zvláště mezi rockery se Berryman těší dodnes mimořádné oblibě: Mötley Crüe ho prostě nemohli nemít ve videoklipu Smokin' In The Boys Room, a shock-rockový šílenec Rob Zombie zase ve svém filmu Devil's Rejects.) Na Horách, co mají oči, jsou pěkně vidět Cravenovy hlavní neduhy i klady: Ochotnická topornost a diletanství, které je současně přebíjeno obrovským nadšením pro věc, a nesmírnou odvahou vyhýbat se zaběhaným postupům, u podobných snímků běžným. Nejlepší filmy Wese Cravena totiž disponují jedním velkým kladem: Uměním nepředvídatelnosti. Jak ve Vřískotu, tak v Nočních můrách, ani tady nikdy dopředu nevíte, co vás v následujících chvílích čeká, a jakými podivnými zákruty se bude příběh ubírat. Víte, že něco se dít určitě bude, to ano. Ale kdy, jak a co, kdo přežije, a kdo zemře, to vskutku nelze spolehlivě předpovídat. Jsou horrory které nestárnou. Cravenovy Hills Have Eyes k nim bohužel nepatří. Jak ale ukázal úspěch Wrong Turn (jedné z novějších variací stejného tématu), příčina tohoto zestárnutí určitě nespočívá v samotném námětu. Ajova nová (mnohem bombastičtější) verze zase dokazuje, že problém není ani ve scénáři. Problémem je určitá levnost podání filmu, a jeho nechtěné diletanství. Tyto mouchy však rozhodně nevadily tisícovkám spokojených diváků, které v 70. letech udělaly z tohoto snímku hit, jenž se stal kultem. Jak už bylo řečeno, geniální diletant Wes Craven později ještě několikrát prokázal, že úspěch Hor nebyl náhoda, a že dobré (i když ne úplně originální) nápady obvykle dojdou ocenění. A to přesto, že jejich zpracování může být všelijakých (klidně i pochybných) kvalit.