Jungolink

Je vidět, že se zabývám středověkem, protože při scéně snímání z kříže jsem si při pohledu na trnovou korunu a hřeby pomyslel: „To by bylo ale peněz...“ O:)

TAKHLE by měl ideálně vypadat každý dokument nejen o historii, ale snad o jakékoliv problematice: odborník povídající hlouběji k tématu (v tomto případě historikové Libor Jan a Petr Vorel), archivář a kasteláni předvádějící dobové prameny a architekturu, banda nadšenců s ukázkami z dobových reálií (v tomto případě turnaje), vydařené rekonstrukce rodových hradů a zámků (ááách, to jsem byl v sedmém nebi :)) a pěkně přehledné rodokmeny.

Nevím, zda je to tím, že se přemyslovské medievistice věnuji, ale k tomuto dílku (na rozdíl od jeho následovníků z pera Evy Hallerové) mám vztah vskutku ambivalentní. Na jednu stranu chápu, že v rámci populárně-naučného žánru člověk musí sáhnout po jisté schematizaci a kategorizaci, ale na stranu druhou by se neměli tvůrci nechat strhnout závěry dobově poplatné historiografie ze 70. a 80. let dvacátého století. Římsko-němečtí panovníci jako věčně-nos-do-českých-záležitostí-strkající potvory? Boleslav I. jako panslavistický tyran? Konrád I. Ota jako zpupný Moravák? Václav I. jako jediný panovník ve střední Evropě, který si uvědomoval nebezpečí mongolského vpádu? Panství Přemysla Otakara II. nazýváno „českou říší“? To snad ne... PS: Ale ty scénky, kdy čeští herci ztvárňují Přemyslovce a jejich současníky, jsou stejně pitomě roztomilé (moji TOP trojku tvoří Otakar Brousek ml. jako kníže Břetislav I., Vítězslav Jandák jako císař Jindřich III. a David Prachař jako biskup Šebíř :)).

V rámci volné trilogie „Přemyslovci – Lucemburci – a ti ostatní čeští panovníci středověku“ jde jednoznačně o nejlepší počin, Eva Hallerová se vyvarovala chyb nasekaných při natáčení cyklu o rodu stadického zemědělce a více se začala na vladaře dívat sklíčky řekněme „mezinárodními“, nejen těmi českými. Bohužel se seriál často sám popírá (např. v díle o Karlu IV. je tvůrci císař vychvalován až do nebes a veleben jako skutečný všeuměl, v díle následujícím je pak sekýrován za to, že jako otec a vychovatel budoucího panovníka Václava IV. brutálně selhal), což není sice z hlediska historického bádání nějak výrazně na škodu, z hlediska populárně-naučného by to ale mohlo leckoho poplést a vést k dezinformacím a dezinterpretacím.

Po nepovedených Přemyslovcích a povedených Lucemburcích se Eva Hallerová vrhla na dokumentární seriál týkající se přehledu českých dějin v letech 1437 až 1526. Nutno říct, že cyklus o Lucemburcích sice nepřekonala, ale určitě se mu minimálně vyrovnala, jako výukový materiál pro žáky a studenty základních a středních škol je toto dílko vynikající. Jediná věc, nad kterou jsem výrazněji skřípnul zuby, je jakýsi náznak na samém konci třetího dílu, kdy je téměř řečeno, že jediným dobrým Habsburkem na českém trůně byl Ferdinand I. a zbytek jejich famílie byla skvadra netolerantních autoritářů. Ale to už je možná tím, že někdy až moc čtu mezi řádky...

Na začátek budiž řečeno, že záměrně se nebudu věnovat práci s kamerou, poněvadž tu považuji za jednu z nejvíce diletantních, co jsem kdy viděl. Kouzlo (a zároveň prokletí) tohoto snímku tkví v detailu: některé reálie a ukázky z dějin každodennosti jsou naprosto vynikající (pars pro toto budiž středověká podoba prasete domácího, tj. chlupatější a agilnější předek nám více známého pašíka Vašíka ze soudobých dějin :)), autoři spoustu věcí museli před natáčením buďto konzultovat s odborníky nebo alespoň přečíst nějaké odborné publikace k tomuto tématu. Spoustu z toho, co se z četby či z rozhovorů dozvěděli, však rychle kvůli potřebám snímku raději pozapomněli, bohužel většinou šlo o poměrně podstatné a diskutabilní věci jako například otázku sebevraždy, problematiku středověkého dějepisectví či komu vlastně patří ta půda, na který ten hrad stojí. Ale ukázka smýšlení současné pop-kultury o středověku to je vskutku excelentní...

Přistupte blíže: polonahý Záviš z Falkenštejna rybařící v řece! Hysterická Arpádovna Kunhuta! Přemysl Otakar II. ve stylu „něco chci, ale vůbec nevím co, ale chci to hned“! Chronicky zrazující Milota z Dědic! Chronologie alá „deset let sem, deset let tam, nám už je to všechno jedno“! Čeští vojáci v džínech a barokní relikviáře! To vše a ještě více zříte v tomto veledíle československé kinematografie!

Pro spoustu lidí jsou postavičky jako Šlouf nebo Dalík personifikací zla, jakousi esencí toho, proč v této zemi nic pořádně nefunguje, proč je všechno v pytli apod. Nejsem nijak velký pesimista, ale obávám se, že ve skutečnosti jsou takovíto lidé jen koňmi a věžemi na politické šachovnici našeho světa, ne-li rovnou pouhými pěšáky… O to smutněji pak vyznívá samotné pořízení tohoto dokumentu, kdy démonizace vysmátýho pseudomafiána působí tragikomicky nejen na hlavního protagonistu snímku.

„Have been unavoidably detained by the world. Expect us when you see us.“

Málokdy se mi stává, že bych byl schopen tvrdit, že film je jednoznačně lepší než jeho knižní předloha. Stalo se tak například u Nick and Norah’s Infinite Playlist: zatímco kniha je pravděpodobně nestravitelná pro kohokoliv jiného než pro zaláskované teenagery, film už tímto neduhem tolik netrpí, ve výsledku sice nijak výrazně nenadchne, ale ani nijak neurazí. Oddechová romantické drama/komedie (nehodící se škrtněte).