Myshkin

Režijní debut, který ukazuje Wisáma Šarafa jako vyzrálého umělce, ale ne moc zkušeného filmaře - film je spíš sbírka skic, než suverénní filmové dílo. Chybějící rytmus i zápletka jsou sice zcela v intenci sdělení, ale diváka v kinosále docela otráví. Film má smysl vidět hlavne v případě, že člověk zná libanonské reálie, jinak ale i tak pobaví povedenou společenskou satirou (popová stár v politice, senilní otec, bazooka darovaná jako poděkování, Mein Kampf jako bezva četba...). Humor založený na opakování a řetězících se groteskních situacích odráží poválečnou realitu země: přetrvávající násilí, amnézii, nehybnost, lhostejnost mezi lidmi a absurditu života v zemi, která se skoro stala synonymem konfliktu. Ten se tady ukazuje vlastně jako chronický a jako neodmyslitelná součást života země dodnes.

Žánr dobrodružných objevitelských filmů je stále živý a stále má co dát! Jen se přirozeně vyvíjí, od nadšených filmových expedic do exotických končin, plných akce, barbarských kanibalů a tajemných civilizací, do trochu rozjímavějších a viditelně antropologicky a historicky poučenějších poloh. Nemůžu posoudit historickou přesnost, ale ta tady stejně asi není v centru zájmu - tím je hlavně oslava samotného objevování, potřeby poznávat, tj. toho, co člověku dává velké sny a chuť do života a pohání jeho rozvoj. Tuhle zvědavost a "okouzlení" z doposud nepoznaného, něčeho nového a jiného, na diváka přenáší hlavně úchvatná kamera a vůbec vizuál, silně stylizovaný, ale přitom daleko od kýče. Pár nutných (mně protivných) hollywoodských klišé (hrdina-superman, hrdinský patos celkově, rodinná idylka, "akční" válečné scény...) tady odpouštím. Některé pasáže ale byly zbytečně dlouhé a na úkor obsahu.

Velmi smyslný (od tance, přes barvy až po hudbu), poetický a odvážný film. Na filmu jsou kromě příběhu a vizuální stránky zajímavé zvláště okolnosti jeho vzniku a následné reakce, které popisuje sama režisérka, angažovaná Libanonka Jocelyne Saab (známá pro svoje filmy z období občanské války). Egyptské cenzuře se nelíbil už scénář, takže nakonec z jakékoli oficiální podpory sešlo, později se jí nelíbil hlavně záběr ukazující zakrvavený ručník po obřízce malé holky, provedené žiletkou na podlaze (dodnes se nějaká forma obřízky dotýká přes 90 % Egypťanek, přestože v ostatních arabských zemích je to jev naprosto nepředstavitelný, vyjímaje Súdán), kritice se pak nezamlouvalo třeba ani nefotogenické prostředí káhirských chudinských čtvrtí a celkově očerňující zobrazení Egypta (přitom i absurdní epizoda zákazu Tisíce a jedné noci ve filmu je založená na skutečném, i když neoficiálním "zákazu" této knihy některými islámskými právníky). Režisérka tvrdí, že po uvedení filmu jí několikrát vyhrožovali smrtí. Na jednom promítání v Egyptě - přestože cenzurou náležitě "obřezané" verze - herci schytali salvu sprostých nadávek a stali se terči různých nepřátelských kampaní. Není určitě náhodou, že představitelka Dunji - Hanán Turk - pár měsíců nato oblékla hidžáb a dala se na islámskou osvětu, což třeba Júsef Šáhín, nejvěhlasnější egyptský režisér, který ji v minulosti obsadil do hlavní role svého filmu al-Áchar (zde v databázi L'autre), ohodnotil slovy, že se "zbláznila". Jocelyne Saab zase výsměšně spekuluje, jestli jí fundamentalisté nenabídli lepší finanční příležitost než filmový průmysl. ***** (viděno v Institutu arabského světa v Paříži na mezinárodní den žen 2017, za přítomnosti režisérky)

