Korsak

Jeffreyho jsem poprvé viděl na přelomu tisíciletí na VHS. Drtivá většina u nás dostupných filmů o homosexuálech tehdy řešila comming out a nepřátelský, nebo aspoň odmítavý vztah většiny ke čtyřprocentní společnosti. Gay byl zpravidla tragická postava trpící fyzickými i psychickými útoky, nepřijetím rodinou, nakonec osamělá, zavražděná, nebo podléhající AIDS. Jeffrey na mě působil jako bomba. Poprvé jsem viděl gaye jako sebevědomé a co se týče sexuální orientace vyrovnané lidi, kteří neřeší, jestli okolí zjistí, že jsou teplí, ale trápí je problémy se vztahy a strach z nákazy HIV - ovšem nikoliv v sobeckém módu "Co když se nakazím?", nýbrž v obavě o partnera: "Co když mi umřeš?" A na tohle téma se neodehrává tragédie, ale komedie, propagující radost ze života, který je příliš krátký na to, abychom ho probrečeli nad věcmi, které nezměníme, ale se kterými se lze naučit žít, i když to není lehké.

Záznam představení komické opery libretisty Sira Williama Schwencka Gilberta a hudebního skladatele Sira Arthura Seymoura Sullivana v podání australské společnosti Essgee Entertainment. Ta dílo zmodernizovala a upravila. Přidána tak byla například árie o povinnosti pocházející z komické opery Ruddigore od téže autorské dvojice (v originálním pojetí je ovšem kratší).

Napoprvé se mi to moc nelíbilo, domýšlivý Gerard mne vyloženě iritoval. Podruhé (viděno asi po dvou letech) jsem tomu zvláštnímu humoru přišel na chuť; navíc mi přišlo, že ten Gerard není úplný idiot. Hádám, že až to uvidím příště, budu se u Gerardových dobrodružství dobře bavit.

Jiráskův román popisuje na základě historických pramenů období od korunovace Karla VI. do oslav svatořečení Jana Nepomuckého. Ač jde o román a ne o historickou práci, přece v něm autor vylíčil dobu pozdního baroka docela věrně v souladu s dobovým stavem historického bádání. Temnem Jirásek označil stav duše člověka, který se musí rozhodnout, zda zůstane věrný své víře, nebo opustí milovanou vlast - a rozhodne se pro kompromis, který nakonec ublíží jemu i okolí. Po vydání knihy v roce 1915 ale pojem "doba temna" začal žít vlastním životem. Film se od knihy především v první půli odklání a představuje ono temno pojiráskovské. Snaží se do jednoho snímku zapracovat negativa celé barokní éry, ale ne všechna. Z hlediska výchovy socialistického člověka nezáživný mor či epidemie tyfu neukazuje (taky v době děje nebyl), zato druhé nevolnictví a poddanské vzpoury v souladu s dobovým třídním pojetím ano (ač v daných letech také nebyly). Zatímco Jirásek napsal své postavy velmi věrohodně, živě a pronikl i do rozporuplné mentality barokního člověka, v jejímž kontextu je i konání P. Koniáše lidsky pochopitelné (snažil se zachránit heretiky před věčným zatracením), ve filmu jsou radikalizované, skoro až karikované. To se netýká jen záporných postav, působících jako banda fanatiků, ale i kladných, líčených jako mladí třídní bojovníci.