Véča

Cikáni Karla Antona jsou tak nějak trochu nesourodým snímkem. Anton oproti Máchově novele dal část odehrávající se v Benátkách na začátek děje, nejspíš to napomohlo srozumitelnosti, ale příběh se tím stal trochu fádní. Dále pak Anton rozvedl příběhy některých vedlejších postav(Lea, vysloužilec Bárta). Benátky v prologu byly nesmírně půvabné a působivé, jenomže pohled na zalesněnou krajinu se siluetou hradu působí tak nějak romantičtěji než slunná Itálie. Naprosto největší překvapení pro mě byla účast Theodora Pištěka v roli prostopášného svůdníka, hraběte Lomeckého. Někteří z herců byli trochu pro smích, třeba mladý cikán vypadal tak trochu ospale, ubrečeně, jakoby se chtěl schovat mámě za sukni. Třešničkou na dortu jsou některé části děje, ve kterých si hrdina vzpomíná na něco z hodně dávného dětství a podobně. Celkově jsou Cikáni tím lepším z naší němé produkce, což neznamená, že by to byl bezchybný film. Ale musim říct, že sem se nenudil, že sem film hltal po celou dobu, takže trochu slabší 5*.

Kabinet dr. Caligariho je v určitém směru opakem svého "bratra" Upíra Nosferatu, ale i tady je děj zahalen příjemně mrazivým tajemnem a nadpřirozenem. Herci v hlavních rolích, především Conrad Veidt a Werner Krauss, odvedli nezapomenutelné výkony a jejich postavy prakticky táhly celý děj filmu a nepůsobili tak unyle jako ostatní herci. Narozdíl od Nosferata je Caligari celý natočený v ateliérových dekoracích. Autory dekorací byli tři němečtí expresioničtí malíři H.Warm,W.Rohrig a W. Reimann, kteří vlastně měli na vytvoření atmosféry Caligariho větší podíl než samotný režisér. Svět Caligariho pokroucený, zpřelámaný a pomatený, viděný očima hlavního hrdiny-blázna, diváka šokuje svou podivnou bizarností, křivá okna, světla namalovaná na zdech, úzké, křivolaké uličky města. Filmem Kabinet dr.Caligariho Robert Wiene položil základ jednomu z nejkouzelnějších a nejtajemnějších směrů ve filmu, německému expresionismu.

Ošklivé ženské - kámen úrazu. Ferry Majerová v bordelu, černé šaty upnuté až ke krku mezi veselými děvami se šaty stěží na ramenou. Nejen, že se nehodí do veřejného domu po stránce týkající se módy, po stránce vzhledové už teprve ne, aneb kdo by šel s takovou babou, a která bordelmamá by ji nechala zavřenou ve svém pokoji, i když by nevydělávala. A slovy prvorepublikového recenzenta a publicisty Františky Vodičky: "ani té základní potřebě filmu nebylo vyhověno, aby ve filmu byly vyobrazeny krásné ženy." Ale skončeme litanii, po ostatních stránkách ne zas až tolik strašný film (nechám stranou osobní averzi k hereckému projevu Saši Dobrovolné).

Docela zábavná sci-fi kniha o možnostech využití elektřiny, ilustrací je zde ale oproti textu opravdu poskrovnu.

Hubený Karel Lamač, neoteklý Karel Schleichert, to se jen tak nevidí, ale to budou asi tak všechna pozitiva tohoto filmu. Inu, pokud je půlka filmu flashback, hlavní záporný hrdina zemře, když upadne v půlce filmu na zem, tak se asi mistr tesař musel někde utnout.

Velké množství ruských filmařů přišlo během bolševické revoluce o prakticky celý svůj majetek a uchýlilo se pod ochranu bělogvardějských sil na poloostrov Krym do Jalty. Zde pak v letech 1918 až 1919 dále pokračovali natáčením dalších film, než museli i toto úročiště opustit. Jedním z těchto snímků je i Bohatýr ducha. Za zmínku určitě stojí na svou dobu složitá kompozice obrazu. V interiérech využívá režisér Protazanov více plánů a velkou hloubku ostrosti, tudíž divák vidí ostře jak akce a osoby v popředí, tak všechny narativně významné akce na pozadí obrazu. Ve spojení se zvláštním svícením scény získává film expresivní nádech, který zároveň také pomáhá odvádět diváckou pozornost od místy velmi levně působícího vzhledu interiérů a nepříliš dokonalého namaskování revoltujících vesničanů. Příběh se drží v žánrových hranicích romantického melodramatu, bohužel vyvrcholení filmu schází typicky ruský tragický konec a ze slušného dramatu se nakonec stává nasládlá limonádová romantika. Happyend, jež by vyhovoval spíše západoevropskému filmovému publiku, by ale mohl již roku 1918, rok před definitivním ústupem bělogvardějců z Krymu, předznamenávat, že budnoucnost většiny emigrantů se bude, a na ojedinělé výjimky, nalézat v západoevropských zemích a krátká epizoda z let 1918 a 1919 bude pouze přestupní stanicí pro další kariéru v zahraničí.

