Chřástal

Síla Masakru v Římě je v dialozích. Podobně jako v mnohem mladší a komornější Diplomacii tu spolu rozmlouvají dva inteligentní a kulturní lidé s nesnesitelně těžkým břemenem. A jeden z nich je nácek. Akorát že v Diplomacii předem víme, že se to povede, tady předem víme, že se to nepovede… Ale paralela je právě i v tom, že proti stovkám popravených je (prý) na miskách vah záchrana titulního věčného města. Různé strany mají různé zájmy, válka je prohraná, ale rozkazy jsou rozkazy. Zásadně se střetávají Burton s umrlčí lebkou a Mastroianni v sutaně, ale i v rozhovorech s jinými postavami zaznívají věty výstižné i mrazivé.

Kino99, šest diváků (tedy víc, než jsem čekal). _____________Filmová poezie. Dzigův kameraman (a jak jsem se dočetl, zároveň jeho brácha) je frajer. A ve filmu je zároveň tím, kdo uprostřed neustálého pohybu lidí a tramvají točí klikou proti pomíjivosti. A hudba tomu všemu dodává až pocit heroičnosti všedního dne. Film, který nejspíš viděli Švankmajer i Riefenstahlová (a Kendy, samozřejmě).

Film lehkonohý jako krasobruslařka a řízný jako kopanec šlajfkou. Tragédie jednoho sportovního snu (ale ne  tragédie životní) podaná jako komedie. Ale taky vhled do disciplíny, kde je kromě výkonu velmi důležité správně se prezentovat. Což je asi těžší pro lidi z rodin, kde se vybrušují hlavně nadávky a způsoby, jak s někým vysklít obraz. A co teprve když ve vašem okolí jsou kreténi, kteří vymyslí plán, na který si najmou ještě větší kretény, což připomene coenovské smolaře zločinu jako nositele potměšilého osudu.  To celé podbarvené nadupaným soundtrackem, vrcholícím Iggyho Passengerem (i když tady v podání Siouxsie and the Banshees) ve skutečně úderném závěru. Margot Robbie jako Tonya je úžasná, stejně jako představitelka její matky. A jestli je tohle pravdivý pohled na „skutečný příběh“? To by asi byla pošetilá otázka.

Tisíc miliard dolarů. Až absurdní částka v lakonickém názvu symbolizuje závratnou ekonomicko-politickou moc nadnárodních korporací (jak říká klišé, dnes je to minimálně stejně aktuální jako tenkrát), kterou společně s jejich amorálností odhaluje novinář Paul Kerjan (Patrick Dewaere se smutnýma očima pod těžkými víčky, jiný než v Buzících nebo Černé řadě, ale stejně vynikající). Málo mrtvol, hodně dialogů a žádná potřeba nějakých akčních atrakcí, protože je to natočené a zahrané tak, že potřeba skutečně nejsou. A jako bonus se dozvíme, kdo doopravdy řekl „Hitler je gentleman“.

Fantasy ze světa, kde inteligentní formou života jsou obojživelníci, jak zjišťuje lidská teenagerka Anna, která si kromě oblečení (bez jedné tenisky) z naší civilizace přinesla jen nezbytný mobil. Svět Amphibie je barvitý a pitoreskní, bizarní i drsný. A vtipný nejenom paralelami s naším světem (hmyzí a jiné dopravní prostředky, volební kampaň). Skvělá zábava, v níž se z hlavní hrdinky v duchu erpégéček a fantasy ság stává postupem času ostřílená bojovnice, ještě nabere grády s objevením lidské kamarádky Saši – a jejími zájmy… Přátelství, osamění, přijetí jinakosti a otázka priorit. A výbušné houby.

