Hal_Moore

Todd Haynes už natočil jeden velice podobný film (DALEKO DO NEBE) a ani jeho nejnovějšímu počinu nelze upřít jistou uhrančivost. Avšak zatímco DALEKO DO NEBE byl vynikajícím filmem, CAROL se superlativům přiblíží jen v několika málo aspektech. Režisér dokáže diváka opravdu přenést v čase zpět do padesátých let a zaslouženě jsou tak pěny ódy na výpravnou stránku filmu. Samotné jiskření mezi hlavními postavami je stejně jako atmosféra padesátých let také téměř hmatatelná. V poslední řadě nelze nezmínit herecké výkony, především pak téměř až panovačně působící zjev Cate Blanchett, které stačí jediný pohled a pro všechny přítomné se v tu chvíli zastaví čas. Na druhou stranu nezvykle minimalistický projev Rooney Mara přestane přibližně v polovině stopáže bavit a její odevzanost začne iritovat. Vztah mezi hlavními představitelkami místy obrazně přípomíná dominantní a submisivní milenecký vztah v samotném počátku. Výčet superlativů a pozitiv zde končí. K výbornému zážitku tak přece jen něco chybělo.

Mé první setkání s Jordánským filmem (nepočítám Wadjdu, kde bylo Jordánsko pouze jedním z koproducentů). Proti hrálo hned zpočátku několik faktorů - nevábný popisek, mírně nadprůměrné hodnocení, jednotvárně působící scény, téměř nuda prvních dvacet až pětadvacet minut. Očekával jsem tedy mizerný zážitek, avšak k tomu průměru se Theeb nakonec téměř dopracoval. Film je velice pomalý a jednotvárnost prostředí pocit roztahanosti jen umocňuje. Hlavní dětský představitel mě však donutil dokoukat snímek až do konce. Hlavně díky němu dávám alespoň 2 hvězdičky.

Charlotte Rampling a Tom Courtenay jsou snad jediným párem důvodů, proč se na 45 let (místy mi to tak opravdu připadalo) dívat. Film je snad natočen podle artové šablony, kterak zaujmout akademiky a nejrůznější ceny rozdávající organizace. Zápletka je vyumělkovaná a u většiny zdejších filmových políček prostě nedostačující. Pokud by problém, na který dvojice narazí, byl spíše zmaterializován nežli jen vkládán do diváckých fantazií, šlo by možná o stravitelnější dílo. V divadle by to možná fungovalo, jako celovečerní film však ne. Nakonec snižuji ještě o hvězdičku. Jedna za každého hlavního představitele.

Hudební filmy mě téměř vždy donutí sehnat si soundtrack a Love song není výjimkou. Nejen výborné texty, ale hlavně melodie dodávají herectví dvou hlavních protagonistů a jejich časté improvizaci (místy nervózní Keiře Knightley i jako vždy pohodovému Marku Ruffalovi) ten punc něčeho navíc, dokonce mě donutily odhlížet od Danova alkoholismu a od jeho vztahu s dcerou a spíše si film užít jako koncert, než jako filmové dílo, což je trošku škoda. Emoce tak šly mírně stranou a zůstaly jen smysly a vjemy (sluch, zrak). Tohle je snad ten jediný (ale zato zásadní) důvod, proč nedávám plné hodnocení. Jinak jde o malinký film, vyrobený podle šablony z výrobní linky nezávislého amerického filmu, který vysoko nad průměr pozvedávají hlavní představitelé a hudba, stejně jako Dan pozvedl nenápadnou píseň z baru v možný obrovský hit. PS: Od scény s posloucháním playlistů z mobilních telefonů se se sluchátky na uších dívám na svět kolem sebe trochu jinak.

Před 30 lety si vzal vidlák z Gaffney Dallasanku z bohaté rodiny. Aniž bychom si toho všimli, zemská osa se toho dne pohnula. Máme tady ženu, která svůj svatební slib popisuje jako sebevražedné balancování na hraně mostu. A muže, který nosí snubní prsten jako znak hanby, protože jeho dívka si zasloužila víc. Ale co víc může chtít? Bez dědiců společně vládnou království. Jejich odkaz je jejich jediným dítětem.

