dwi

Naprostá exploze perforativního vizuálu. Dirk de Bruyn, původem sociální pracovník, patří na piedestal australského avantgardního hnutí. 2nd Hand Cinema je autorovou osobitou oslavou zašlých časů kina a papundeklových gramodesek. Původní filmová políčka režisér zanáší chaotickými obrazci z potravinových barev a razítek, čímž dosahuje ojedinělého a blíže neidentifikovatelného diváckého zážitku.

V Norsku velmi populární celuloidové mystérium těží mysticismus z tehdy oblíbeného freudiánství a hypnózy. Šestice postarších kamarádů se rozjede na opuštěnou chatu poblíž jezera, kde podle legendy šmejdí jednonohej vrah, jehož jediným cílem je pomocí hypnózy stahovat okolojdoucí do chaluh. Odpudivě šablonovitý děj kulminuje do lehce uzívaného rozuzlení, v němž se legendární záhada jednoduše vyřeší a všichni přeživší se mohou spokojeně poplácat po zádech. Ve srovnání s tehdejší americkou produkcí ta norská značně paběrkuje.

Moermanova surrealistická variace na hrdinného Fantomase v sobě snoubí antiklerikální satiru s příběhem, jehož symbolická bizarnost řadí tento snímek k první vlně belgického filmového surrealismu. Fantomasova vizáž odkazuje k populární Feuilladově sérii, v níž emblematický hrdina pod rouškou tajemna odhaluje zločinné spiknutí. Moermanův hrdina naopak putuje světem, aby ukojil vlastní chtíč po lásce. Asociativní kompozice symbolů pak rozehrává „příběh za příběhem“, který fascinuje nejen svojí odlehčeností (poměry v klášteře, Fantomasův soud a poprava), ale i neobyčejnou vizuální rozmanitostí.

V Ukrajině žije okolo jednoho milionu bezprizorních dětí a adolescentů, kteří dennodenně balancují na hranici přežití. Shira Pinson zachycuje skupinku několika jedinců, jejichž život se skládá z čichání laciných lepidel, prostituce, metanolových vodek či krádeží. Každý ze zúčastněných si na svém bedru nese nějaké životní trauma, jež řeší útěkem od reality. Na mentalitě protagonistů se značně projevuje současný neutěšený stav na Ukrajině, který do budoucna nevěstí pro nikoho nic dobrého. Jedinou jistotou tak zůstává igelitový pytlík plný lepidla, lahev chlastu či agrese ventilovaná na nejbližších (v průběhu filmu dojde v komunitě k vraždě). Pinson naštěstí s nikým nemanipuluje a snímá zákoutí ukrajinských ulic z odstupu, přesto leckdy schematicky.

Japonský představitel perforativního digitálu Takeshi Murata manipuluje s obrazem stejně jako malíř s paletou. Místo rytmizace barev však vytváří chaotické pixelové obrazce, jimiž destruuje původní filmový záměr. V tomto případě si režisér vypůjčuje scény z braku "Caveman", v nichž se monstrum transformuje do těkající závěje elektronických impulsů. Ortodoxní vyznavači "glitche" pravděpodobně zůstanou ale zklamáni, neboť se zdaleka nejedná o žádný revoluční počin.

Koukam, ze kazdej severoamerickej les ma svyho retardovanyho psychopata, kterej nema nic jinyho na starosti nez mordovat naivni studenty. Cycle je otresnej hororovej destilat zanesenej hromadou logickych chuchvalcu...

Íránská kinematografie v posledních několika letech již není natolik svázána cenzurou, a tak místní režiséři začínají opět experimentovat se staronovými žánry. Historie tamějších hororů sice sahá již do padesátých let, kdy strachuchtivé diváky uspokojil prominentní režisér Samuel Khachikian, s utužující dobou však tento žánr upadl prakticky do zapomnění. O jeho renesanci se dnes pokouší talentovaný Mohammad-Hossein Latifi, který právě díky Girl's Dormitory dokázal, že strach je stále vděčným lákadlem. Příběh o dvou studentkách, jež se vydávají studovat na zapadlou univerzitu, kterou údajně obývá vraždící skřet, není zrovna dvakrát objevný, ale díky režisérovu citu pro kumulaci napětí a íranskému prostředí alespoň decentně osvěžující. Ano, hýkající a ostře pištící studentky lezou značně na nervy, ale při troše tolerance se to dá překousnout. Co se ovšem překousnout nedá je pověstná arabská liknavost. Anglické titulky totiž v posledních zhruba deseti minutách nekompromisně mizí, a tak kdo neovládá Farsí, má utrum.

Sharitsův další "barevný" film opět radikálně napadá veškeré smyslové senzory a na dřeň odhaluje podstatu filmového média v duchu čistého strukturalismu. Jak kdysi řekl Henry Hills, Sharits vychází z konceptu nerealizovaného barevného filmu, jímž chtěli futuristé radikálně změnit tradiční pojetí kinematografie. Sharits (pravděpodobně) nevědomě navazuje na odkaz futuristických vizionářů v ortodoxním rytmu flick flick...

Progresivní glitch art aneb vizuální smrt.

Snow v pronajatém podkrovním bytu umístil pevně fixovanou kameru naproti jedné ze zdí. Pomalým přibližováním spojeným se změnami barevných filtrů, reexpozicí, změnou clony krok po kroku detailně odhaluje obraz umístěný na stěně. Samotný prostor, kde se všechno odehrává, se pro Snowa stává magickým kosmickým universem.