kleopatra

Zásah přímo do srdce. Příjemné, pravdivé, povědomé a lidské, bez ohledu na to, jestli se hra na nafrněnou šéfku a praštěnou lopatu odehrává v Las Vegas nebo ve Lhotě. Kloužeme po povrchu a pak jsme per plex, když zjistíme, že pod ním něco tepe. Hacks je ten případ, kdy se nemůžu dočkat dalšího dílu a přitom se krotím, aby mi to dlouho vydrželo, a to se mi věru nestává často. Jean Smart je tak dobrá, že mě nutí vrátit se s ní do minulosti.

Závěrečný pelmel se skutečnými kaskadéry stihne film položit do ještě dalšího odstínu. Za takovými kousky je opravdu pár boulí, přinejmenším. Každopádně jsem se skvěle bavila a dokonale vypnula, což se nestává, většinou musím dělat víc věcí najednou. Ryan a Emily tvořili pár k sežrání a taky soundtrack byl přesně podle mého rockového gusta. Jo, a ještě pejsek, který vždycky přesně věděl, kdy a kam má kousnout. 4*.

Stejně jak bizarní je složení týhle partičky alias slečna Marpleová, tak i scénář je... jak to říct slušně... blbina. Bonusový body patří skvělým komikům, zvlášť Martina už jsem dlouho neviděla a kvituju, že vypadá jako by na něj věk vůbec nepůsobil, a fajnové atmosféře v odkladišti kumštýřů. A Stinga. Jinak... A podcast, wtf?

Seriál o dvou módních velikánech, jejichž osudy se prolínají v průběhu pár osudových let. Zatímco ne příliš lichotivě vyobrazená Coco Chanel zažívá svůj podzim a uchyluje se před možným trestem za kolaboraci s nacisty do exilu, Christian Dior se plaše ale rozhodně pouští na volnou nohu a plní si svůj sen. Žádný člověk není ostrovem sám pro sebe, a tak jejich činy ovlivňují přátelé, nepřátelé, rodina i noční můry. Zajímavé to bylo nesmírně, v takto souběžné časové rovině ty dva a jejich postoje, naturel a ta nejcitlivější místa vidět, a podnítilo mě to leccos si dostudovat. Každopádně ale, i když mám ráda pohodlí, kopu za Diora. To se chce až brečet, jaká jsou jeho šaty nádhera.

Černobílá opulentní hostina, kde stačilo, aby někdo vytáhl fotku, a šlus. Kamera si pro sebe uzme porci scénáře, když se pase na detailech, které přímo křičí - popelník, vana mázlá od krve, kufr pod postelí. Andrew Scott je o dost jiný kalibr než Matt Damon. Z výrazu jeho usmívající se tváře doslova mrazí. A do toho ještě Caravaggio!! Výjimečný seriálový zážitek!

Zase jednou film, ve kterém nikdo nechodí do práce a přesto mají všichni zaprděná hnízdečka a špica ohozy. A o co že tu jde? Nepřijde gratulace ke Dni matek. Moje realita, a tak nechápu, v čem je vlastně problém. Tyhle maminy jsou však zvyklé na realitu jinou a vyžadují synka pokorného, milujícího a závislého a když ne, tak to pacholkovi nezvedenýmu dojedou vytmavit. Ach jo. A to jsou v hlavní roli tak sympatické a dobré herky. Jinde teda.

Film, jaký si dáte po těžkém dni, jen aby se něco hýbalo a příliš nerušilo, jenže najednou zjistíte, že se závaží kamsi odplavilo, je vám fajn a divíte se, protože jste to vůbec nečekali. Co víc si od filmu přát?!

Mám ráda dámy Holofcener a Cholodenko a tenhle styl mi připomněl ten jejich. Nesnesitelná lehkost pádů a stavění se na nohy. Clare už dávno není dvacet, ale má tendenci se chovat jako by bylo. Vrací se k dávné smrti matky a hledá odpovědi. Bolí to, ale jede v tom pořád, baví ji padat na čumák a ztrácet, je v tom autentická a přitahuje, hlavně podobně křehký nádobí. Líbilo se mi to.

Někdy je to tak, že přesně ve chvíli, kdy se průserář začne stavět na nohy, toho má jeho okolí právě dost. Clare si naběhne na vlastní vidle a pochopí dvě věci. Jedna z nich je, že idol z mládí může být křehká nádoba jako kdokoli jiný, a druhá - že idol vás má u zad.

Nic převratného, zároveň ale mnohem lepší než ukázka. Atmosférické, příjemně pomalé a jakýmsi zvláštním způsobem jemné. Hezky navede ke Gregory Peckovi a Damianovi. 3* a drápek ze satana.