kleopatra

Tak extrémně tupej film se jen tak nevidí.

Třetí sérií se jako červená nit line konflikt doktorky Reesový a jejího psychopatího otce, kterej je na první pohled šarmantní profesor, kterýho studenti žerou. Dr. Charles v kulervoucím podání Olivera Platta se jí snaží chránit, zároveň ale nesmí zradit jeho důvěru, páč magor je jeho klient. Tenkej led a balans nad propastí v jednom a najít zlatou střední cestu, jak jejich vztah - Reesový a Charlese - neohrozit, velmi těžký. Taky jsem si všimla, že výborná je ředitelka nemocnice, na tu herku si musim posvítit.

Druhá série Chicago Med zvedá od půlky lať nebo už jsem tak přimkla, kdo ví, každopádně co člen personálu, to brilantně rozpracovaná dějová linie a zase se mísíme s Chicago Fire a tu a tam i s policií Chicago a všichni znají jen jeden bar - Molly´s. Pod akční složkou bublají povědomé lidské věci a to je občas i dojemné, protože se tam člověk prostě chca nechca vidí. Herecky stále vede Oliver Platt v roli psychiatra Charlese. Je tak dobrý, že bych ho objala a dala bych mu pusu.

Celej film jsem si řikala: Proč? A nenapadlo mě jediný: Protože!

Uráží to íkvé houpacího koně, ale já jsem si v tu chvíli žádala vyvětrat mozkovnu a polahodit oku, čehož se mi přesně dostalo. Za Jessicu a Penelopu velkej palec nahoru, zrajou jako víno.

Jako ne, že by to bylo něco objevnýho, co jsme neviděli už mockrát, ale lékařský prostředí bude přitahovat vždycky. Tu a tam se objeví postavičky z Chicago Fire, což taky neni použitý poprvé (míchání postav z více seriálů). Diagnozy se snaží být šokantní, nemoc má vždy super načasování, takže propuká ve správnou dobu a zájem personálu neuvěřitelnej a z oblasti sci-fi, nicméně třešničkou na dortu je Oliver Platt, neskutečně tu vyčnívá jak jeho postava, tak i herecký schopnosti.

Kdyby to bylo aspoň trochu plíživý, aspoň trochu nenápadný, ale v týhle kadenci sledovat, jak může bejt někdo tak strašně blbej, skoro až fyzicky bolelo.

Největší plus Life Itself slyším v srdcervoucí písni Boba Dylana Make You Feel My Love, co se všemi těmi větvemi line v různých aranžích jak zlatá nit a kdyby příběh z olivovníků nebyl jak kýčovitá telenovela, kdoví, šla bych na pět, možná i dík Oscaru Isaacovi, kterej se mi sice jako chlap vůbec nelíbí, ale poslední dobou mi nějak nadbíhá a vždycky jdu z jeho herectví do kolen.

První díly těžce namlsaj, ale pak to jde do zelí, jak ta Nanynka, a vydržet se dívat na ukňouranou a vyžranou Melanii Lynskey, to je fakt jen pro otrlé zvrhlíky. Kde jsou ty časy, kdy hrála neviňoučkou psychopatku ve Dva a půl chlapa, na to asi někdo sázel, na ten kontrast, ale já jí tady přála rychlou smrt, tedy její postavě. Že jí sbalí pěknej chlap, to zavánělo postranním motivem, protože v přírodě to tak pro nic za nic nefunguje, aby něco tak přitažlivýho vlezlo na takovou ropuchu. Juliette Lewis je sice taky omšelá, ale tak jako sexy a umí sakramentsky hrát, ta mi to chválabohu bohatě kompenzovala.

Už si fakt nepamatuju, kdy se to stalo, ale onehdy jsem na Oasis byla v Praze. Koncert super, ale pár let po totálním zblbnutí a už jsem byla krapet střízlivá. Tenhle dokument mě trefil jak rána palicí, která dokonale probere a vrátí to všechno zpátky. Vůně, ruchy, vzruchy tehdejších časů, atmosféra, která dík mobilum a udělátkum, co jen odvádí pozornost a plný zaujetí, už nemůže být nikdy tatáž. Je to zázračný, co se těm klukum povedlo. Upletli z ničeho zlatou pomlázku a tohle je dechberoucí svědectví. Nádhera, mám na krajíčku a nestydim se za to.