"Žo" Šáhín po historických filmech "Sbohem Bonaparte" a "Osud" neopouští téma komplikovaných vztahů "Západu" a "Orientu" a islámského fundamentalismu, v devadesátých letech silně aktuálního. Tady se ovšem posouvá do současnosti a dotýká se řady žhavých politických a společenských témat a nebojí se tnout přímo do živého a nešetřit ani jednu ze zkompromitovaných stran. Je s podivem, že při tom množství témat se mu film nerozpadl a dal se stíhat. Na rozdíl od předchozích filmů vyznívá o dost pesimističtěji a prozrazuje režisérovo rozčarování z dění v rodné zemi a ve světě, poháněném lačností po moci a penězích. Komplikovaný vztah některých Egypťanů k rodně zemi, s kterou to jde od desíti k pěti, hezky shrnuje replika jedně z hlavních postav, žárlivé matky a zkorumpované milionářky Margaret (ztvárněné egyptskou stár Nabílou Obajd), která ve filmu pokrytecky odpovídá na otázky televizní reportérky (nota bene oblečená do róby s faraónskými motivy): "Neumíte si představit, jak bezmezně miluji Egypt." Novinářka: "Egypt faraónů, nebo ten současný?" Margaret (se zmrznutým úsměvem): "Podle mého názoru duch této starověké civilizace nikdy neopustil tento kultivovaný a tvůrčí lid." :D

Odvaha udělat si ze sebe srandu Canetovi, Cotillardové, ani legendárnímu Johnnymu Hallydayovi rozhodně nechybí.

Hledání identity, smiřování se se svými kořeny, rasová diskriminace atd. To jsou náměty, které už byly na francouzském plátně ztvárněny tolikrát a mnohem lépe. Je fajn k těmto tématům přistupovat s humorem, tady je určitý počet vydařených komických scén, celý film ale nakonec upadá do dost natahovaného melodramatu a protože zápletka je od začátku průzračná, je to dost nuda.

Přiznávám hned na začátku, že roadmovie je můj milovaný žánr. A z hlediska žánru je tento film výborně natočený. Postavy jsou zahrané skvěle a výstižně, cesta střídá intimní až "klaustrofobní" okamžiky (v autě, v hotelových pokojích) s širokými exteriéry (Istanbul, Mekka - tam se údajně filmová fikce točila vůbec prvně), na cestě potkávají různé další postavy, které děj této vlastně iniciační cesty posunují dál a pomáhají ústřední postavy více charakterizovat. Hlavním tématem je tu generační propast mezi tradicionalistickým a autoritářským otcem a jeho synem, který vyrůstá v sekulárním a libertariánském prostředí, odtržen od kultury svých předků. Oba snad už nemůžou být odlišnější (až člověka zaráží, že jsou skutečně otcem a synem), mladý neví zhola nic o náboženství svého otce, nemluví arabsky (jen přibližně rozumí jeho maročtině), rád si přihne a myslí na holky a zcela pochopitelně si s přísným a asketickým tátou moc nerozumí. Na cestě do Mekky přes celou Evropu, na které otec tak trvá, nedbaje synovy blížící se maturity a poutu k jeho snoubence, se Reda s otcem postupně smiřuje, učí se ho chápat, stejně jako jeho náboženskou disciplínu a morálku. Na téhle rodinné, generační linii je film taky velmi zdařilý. Příběh má ale ještě jednu rovinu, která mně nakonec nejvíc vadila. Tou je zcela zřetelně konflikt tradiční a náboženské společnosti s tou "západní", sekulární. Film byl prezentován jako "poselství tolerance", cesta za "vzájemným poznáním" (stojí na DVD), kritiky píšou o tom, jak je film prost moralistických soudů atd. A v tomhle teda podle mně jsou pěkně vedle. Ani v jednom momentě filmu totiž není vzájemná tolerance oboustranná. Otec a syn jsou postavy, které v sobě nesou mnoho klišé, postava otce se během filmu příliš nevyvíjí, obohacený z cesty vlastně vychází pouze Reda a celý film nakonec vyzní jako oslava tradic a náboženství. A to je přinejmenším nefér.

Kdybych nebyl námětem osobně zaujatý, možná bych film do konce sledovat nevydržel. Je krásný na pohled, od začátku nechává diváka unášet se svůdnými dálkami, barvami pouště a jen tak kontemplovat v očekávání, co se stane. Tempo filmu kopíruje pomalé kolébání velbloudí karavany a člověk se po chvíli začíná ptát, co z toho vzejde? Co je vlastně jeho záměrem? Rozhodně ne sdělit divákovi úspěchy a objevy Gertrudy Bellové, která se svou láskou k beduínské kultuře Arábie a Úrodného půlměsíce velmi podobá našemu česko-rakouskému výzkumníkovi a špiónovi Aloisi Musilovi (který by si rozhodně zasloužil taky jeden lyricko-epický velkofilm). Usoudil snad Herzog, že snaha převyprávět ve filmu bohatý život výzkumnice je marná, a že věrnější portrét její osoby vznikne, když se pokusí přenést na diváka kouzlo oblastí a lidí, které Bellovou uchvátili, a probudit v něm stejný objevitelský zájem? Ani to se ale o přínosu filmu říct nedá, na to je v něm příliš málo z beduínského způsobu života. Nejzajímavějším momentům její kariéry se režisér zřejmě z politických či prostě komerčních důvodů vyhl, a tak z filmu nevzešlo nic jiného než sluncem vyšisovaná pohlednice.