Seriál o naivní princezně s dvacetimetrovými vlasy, která se zdá neustále být rozzářená jak sluníčko, nezní jako něco, co bych sám od sebe sledoval. Rozhodně by mě totiž nenapadlo, že je vtipný, napínavý i emotivní (např. namátkou díl o tom, jak se uzavře kruh příběhu malého chameleona a jeho hadí nemesis) a mnohdy zběsile akční – koně letí tryskem, čepele řinčí a spásné skoky se dějou v posledních vteřinách. A království se začíná ježit hroty „černých kamenů“ vyrážejících ze země – a spolu s tím začíná příběh temnět a narůstat do epické osudovosti. Přátelství a víra v druhého, snaha postavit se na vlastní nohy a zároveň strach z odpovědnosti, dluhy minulosti a konfrontace s osudem, to všechno samozřejmě není v žánru fantasy nic nového, ale tady jde ruku v ruce s nápaditými zápletkami a dobře napsanými postavami. Vedle hlavní dvojice jsou to hlavně sarkastická Kasandra hledící na Evžena spatra nebo vykutálený kumpán Lance Valibuk - vlastním jménem Antonín Řízek… _____Pro Nonnu: Některé postavy se vyjadřují o chameleonu Pascalovi jako o „žábě“ proto, že to myslí hanlivě nebo přezíravě.

Potěšení z nepravděpodobných dominových efektů, absurdních fórů a nadsázky. Zákony Mila Murphyho si taky utahují ze školních soutěží nebo z médií, ale hlavně z klišé. A jako by nestačila koncentrace nešťastných náhod kolem hlavního hrdiny, postavy Cavendishe a Dakoty přináší časové smyčky a paradoxy, zatímco televizní pořad Dr. Zone potěší příznivce jiného Doktora cestujícího prostorem i časem. A protože svět / Denville je malý, osudy Mila a kamarádů se protnou i s životy Phinease a Ferba. A pak je tu samozřejmě šunkosaurus, sběr mimozemského odpadu nebo Podzemňák, jehož družkou je krabice od mléka.

Je obdivuhodné, jak film skládající se převážně z rozhovorů u stolu dokáže navodit napětí. Napětí, nejistotu a trapnost, rozpaky. Ty často v situacích, kdy si slovo vezme Havel, a my pozorujeme ostatní, jak se začínají ošívat a přát si, ať už se konečně vymáčkne. A na straně komunistů téměř hmatatelný pocit nepatřičnosti a rozhořčení z toho, že se tohle skutečně děje a oni s Havlem a spol. skutečně musí sedět u jednoho stolu a vést dialog – nedialog. Kouř ze stovek cigaret tvoří clonu zákulisních jednání a uzavřených dohod, ideálů a politického pragmatismu. Vynikající Kaiser a Lábus.

Bylo nás pět (a byli jsme pěkný parchanti). Volně spojené příhody party kamarádů, kteří by za fór prodali babičku, a to zcela bez nadsázky. A i jejich ostatní jednání je veskrze cynické. Píchat manželku někoho, s kým vždy následně přátelsky pohovořím, nebo dát syna do „útulku“, abych se o něj nemusel starat? Vystřelit si ze zhrouceného vdovce na hřbitově? Humor „Mých přátel“ se pohybuje od nevinných mystifikací či skoro happeningů až po zcela bezohledné žerty, přičemž když je třeba, nevyhýbá se ani přátelům. Jsou to sympatičtí kumpáni a člověk pobaveně sleduje, s čím přijdou tentokrát – a zároveň si uvědomuje, že je to mnohdy hodně přes čáru. A s věkem zjevně žádné zmoudření nepřichází. Jako by se tím snažili přehlušit nesmyslnost existence dle hesla „Dokud se chechtáš, tak na tebe nemůžou“. Jako by se tím aspoň trochu stávali škodolibými božstvy, trickstery, kteří jsou vlastně mimo dobro a zlo a pro svou zábavu převrací věci naruby… Každopádně skvělé.

Víno jako metafora života nebo lidí není nic nového, jak by dosvědčil i Karel IV. s Buškem z Velhartic, ale v Bokovce je to servírováno sehranou obsluhou a s humorem, kterému není nic lidského cizí. Krhavé pohledy zkrachovalce Milese nebo poznámka jeho kámoše o údělu sexuálního štvance umožňují zábavu i účast, pochopení. Výtečné jsou dialogy jako třeba o sebevraždách spisovatelů i „akční“ scény jako výprava pro peněženku. A dokonce na mě film zapůsobil svou myšlenkou – že bych si měl asi kupovat lepší vína