Qitek

Mnohokrát jsem si říkal ( hlavně ze startu, tak první půlka), že je to naprosto přepálená sračka, která je sice originální, ale originalita nemusí v žádném případě zaručovat kvalitu, nebo zábavu. Jenže jsem si taky mnohokrát říkal, že jde o svěží a vtipnou záležitost a to v tolika směrech. Po čase začnou do sebe zapadat emocionální aspekty filmu a celá věc začne před vámi vzkvétat jak květ na tripu. V jeden moment, který může někomu trvat dlouho, někomu chvíli, ale taky nemusí přijít vůbec, jsem se napojil. Rozpaky se rozplynuli do jiných dimenzí, naladil jsem se a vyloženě jsem si celej ten guláš užíval. A co mi sedlo nejvíc, je ona emocionální stránka filmu. Fakt, že pod tím vším ujetým bordelem a non stop akcí ( to je trošku bohužel ) je schovaný citlivý a krásný příběh o rozpadu rodiny, která se dává dohromady díky několika interdimenzionálním světům, mě upřímně pohladil, překvapil a pobavil. Hands down. Ne, není to intelektuální podívaná. Kdo bude čekat filosofickou nebo hlubokomyslnou cestu do podstaty vesmíru, může se rovnou otočit na podpatku. Má to chyby, ale i tak jde o vynikající film. Co mu nejvíc škodí je fakt, že šlape pořád na plyn. Je akční, snaží se neustále být jiný a hlučný. Na mě asi až moc často. Na té dlouhé cestě co trvá (139 minut je fakt moc), to začne být trochu monotónní. Edit: Film, kterému strašně ubližuje tolik nominací na všechny možné ceny. Uvidíme co Oskaři. Snad ne.

Spolu s Fincherovým "Bad Travelling" jde o jednu z nejlepších epizod vůbec. Nádherně artová, epileptická, až paniku navozující krvavá balada, říznutá sexuálním nábojem a chamtivostí, která se mi dostala pod kůži i uši. Zákusek.

Kvalitu tahá nahoru první třetina, která je režijně našlapaná a slibuje mnohé. Za zmínku taky rozhodně stojí soundtrack a postava kovboje ( Noah Reid ) zpívajícího popové melancholické písně. Odvážné béčko ( odvážné kvůli své podřadné nápaditosti ), co umí být v momentech vizuálně agresivní, je pevně opřené o silné herecké výkony ( Imogen Poots zasluhuje kulku mezi oči jak už dlouho nikdo ) a v několika nečekaných momentech zdařile vytváří pobavený úsměv na tváři v tom nejlepším smyslu slova. Nejsilnější díly ( první čtyři) mají na svědomí Alonso Ruizpalacios a Jennifer Getzinger. V první půlce krásně balancuje mysteriózní atmosféra s dramatem, a to co dělá tuto novou sérii především zajímavou - nadhled. Ten se bohužel v druhé půli vytratí a stává se tak největším kamenem úrazu Outer Range, který ještě navíc doráží závěrečné logické propasti, které jsou víc wtf než ty chtěné. Udržet si do konce počáteční laťku, hlídat si scénář s logikou, máme tu plnokrevné béčko v áčkovém kabátě. Škoda. Velká.

Zbytečně natáhnutá druhá polovina této série dost nudila. I proto jsem doufal, že si to závěrem všechno vyžehlí a já zapomenu… Jenže závěr Ozarku přináší v mých očích jedno z největších zklamání v seriálech vůbec. Doposud se všechno natahovalo jak převařená nudle, scénáristé všechno očividně ukončují snad na první dobrou, úmrtí jsou kýčovitě romantizována, a samotný konec je psychologicky tak nevěrohodný, že je vyloženě (nechtěně) komický. Zámořské kritiky nešetří chválou nad uzavření komplexní ságy a padají (a padala už při třetí sézóně, kdy jsem si upřímně i něco takového přál) taková silná slova jako “novodobý Breaking Bad”. No vzhledem k celé druhé půli čtvrté sezóny… Ani zdaleka. Škoda

Nejlépe napsaná show ever. Mistrovské dílo ze kterého rozum zůstává stát. Vince Gilligan je naprostej bůh.

Balzám na duši

Živočišně zlej film, který se bohužel rozpadá tam, kam Robert Eggers doposud nechce ( spíš neumí, jelikož pokus by tu byl ) vkročit. V pocitech. Na to že si má hrdina vybrat na své cestě za pomstou mezi něžností k milovaným a krutostí k nepřátelům, je jeho "osudem" předpovězené rozhodnutí divákovi zcela ukradené a vlastně i předem dané. Těch několik nelogičností v ději také sráží prožitek z filmu, ale temnou atmosféru Eggers samozřejmě umí (vlastně by se dalo říci, že to je jeho silně ohraničené pole). Seveřan je tam kde má být animální jízdou a první třetina je absolutní nářez filmařiny. Hlavní hrdina Alexander Skarsgard klasicky toporný až do prdele, jen tady je k tomu namakanej svalovou hmotou. Moje žena označila film za chladný, hlučný, agresivním způsobem toužící o pozornost a po hodině a půl už se modlila za jeho konec. To jenom tak mimoděk, kdyby chtěl jít někdo na rande do kina, asi jděte na něco jiného. Já to mám ještě dnes na talíři. 7/10 a obávám se, že s každou další projekcí polezu hodnocení dolů. A to se do další určitě neženu. Jestli kdy vůbec...

Stejně jako u Jackie nedokoukáno... Při asi 40 minutě jsem měl pocit, že jsem pocitově tak na 110 minutách. Styl režie Pablo Larrína je daleko za hranici snesitelnosti. Umělé, odosobněné, nekonečné a silně uspávající.

Tak hrozný to zas teda není. Určitě snesitelnější jak Frozen 2

Viděno s odstupem asi potřetí v rozmezí dvaceti let a pro mě je Eyes wide shut nejlepším Kubrickem vůbec. Na závěr své kariéry i života takhle naložit s tématem, které by se kde komu mohlo rozsypat pod rukama a vyšumět do ztracena... Nekonečná geniálnost.