Tolik času měli tvůrci na dokončení. Tolik peněz dal Universal na jejich snahu a úsilí a přes to všechno je výsledek unavený a působí, jakoby byl ušit horkou jehlou. Stejně tak na mě působil Keanu Reeves - unaveně a bez špetky zapálení. Fantasy Poslední samuraj se ke Zwickovu spektáklu vůbec nepřiblížil a zůstal s propíchnutými pneumatikami někde na půli cesty. Fantasy prvky mi tentokrát spíše vadily a dobrá polovina z nich mě přímo iritovala, doslova na zvracení mi pak bylo z anglicky mluvících samurajů. 47 róninů je ve všech ohledech průměr - polovina věcí mi chutnala, zatímco druhou polovinu jsem vyplivnul hned po ochutnání.

Film o člověku, který se stal válečným hrdinou během čtyř turnusů v Iráku a který cítil, že nejdůležitější věcí v životě je být patriotem. Když si připočtu ještě Clinta Eastwooda na režijní sesli, míra očekávání v kvality snímku se v tu chvíli vyrovnávala s mírou očekávání patosu číhajícího na každém rohu. Díky bohu tomu tak není a Americký sniper se kvalitou v klidu může zařadit někde mezi poslední filmy z historie amerických Navy SEALs (Kapitán Phillips, Na život a na smrt). Bohužel není výsledek záživný jako knižní předloha, ale z té si scénárista velký příklad nebral a servíruje tak stejný příběh z trošku jiného pohledu. Musím mu i Clintovi navíc poděkovat, že se nesnaží Chrise Kylea propagovat jako nadčlověka, který si ve všem ví rady a nikdy nechybuje, ale ukazuje ho jako normálního člověka, který náhodou umí výborně střílet a umí si ve válečně vřavě poradit jako málokdo. Sice moc nechápu Bradleyho nominaci na cenu Akademie, ale budiž. Dostal se k silné postavě, vcelku věrohodně přivedl "Legendu" na filmové plátno a dokázal, že umí i něco jiného než blbnout na place a balit roštěnky.

Sylvester Stallone v šestašedesáti a Robert De Niro v devětašedesáti? Proti sobě? V jednom ringu? Což o to, Sly si fyzičku a role akčních hrdinů udržuje stále, ale Bobbymu od Zuřícího býka poněkud narostlo něco jiného než svalová hmota. Očekával jsem tedy komedii, kde se sešlo pár přátel a všichni zavzpomínali na stará léta. Nostalgie se opravdu dostavila, ale tím nejlepším možným způsobem. Zpátky do ringu se naštěstí nebere vůbec vážně a všichni působí, že jsou strašně nad věcí a ve velké pohodě. Já měl po filmu úplně stejný pocit. Až jednou budu (pokud se toho vůbec některá z dnešních mladších generací dožije) v důchodu, budu si Zpátky do ringu pouštět alespoň jednou měsíčně, protože Kid i Razor dělají z důchodu fantastickou oddechovku (a i přesto je Alan Arkin hravě strčí do kapsy pokaždé, když se objeví na scéně).

Většinu stopáže jsem se bavil. Scény v letadle nebo ve vězeňských táborech byly velmi intenzivní a profesionálně natočené. Dnes už se stejně nejspíš nedozvíme, zda-li se v japonských vězeňských táborech opravdu děly věci, kterým jsem byl posleních 140 minut "svědkem", prameny se různí (samozřejmě záleží na tom, zda-li jsou to prameny japonské, nebo ze zemí tehdejších spojenců). Naopak scény na moři, celý sportovní segment a rádoby dojímavý doslov (bez řádného zakončení příběhu) - to mě neoslovilo vůbec. Možná přítomnost až příliš velkého počtu hvězdných scénáristů udělalo Nezlomnému medvědí službu. Naopak po technické stránce (kamera, střih, hudba, zvuk) nelze nic vytknout a i herecky film obstál. První velký projekt Angeliny Jolie mě bavil o něco více než kniha, ale pro příště by to chtělo trochu vlastní invence. Obklopit se hvězdnou crew a talentovaným obsazením nestačí, Nezlomný je toho krásným důkazem.

Plusy - část úvodního monologu (Bill Cosby), Ricky Gervais, glóby Jennifer Lopez, Clooney. Mínusy - Tina Fey, Amy Poehler, korejská novinářka. Plusy (výsledky) - Grandhotel Budapešť, Frank Underwood, Simmons, Keaton. Mínusy (výsledky) - Redmayne, Linklater, Chlapectví.