Recenze (96)
Sky Fighters: Akce v oblacích (2005)
Nehodnotím film, kupte si u trafiky za 49 DVD a na něm v bonusech najdete především cca půlhodinový bezeslovný koncert akrobacie stíhacích letadel a hudby. Fascinující.
Pán prstenů: Návrat krále (2003)
Pozitivní je, že jsem se během jednoho filmu stihnul najíst, nasvačit, trochu vyspat, ostříhal jsem si nehty na rukou i nohou, dvakrát byl čůrat a přesto mám pocit, že mi nic neuteklo.
Pán prstenů: Dvě věže (2002)
Tady už moc ne.
Pán prstenů: Společenstvo Prstenu (2001)
Tady mě to ještě celkem bavilo.
Dědeček automobil (1956)
Velmi zajímavé zkřížení motoristického závodění s jemným ztvárněním lásky, mezi Čechem a dcerou jeho francouzského protivníka. Snímek je však určen spíše pro skalní příznivce historie automobilů, protože je po plátně veden ve značně pomalém tempu. Výtvarné řešení mizanscény je ovšem dobově působivé a cizí herci stejně jako duo Luděk Munzar / Josef Hlinomaz předvádí přesvědčivé výkony.
Cesta do pravěku (1955)
Další snímek, o kterém už bylo řečeno snad vše. Vynikající nápad ve způsobu, jak ukázat všechny stádia vzniku Země, zlehčeném ve faktu věku hlavních hrdinů. Onu hlavní roli však v tomto díle Karla Zemana hrají triky Antonína Horáka, které, zohledníme-li si rozpočet filmu, předchozí zkušenosti s podobně koncipovaným filmem, či vzhledem k nízké možnosti čerpat fakta historických reálií nutnost zapojení přesvědčivé fantasie, nemají ve své době vůbec žádnou konkurenci. „Cesta do pravěku“ vidělo snad každé dítě a já neznám člověka, komu by se nelíbila (okoukanost nepočítám). A tím je snad řečeno úplně vše.
Anděl na horách (1955)
Překvapivě povedenější pokračování snímku „Dovolená s Andělem“, které nejen že díky místu akce (Vysoké Tatry) přidává na celkové fotogeničnosti a svým zpracováním zaměřeným spíše na střet generací trochu ubírá na propagandistické masáži diváka, ale také nám představuje hlavního protagonistu i v jiných mezích, než jen jako morouse oslavně objevujícího v sobě díky přesládlému kolektivu své lepší já, a to v situacích morouse čistého- při jeho každodenním zaměstnání. Tandem Jaroslav Marvan- Josef Kemr zde velmi svěže doplňuje Rudolf Deyl ml., jenž je výtečným a odstrašujícím (dávám na výběr) ztělesněním pohrdání zmíněným kolektivem.
Frona (1954)
Krejčíkův snímek „Frona“ kupodivu nepostrádá velmi dramatický děj, založený na uchopitelném projevu Hany Čelkové (později Hegerové) v titulní roli a situaci na venkově, kdy se grunty- jediné opravdové živobytí obyvatelů- vyhazovaly oknem směrem do JZD. Gustav Hilmar jako téměř člověk bestie, jeho hloupý syn- manžel Frony, její neklidný nápadník Jura (Otto Lackovič), otec Frony to vše jsou postavy které v dramatu velmi dobře fungují a částečně svou atmosférou připomínají mnohem pozdější Michálkův snímek „Je třeba zabít Sekala“. Tuto „idylu“ ovšem narušuje dvojice v podání Marcela Martínková a Josef Bek, neboli vyučená traktoristka s tajemnickou nulou z města, neboli dobrý nápad jak se nepokoušet najít možnou jehlu v kupce sena.
Botostroj (1954)
Chudý a poctivý komunista Joska, věrně milující svoji matku, přátelství, Marii, svou vlast a Sovětský svaz, versus bohatý a podlý majitel a šéf Botostroje, věrně milující své peníze a vlastní ego. Mirek Dušín proti Bratrstvu kočičí pracky. Jaroslav Foglar by své postavy nevymodeloval přímočařeji, než Svatopluk Turek (pseudonym T. Svatopluk). Stejně jako v případě Cikánovy „Výstrahy“ je zde dvoubarevné rozlišení světa podáváno s neuvěřitelně velkou dávkou nikoli neobjektivity, nýbrž přímo naivity, za doprovodu sprostého urážení. Vůbec se nedivím že Baťův koncern ve 30. letech román T. Svatopluka žaloval a že při projekci Botostroje ve Zlíně začali místní rozhořčení diváci po pěti minutách demolovat kino.
Výstraha (1953)
„Výstraha“ je filmem naivním do té míry, že se mu nedalo věřit snad ani v těch nejlevicovějších kruzích v době vzniku, v roce 1953. Jediným účelem tohoto snímku s chatrným dějem je propaganda. Jediné co však z filmu vyčnívá (a čehož jsem si u podobně laděných ostatních snímků nevšiml) je jedno veliké přání a zoufalost. Neumětelsky a levně jsou zde spodobněni jak nepřátelé komunismu, od samotných okupujících Němců, přes vše bombardující armádu USA, po jakousi protisocialistickou organizaci z Ženevy. Neumětelsky a levně jsou zde spodobněni také praví komunisté, kteří předvádějí opravdu chabé herecké výkony- ty mají blíže k agitačním bolševickým letákům, či článkům z Rudého práva, než k nějak normálně napsané roli. To ovšem nezabránilo Josefu Mixovi přednést plamenný projev v parlamentu, Vladimíru Šmeralovi hodnotnou báseň S. K. Neumanna a Jiřímu Dohnalovi věrně ztvárnit postavu Klementa Gottwalda.