Dle mého názoru jedna z nelepších Chaplinových grotesek. Chaplin v ní jasně dává najevo svou averzi k válce a to ještě v době,kdy se válčilo. Každá minuta je naplněná těmi nejšílenějšími gagy. Spoustu kousků,které Chaplin předvádí zde,předvedl pak i později v roce 1940 v Diktátorovi v úvodní scéně z 1.světové. Zajímavostí je,že v Československu,když se film po válce promítal,musely být z filmu vystříhány scény v nichž byli vyobrazeni staří mocnáři,protože bylo zakázáno zákonem je zobrazovat,byť v takovýchto směšných karikaturách. Je to typická ukázka Chaplinova génia,sociálního cítění a jeho lidské povahy. Nikdy nikdo co pamatuji nedokázal s takovým humorem zachytit ve filmu tak hrůzné ohavnosti ,jako je válka, s takovou dávkou sarkastického humoru.

Přestože většinou slýchávám o české němé filmové produkci ne zrovna to nejlepší,Pražští adamité jsou výjimkou,bohužel potvrzující pravidlo.Josef Vošalík si v Adamitech zahrál patrně první dvojroli v českém filmu.Na tehdejší dobu kamera používá celkem vyspělé triky-dvojexpozice ve scénách,kde se objevuje pan Šťovíček a Véna Vodopich současně,ale také relativně pohyblivá kamera,která díky častému pootáčení sleduje postavy, aniž by bylo třeba přejít do nové scény.Kameramani Karel Degl a Václav Munzenberger,aspon dle mého názoru, často střídali různé způsoby záběrů,od detailů a polodetailů až po celkové záběry.Jejich práce je ale také historickým dokumentem, zobrazujícím dnes už neexistující části ještě císařské Prahy,která pro dnešního člověka zavání určitou romantikou a nostalgií světa,kde ještě není celý život prožitý ve spěchu,že z něj člověk vlastně nic nemá.Oproti mnohým americkým groteskám,jejichž humor byl hrubý a často založený na ubližování druhým,se tento snímek nese v milém nenásilném duchu příjemného a milého humoru,který dokáže pobavit a pohaldit na duši i po tolika letech od svého vzniku.

Intolerance je beze sporu vyvrcholením Griffithova tvůrčího umění. Spojení čtyř zdánlivě odlišných příběhů s ústředním motivem marnosti a zmaru lidského konání,a špatným koncem, kromě příběhu ze současnosti. Prolínání jednotlivých časových rovin působí dodnes místy dost chaotickyhlavně v závěrečných sekvencích filmu,kdy se prolínají pořád rychleji,dokonce byl film jednu dobu puštěn do distribuce sestříhaný tak,že každý byl každý příběh vyprávěn samostatně bez prolínání. Masové scény ze starého Babylóna jsou značně podobné s italskou Cabirií. Stavbou mohutných kulis a následným neúspěchem filmu vyčerpal Griffith své finanční zdroje,tak,až neměl dost peněz na jejich zbourání,proto pak vévodily ještě po několik desetiletí Hollywoodu. Monumentální bojové scény si v ničem nezadají s dnešními filmovými souboji. Na svoji dobu dobře provedené souboj místy až příliš detailně zábírají mrzačená těla,na nichž je evidentní,že se v průběhu souboje změní ve figurinu(na dnešní dobu úsměvné,ale tenkrá celkem slušný filmový trik). Tenhle film miluju pro jeho nápad,humanismus a určitou naději v budoucnost. Griffith trochu napravil reputaci z rasistického Zrození národa a dokázal,že jeho reputace je opravdu zasloužená.

Nemůžu posoudit,jak moc věrné je toto zpracování Puškinovy Pikové dámy(neměl sem to štěstí číst),ale rozhodně je to jeden z mála filmů,který mě v poslední době zaujal. Ivan Mozžuchin v hlavní roli důstojníka Hermana působí vskutku démonicky,jen mu chybí rohy. Protazanov dokázal zajímavě vykreslit jeho psychiku,hamižnou snahu zjistit,jak by se dalo získat tajemství,se kterým by vyhrával v kartách. Jediné s čím sem musel smířit,bylo,že představitelky ženských rolí mi nepřšly nijak přitažlivé(o staré komtese ani nemluvě :) ),ale to filmu nijak moc neubírá na působivosti,spíš naopak to vykresluje lidi,jak by spíš podle skutečnosti vypadali. Celkově je to těsně pod 4,5* .