Myshkin

Toto média nepřenesou. Otřesný exkurz do pekla na zemi, v které se proměnila Sýrie a které si zdejší člověk může jen těžko představit. Musím tady vyjádřit obrovský obdiv k pánům filmařům, na toto by si troufl opravdu málokdo.

Realita, kterou film zobrazuje, je naprosto šokující. Novodobé otroctví v Evropě je pojem, pod kterým si málokdo umí něco představit. Myslím si, že takovéto filmy, které ukazují svět, jaký je a v souvislostech (jako tento navíc skvěle natočené), jsou velmi důležité a je obrovská škoda, že se většinou nedostanou k širšímu publiku. I teď, po čtyřech letech, tu snímek viděla jen hrstka lidí.

Ačkoli jsem věděl, jaké bude téma filmu, plakát mě skoro přiměl si myslet, že půjde o poklidný film lehčího ražení - slunce, zeleň, žena spokojeně sedící pod slunečníčkem. Nic takového, samozřejmě. Plakát je v tomto případě v dost ostrém kontrastu vůči samotné atmosféře filmu, který se v drtivé většině odehrává v izolované, patricijské usedlosti v pochmurném, bezčasém prostředí rumunské Transylvánie, kde je v téměř každé minutě cítit napětí, nebezpečí (jak je řečeno ve filmu: "pas précis, mais toujours présent"). Prostředí prosycené starými patriarchálními tradicemi, neúprosnými zákony a svazující, přísnou disciplínou. Nikdy jsem nebyl milovníkem klasicistních tragédií, a tento film je pro mě přesně jednou takovou, díky čemuž je ale zase docela originální, protože něco takového se už v evropském filmu nevidí. Po filmařské stránce mi ale připadal velmi zdařilý - mj. vynikající kamera a herci. Fanny Ardant moc dobře věděla, co dělá, když hlavní roli svěřila Ronit Elkabetz, která ztvárňuje nezávislou, silnou a temperamentní Balkánku naprosto dokonale.

Jeden příběh zapomenuté kapitolky francouzsko-alžírských dějin. Přestože film není zrovna bohatý na dějové zvraty, jeho zápletka je velmi jednoduchá a celý se odehrává v klaustrofobním prostředí jednoho mizerného dělnického "slumu", dovede diváka zaujmout. Od první scény mě vtáhne a přiměje zajímat se o hlavního hrdinu, sledovat jeho boj o lepší život svůj a své rodiny, prožívat na jeho místě konfrontaci snu s realitou. K tomu medvědím dílem přispěl výkon Roschdyho Zema, v prvních letech filmové herecké kariéry stejně dobrého jako dneska.

Těžko mě po zhlédnutí tohoto a jiných Mijazakiho filmů něco přesvědčí o tom, že tento animátor není jedním z nejgeniálnějších tvůrců animovaného filmu na světě. Před Mijazakiho ohromující představivostí a bohatostí smekám. Cesta do fantazie je nejen po stránce animace úžasné dílo. Vždycky se při ní a dalších jeho filmech přenesu do dětství, kdy jsem zbožňoval podobné dobrodružné příběhy a kdy jsem ještě byl schopný nechat se unášet vlastní fantazií a vymýšlet si své iluzorní světy, a aspoň na chvíli zase zapomenu na realitu a prožiju ten ozdravný, osvobozující pocit. Hajao, Bohu dík, takovou schopnost nikdy neztratil a dokázal díky ní vytvořit úžasné věci.

Rád tomuto dechberoucímu filmu odpouštím všechny fabulace a historické nepřesnosti (včetně detailů jako je Romulus a Remus pod kapitolskou vlčicí, viditelný Suezský průplav na záběrech Egypta z vesmíru a další věci, o kterých už psali mnozí jiní), protože to, co je na něm uchvacující, je jeho alegorická, symbolická rovina. Redukce filmu na pouhou kritiku náboženství není podle mě vůbec fér a znamená nepochopení jeho poselství. Hypatia je zosobněním čisté, upřímné duše, racionálního a nezávislého ducha, který je konfrontovaný s tmářstvím, duševní omezeností a vypjatou emotivností okolního světa. Takový duch to měl těžké v každé době a i v té většinově nenáboženské je to bohužel někdy stejné. Nesmírně silný a nadčasový příběh, při kterém jsem skutečně trpěl až fyzicky...

Můj dojem z filmu: Všechno tam jakože je - nějaké to napětí, dojemný příběh, společensky závažné téma (problém palestinských uprchlíků a izraelsko-palestinská realita obecně, libanonská občanská válka...), dobré herecké výkony atd. Bohužel to ale působilo celé tak nepřirozeně naroubované, dělané hodně na efekt a "po americku". Autenticitě trochu ubralo obsazení amerického herce do role izraelského vojáka (což prostě bylo slyšet). V kontextu filmů Erana Riklise, které patří v izraelské tvorbě k mým nejoblíbenějším, jde spíš o průměrný film. Přesto nechci úplně odrazovat od jeho zhlédnutí, myslím, že konec konců silné momenty tam jsou a má tak co dát.

Film podle mě velmi silný a působivý. Jeho značná část se věnuje poměrně detailnímu vykreslení koloritu předměstí Casablanky se vší jeho bídou, starostmi i radostmi. Samotný čas, který je věnován popisu dětství hlavních hrdinů a popisu sociálního prostředí, ve kterém vyrůstají a žijí, a který zároveň ukazuje životní cesty vedoucí z bídy do náruče náboženského extrémismu, zhruba odpovídá standardní délce celovečerního snímku. Někteří proto filmu vytýkají zdlouhavost. Řekl bych, že neprávem, protože právě tato část je podle mě nejzajímavější stránkou filmu. Druhá část, která se již přímo zabývá náborem islámských extrémistů a organizací teroristického útoku, byla na úkor té první možná trochu zkratkovitá, ale to bych filmu nevyčítal právě proto, že jeho těžiště je zcela zjevně právě v první části, která ukazuje něco, o čem se toho obecně zas tolik neví. A co se týče technické stránky (kamera, herecké obsazení ...) - nádherné dílo.

No tak, vůbec vlastně nemám ponětí, co jsem to zhlédl za film. Myslím, že asi nemá cenu to nějak analyzovat, pokoušet se to dešifrovat. Kafkovská absurdita hadr (dovolím si to tak nazvat), ale bavilo mě to, asi díky tomu zvláštnímu "feelingu".

Pořad není ani zdaleka jen o Romech, jak se tu někteří snaží naznačit. Některé komentáře a hodnocení tady bohužel jasně ukazují na xenofobii a předpojatost svých autorů... Tenhle pořad p ř e d e v š í m ukazuje životní dráhy lidí, kteří mají za sebou spoustu zajímavých životních zkušeností a právě proto, že se zpravidla jedná o lidi, jejichž identita v sobě zahrnuje vícero kulturních příslušností, jsou jejich příběhy velmi inspirativní a přínosné. Škoda, že to většina komentujících uživatelů ve své zabedněnosti nechápe.