dwi

Pro diváky tehdejší doby asi nejvíce šokující film a spolu s Pokropeným kropičem nejvíce kopírovaný. Svým způsobem snímání vzbuzoval rozruch mezi obecenstvem, které vyskakovalo ze svých sedadel. Z povzdálí se blížící každou sekundou mohutnější vlak vzbuzoval pocit, že diváci skončí pod jeho koly. Tak silná byla z počátku kinematografie. Lumiér zde využil všech možností svého kinematografu. Sleduje vlak od nejmenší skvrny na obzoru až po jeho blízkou detailnost. Kamera zůstává ve statické poloze, takže pouze předměty mění svoji polohu. Můžeme zde zahlédnout i starou paní Lumiérovou ve skotské pláštěnce.

Jedno z prvních děl průkopníka kinematografie Louise Lumiéra dnes budí spíše naivní úsměv. Byl to ale právě on, kdo vynalezl kinematograf, jenž byl zároveň kamerou, projektorem a kopírkou (ve srovnání se zooskopem, vitaskopem a dalšími přístroji přímo revoluční vynález). Ten mu umožnil nejen zvýšit finanční kapitál (který byl už takto velký), ale umožnil mu hlavně tvořit další a další filmy. Své fotografické zkušenosti zúročoval i ve svých filmech (smysl pro kompozici...), což je vidno na některých jeho snímcích. Ve srovnání s ostatními jeho současníky působí jeho dílo vynalézavostí a inovativností. V tomto krátkometrážním filmu zachytil odchod lidí z továrny. Můžeme vidět dělnice oblečené v dobových šatech, následně vycházející muže, vše uzavřeno vrátným, který zavírá bránu. Hodnotit toto dílo z nějakého estetického či dějového hlediska vůbec nelze. Spíše můžeme být potěšeni, že takové rarity se vůbec dochovaly. I tak dávám za ***.

Jean Vigo je velmi těsně spjat s francouzským filmem 30. let. Během svého krátkého života natočil pouze čtyři díla, z nichž tento osobitý dokument z francouzské Riviéry je jeho debutem. Tento krátký dokument vzniknuvši na sklonku avantgardy je koncipován jako ostře sociální dílo. Srovnávání snobského ležérního života rentiérů, obludnost karnevalových festivalů (zcela absurdní masky tučňáků, černošek) s temnější stránkou tohoto města (bahno s bídou, nemocemi a nuzností), zcela jistě muselo pobouřit značné množství lidí (třeba i kvůli lehké sexuální symbolice). Práci s kamerou režisér svěřil zkušenému Bonsi Kaufmanovi - bratru neméně zkušeného sovětského režiséra Dzigy Vertova. Vše podbarvuje podmanivá hudba dávající snímku osobitější ráz.

Povedené, humorné a hlavně nápadité. Armádní plyn, spousta oživlých mrtvol toužících po lidských mozcích, hysterická partička lidí. Ano, všechno to zavání lacinou podívanou, o kterou se vlastně jedná. Prioritou tohoto snímku nejsou žádné strašidelné dechberoucí scény, zde jde hlavně o zábavu a invenci, které se režisérovi dostává až až. Vše se nese v tradičním béčkovém duchu - toporní či naopak přehrávající herci, laciná výprava včetně hudby. To je právě ono, co jsem od filmu očekával a výsledný dojem byl více než dobrý.

Buńuel svůj třetí snímek pojal jako ostře sociální dokument o izolovaném kraji Hurdů v nuzné části Španělska. Oproti svým předcházejícím dílům režisér upustil od surrealistických metafor, ačkoliv toto dílo za surrealistické považoval. S ostrou kamerou Eli Lotara a komentářem bez špetky sentimentu dostává dokument na odzbrojující autentičnosti. Sledujeme všeprostupující bídu, degradaci jednotlivce jako i celého etnika na území civilizovaného (!) státu. Absurdní ale reálné. Smrt, nemoci, hlad... vše na denním pořádku. Silné, syrové, strhující.

Chaplinovi herecké počátky zdaleka nedosahují úrovně jeho pozdějších děl. Komika, kterou se snaží zaujmout diváka, je zbytečně nudná, kýčovitá až trapná. Nechci snižovat talent údajného krále komiků, ale to co předvádí např. Buster Keaton, je nesrovnatelně lepší a propracovanější. Chaplin alias Dearn Hosiery zde vystupuje jako mdlý policejní strážník. Mnoho gagů zůstává nevyužito a naopak mnoho jiných (např. bitka v hostinci) zavání již zmiňovanou trapností.

Georges Melies byl jeden z největších průkopníků francouzské kinematografie, jenž svými triky a dějovým vyprávěním pozvedl film tak, jak se jeho současníkům ani nezdálo. Jeho převedení hraného divadla do filmové podoby mu vyneslo zpočátku slávu, která však s postupujícím věkem stále více uhasínala. V této dvouminutové hříčce zřetelně vidíme jeho fascinaci kouzelnictvím, které značně vnášel do svých děl. Vyvolávání monstra a následně jeho katatonické poskakování dnes vzbuzuje úsměv na rtech, ale na dobu, kdy byl snímek natočen a ve srovnání s ostatní tehdejší "filmovou" produkcí, zasluhuje respekt.

Val Kilmer po dlouhé době měl štěstí na roli, s kterou se vypořádal poměrně dobře, ale celkově v kontextu filmu je to asi to jediné, co může diváka zaujmout. Neujasněnost vlastní identity, ba jakási schizofrenie cloumá s hlavním hrdinou od počátku filmu a prostřednictvím vzpomínek jsme vtahováni do jeho životního údělu. Zpočátku snímek nezatěžuje diváka složitým dějem, pomalu poznáváme osobu hlavního hrdiny. Postupem času však scénáristovi nejspíše nestačilo volné plynutí děje a účelovými kombinacemi lacině zašmodrchává děj. Ten se s blížícím koncem nejenom začíná tahat, ale i nudit.

Snaha o oprášení už tak dost rozpačitého kultu vyzněla zcela do prázdna. Arnold Schwarzenegger se vrací do své nejslavnější role, kde herectví zůstává zastrčeno někde hodně vzadu. Se svojí ustrnutou grimasou a drsňáckým pohledem nepředvádí opravdu nic nového. Jeho dřívější sláva je už přeci jenom za pomyslným hereckým zenitem. Celý příběh tohoto snímku není zas tak důležitý, protože je zcela v područí efektů, kterými je prostoupen celý film. Ty svojí pompézností mohou zaujmout, ale v konečném výsledku vyšumí. Obratně však maskují dost rozporuplný scénář, jenž se oproti předchozím snímkům vyznačuje více či méně trapným humorem. Pro případ úspěchu si studio nechalo otevřená dvířka k možnému dalšímu pokračování. Doufám, že nejdříve opět za 12 let.

Victor Fleming se na filmovém poli proslavil mnohými snímky a Čaroděj ze země Oz patří dodnes k jeho divácky nejoblíbenějším. Poetický příběh o malé Dorotce zaujme jak svým námětem, tak i výpravou, která malebně zobrazuje čarovné prostředí fantastické země Oz (kdepak Technicolor a klasické malované kulisy). Scénář se však chvílemi utápí v přílišné sentimentalitě a herecké výkony hlavní herečky diváka ani moc nezaujmou. Příliš častá muzikálová vystoupení začínají časem splývat do sebe a konec je přece jenom příliš patetický. Jedná se prostě o klasickou americkou pohádku, na kterou čas ani diváci nezapomněli.