Ligter

Chvályhodný pokus, povrchní prezentace. Hranice práce jsou jen mechanickou reprodukcí investigativních eskapád Uhlové. Ze strany Rychlíkové to postrádá jakoukoliv tvrdší konfrontaci s problematikou, jakýkoliv výraznější režisérčin komentář k zobrazenému, jinými slovy nějaký zúčastněnější postoj k Uhlové počínání. Jakkoliv hodnotným textům spíše dokument ubližuje: jednak se o nich nedozvíme nic navíc (za předpokladu, že si neumíme představit pásovou výrobu), jednak se cyklickou strukturou (Uhlová doma - Uhlová v práci - rekapitulační mezititulek o pracovních podmínkách) celé gró věci rozmělňuje. Být to formou radikálnější (a tedy odvážnější) časosběr z dějin jedné fabriky, tak si celého snažení cením mnohem víc. Urychleně vzniklý surový text bez převratných objevů.

Petr Václav nedomyslel, že k - pravděpodobně - sociologické analýze údajného dneška (přičemž je celé Nikdy nejsme sami vsazeno do jakéhosi podivného maloměstského nevypočitatelného bezčasí) nestačí vsadit celý film na dvě extrémně z normálu vybočené postavy. Pokud to mělo být alibi pro neméně absurdní zvraty, budiž, ale v rámci nějakého, snad existujícího, původního záměru asi čekám něco o poznání uvěřitelnějšího. Celé je to výborně zahrané i natočené, ale v nemálo okamžicích skutečně nesmírně prvoplánové. Jediná škoda, že Václav plýtvá silami na utváření nějakého mimózního univerza. K zaražení je to předně proto, že takový film následoval po výborné - tedy všední realitou svázané - Cestě ven.

Nehodnotitelný a ze všech stran snadno napadnutelný Semestr je ponejvíce důsledné naplnění veškerých představitelných stereotypů halící se za generační výpověď. Podle všeho je natolik realistický, až z toho nejde vyvodit nic skutečně druhovýznamového, co by vedlo k nějakému většímu divákově nepohodlí. Celý seriál se víceméně jen do závěru bezkonfliktně překulí, aniž by díl co díl na sebe nenabaloval klišé počínaje prací v kavárně, konče zahleděností se do filmové vědy. Nevím, jestli mě štve víc to, že se to realitě až moc připodobňuje, nebo to, že tvůrcům nebylo záhodno jít o poznání alternativnější - autorsky odvážnější - cestou. S každou další epizodou to pak vypadá jen jako otrocké odškrtávání položek (lajky, skajpy, srdíčka). _ Ale i tak jsem rád, že to vzniklo.

Rodinný mítink jako rakovinové bujení vztahů, kde se nikdy nevyřeší úplně vše, generace se ideově rozchází a autority jako smírčí soudci jsou v nedohlednu. Cristi Puiu točí nemilé diagnózy, které jsou ale někde velmi hluboko pořád komediemi. Klaustrofobní zážitek o pěti stech zavřených dveřích a krásné ''antipointě''. (víc snad později)

Převažující dojem je zhruba takový, jako kdyby spojili tvůrčí síly a zároveň si vybrali ten lepší den David O. Russell a James Gray a točili jen s kusými poznámkami od Manna a scénářem, kde chybí každá druhá strana.

O poznání ještě více školometství, než ve Velké nádheře: starci shazují sebe sama v protikladu k narcistnímu světáctví Jepa Gambardelly a překvapivě hledí na manýry a problémy ''těch mladých''. Je dobře, že to násilně nepředjímá velké životní rozumy, nepostrádá to vtip a smysl pro všední tragiku. Bohužel Mládí přebírá veskrze stejný myšlenkový rámec s patrnými odkazy na Felliniho a prostorem vyplněným intelektuálně a emočně neprůhlednými postavami. Sorrentino samozřejmě nezapře smysl pro bizarní kompozici, ale napodruhé už je to spíše prostá dosebezahleděnost. Už to chce nabrat zase jiný směr; žánrově i tematicky.

Děkuji Trafficovi, že už si rezervoval místo pro komentář. Málem už se mi chtělo něco napsat... ale jak nad tím přemýšlím, tak podobný - narativně skutečně komplexně-komplexní - počin asi nenechám taktéž bez odezvy.

Jean-Marc Vallée se stává expertem na očišťující se, sebezpytující se a skrz naskrz nedokonalé postavy. I Sheryl Strayedová se jako Ron Woodroof potýká s životními problémy a nedořešenými traumaty. Zatímco Klub poslední naděje se ale zaobírá Ronovým životem ex post a žije přítomností, Divočina se daleko více zosobňuje skrze zčásti dovysvětlující flashbacky. Ačkoliv věřím, že flashbacky byly pro film nezbytným prostředkem pro dramatizaci (jinak by byla Divočina hollywoodštější, než holywoodská), jejich systematické využití vypadá mnohdy poněkud nahodile. A to i přesto, že jsou vcelku jednoznačně „zaobaleny“ do Sheryliných někdy snů, někdy notně traumatických vzpomínek, jindy obojeho dohromady v závislosti na jejím postupu ke kanadské hranici. Tvůrčí postup „šla jsem tudy, zažila tohle a kvůli tomu jsem si vzpomněla na tohle a tohle“ zde získává na té nejvyšší důležitosti. Sherylina postupná výprava za konečnou katarzí je jako taková bez výraznějšího dramatického oblouku. Jakkoliv se ovšem nezdají jednotlivé všední epizody nějakou závažnější překážkou pro její konání, jsou to právě ony, jež mají zásadní vliv na Sherylino uzavření se před úzkostnou minulostí. Čeho si je tudíž na Divočině cenit je vcelku jednoznačné: při podobném námětu není nutné množství emocionálně vypjatých situací. Valléeho snímek je oscarovkou tak napůl; ostatně stejně jako jsou jeho hrdinové tak z poloviny nyní už klaďasové či záporáci. ___ Možná takhle chtěl/měl vypadat Útěk do divočiny.

Ve zřetelné unikavosti a pomíjivosti mi Hany nakonec celkem imponují a to i přesto to, že to není úplně dramaturgicky průrazné na rovině motivací postav. Veskrze jsem rád, že je to takhle prázdné; konečně to nevypadá jako prachsprostá sázka na jistotu, ale skutečně suverénní tvůrčí rozhodnutí. Kdoví, jestli tomu nepřidal jen důraz na plzeňské ulice a tím pádem i nemožnost postav se z obklíčení městem (a tudíž ze své škatulky) vymanit. Věřím v záměr aneb zase projednou české guilty pleasure.

V Návratu se šetřil na Vyhoštění, v Jeleně se šetřil na Leviatan. Zvjagincevova filmografie vypadá dichotomicky: Návrat byl spirituální jen tak mimochodem, Vyhoštění už bylo okázalou encyklopedií Tarkovského. A zatímco v jádru Jeleny stojí v kontextu vnějšího světa relativně malý konflikt, Leviatan už je prostornější, rozvrstevnější analýzou (nejen) ruského stavu věcí. Leviatan je filmem nesmírně ambiciózním, jehož skutečnou významovou hodnotu si možná uvědomíme až po několika letech (kdybych parafrázoval Pašu, tak nemáme kinematografickej odstup). Jen škoda, že Zvjagincev leckdy vykrádá i sám sebe. Jestli se jedná o uvědomělé sebecitace, ponechám stranou. Tak či tak, některé kompozice jsou pořád výborné a připomínají to, čím Zvjagincev začal.