Výborná kronika současného Alžírska a první alžírská fikce, která se nebojí mluvit opravdu bez obalu. Lyem Salem dosahuje kombinací historického filmu, arabského melodramatu, burleskní satiry a politického thrilleru výstižného portrétu země, která se stala synonymem korupce a nehybnosti. Salem (a zároveň představitel hlavní postavy, nedobrovolného hrdiny boje za nezávislost, který se přes noc stal významným politikem) se nebál s humorem a nadhledem zkritizovat politickou nezkušenost předáků FLN, vládnoucích od války za nezávislost do dnešních dnů, jejich směšnou arabizační politiku a klanovou mentalitu držitelů Moci (zde perzonifikované v postavě Hamída). V symbolické rovině se dotýká otázek národní identity, dědictví kolonialismu a problému konstrukce národa na základě lži (hlavní hrdina odmítá se synem mluvit o skutečné identitě jeho biologického otce, kterým byl francouzský voják, stejně jako o bolestivých vzpomínkách na smrt jeho matky za války). Naprosto úchvatná je epická hudba (i když pro evropského diváka bude nejspíš příliš výrazná). V závěru filmu už Salem předjímá tragédii devadesátých let, která je podle něj logickým vyústěním historie tohoto filmu. ***** Skvělé připomenutí Alžírska, kde jsem byl v době po natáčení filmu a kde se taky "překvapivě" jeho promítání neobešlo bez potyček.

Po Edith Piaf, Sergi Gainsbourgovi a Claudu Françoisovi se konečně dostalo i na Iolandu Gigliotti, (u nás málo) známou Dalidu. Dlouho jsem se těšil na film, který by důstojně připomněl osobnost zpěvačky, která se v šedesátých letech stala na nějakou dobou nejoblíbenější zpěvačkou Francie a některé její písně třeba v jejím rodném Egyptě a jiných arabských zemích doslova zlidověly (na jméno si ne každý vzpomene, ale každý se chytne na melodii "Helwa ya baladi"). Přestože jsem věděl, že natáčení se neobejde bez "cenzury" jejího bratra, který se dodnes stará o Dalidinu pozůstalost, očekával jsem silný, invenčně pojatý film, který by zpěvačku ukázal trochu jinak, než jak je zapsaná v kolektivní paměti dnešních Francouzů - ta je přirozeně selektivní a většinou si pamatuje jen její průkopnické discohity a tragický a osamělý konec, k čemuž se někdy přidá image "gay ikony". V tomhle ohledu film mýtus nijak nezbořil. Výběr písní, uznávám, byl velmi dobrý, hudební složka perfektně doprovází vybrané momenty kariéry a života, stejně výborná je i kamera, výprava (v tomhle směru byla autenticita skoro dokonalá) a herecké výkony. Nápad začít vyprávění hned dramatickým rokem 1967 a rekonstruovat chronologii v podobě flashbacků a vzpomínek blízkých není a priori špatný. Bohužel pro člověka, který o zpěvačce nikdy neslyšel, je film až příliš rychlý, napěchovaný a zkratkovitý. Taky chápu, že je film dělaný pro široké publikum, takže se režisérka/scénáristka zaměřila hlavně na melodrama, ale výsledkem je, že jedenapůlhodinový koncentrát milostných tragédií a hudebních videoklipů o její osobnosti neřekl nic víc, než může člověk vidět v půhodinovém dokumentu v televizním stármagazínu. O jejích hereckých počátcích nezaznělo nic, léta psychoanalýzy byla zmíněna jen letmo, jakékoli politické názory byly opomenuty úplně. Sveva Alviti byla v pěveckých scénách přesvědčivá (a díky nim byly ve filmu i momenty nějaké hloubky), mimo tyto scény ale naprosto postrádala temperament skutečné Dalidy a její špatná francouzština trhala uši (Dalida měla ve skutečnosti charakteristický italský přízvuk, ale její francouzština byla plynulá a korektní, na rozdíl od filmu). Daleko víc tak zaujal výkon Riccarda Scarmacia v roli jejího bratra a manažera. Krátce řečeno: vycizelovaná, třpytivá show plná dramatických zvratů, kde září vyretušovaná Dalida, ale ztrácí se Iolanda Gigliotti.