Jantrneny

Téměř melodramatický výlet do postapokalyptického NYC se vydařil na jedničku. Will dokázal, že umí zahrát i jinou, než komediální roli a konkrétně postava Nevillea mu perfektně padla. Už to není to ucho z Fresh prince, ale pořádně vyzrálý charismatický borec. Věřil jsem mu každý úsměv a každou slzu a svým výkonem mě vtáhl do děje tak, že jsem měl pocit, že tam jsem s ním. Jeho rozmluvy s hafanem mají obrovskou váhu (nevím proč přesně), i přesto, že mluví povětšinou kraviny (možná právě proto). Navíc jsou ty psí oči natolik výmluvné, že máte pocit, že nejde jen o monolog. Vzhledem k tomu, že ve filmu nehraje prakticky žádná hudba (alespoň v "poklidném" začátku), neexistuje nic, co by narušovalo atmosféru, která je vizuální prezentací vybudovaná tak pevně, že nepotřebuje další opory v podobě soundtracku. Podpoří to onu prázdnotu a samotu, která vám sevře hrdlo. Způsob, jakým film končí mě velice mile překvapil. Dnes, kdy je nepsaným pravidlem, že v posledních deseti minutách obvykle film ztratí veškeré kouzlo, co nasbírá od začátku jen proto, aby vytvořil prostor pro happy end, je to příjemná změna, Proběhl zde takový nenásilný kompromis, který se mi moc líbil a za sebe mohu říct že mě nesmírně těší, že Francis Lawrence změnil názor a udělal z původního konce pouze alternativu pro zajímavost. Já, legenda je jeden z mála filmů, který mě dohnal k slzám a jeden z mnoha, na které se s chutí podívám znova a znova a znova. Plný počet si bezpochyby zaslouží!

Přestože se hodinu a půl děje dokola víceméně to samé, nelze filmu upřít slušná atmosféra. Bohužel jsem se nějak nedokázal stotožnit s hlavním hrdinou a jeho osud mi byl tak nějak ukradený...*spoiler* dokonce jsem měl pocit, že spíš fandím "zlému" kamionu a konec jsem kdesi v nitru považoval za špatný:) *spoiler*...Co mě skutečně nadchlo, byl onen kamion. Zašlá barva prošlá rzí, řev motoru a dým valící se z komínů. To navodilo neuvěřitelně uvěřitelnou iluzi, že jde o živý organismus, který si chce hrát. Vše je umocněno faktem, že řidiče za celou dobu nezpozorujete a to ne jen diky kameře, ali i diky tomu, že sám nechce být zpozorován. Když si uvědomíte, že tohle dal dohromady pětadvacetiletý člověk a navíc na základě "skutečné události", tak si myslím, že to je dostatečná motivace ke slhlédnutí.

Filmy stylizované dle herních předloh dopadají až na výjimky zle. To je dnes, bohužel, téměř pravidlem a poděkování za tuto pověst zasílejte na adresu pana Uweho Bolla. Max však docela vybočuje. S hrou jej pojí pouze jména. Původní zápletka zůstala téměř nedotčená, Mona bohužel není zdaleka tak sexy, jako ve hře (možná za to mohl ten desert eagle, který Mile Kunis filmaři do ruky nepujčili) a Wahlberg nemá ani polovinu charisma, kterým oplýval herní Max. Takže ano, ani tenhle film nemůžeme považovat za nějaké vyložené překvapení, ovšem...nesouhlasím s názorem, že by hra byla málo akční, spíš mám pocit, že ji chybí koule...v okamžiku, kdy si Max šlehne tu modrou sr***ku jsem se těšil alespoň na ten bullettime a ono nic...v každém případě je hloupost čekat od filmu podle střílečky, že bude stejně akční. Co se "noire" stylu týče, nebylo to špatné, ale pořád tam cosi drhlo. Nedovedu to specifikovat, ale možná by se Moore mohl zajít zeptat do Rockstar Games, oni už by ho vyškolili :). Jo a mimochodem, s prostřelenou rukou se nedá zbraň ani držet, natož z ní střílet (ale na to jsme už zvyklí:P )

Dosud nepřekonaný skvost pana Svobody, jehož záře sahá rozhodně za hranice našeho státu. Respektive by měla. Moje hlava totiž nebere, jak je možné, že nezaujala západní scénu. Zejména v USA bych čekal, že kvalitní muzikál ocenit dokáží. A obzvlášť v případě Draculy, který považuji za to nejlepší, co jsem mohl vidět/slyšet. Ani Hair ani Jesus Crist mě tak nezasáhli, jako příběh rumunského hraběte. Dialogy perfektně sedí do hudby, která je kouzelná a z hlavy už ji nikdy nedostanete. Hůlka, který zde debutuje, předvádí výborný výkon, ovšem čistě podle mého názoru je Landa lepší. Tak nějak víc mi tu sedí ten ostřejší hlas. Na druhou stranu Hůlka se pro mě stal takovým prototypem upíra. Skutečně budí hrůzu a respekt tak, jak má. To že Bílá zpívá božsky nemá cenu zdůrazňovat a měl jsem dojem, že právě tato skutečnost lehce upozadila Machálkovou, která přesto, že zpívala krásně, na Bílou prostě nemá. Za všechny bych pak ještě vyzdvihl Korna, který po pódiu poskakuje jako čertík z krabičky a obsazení Langmajera v remaku mi přijde skoro jako rouhání a neúcta vůči origilnálnímu šaškovi. Ale jak jsem řekl na začátku, nebyl jsem svědkem krásnějšího muzikálu a mám pocit, že nikdy už ani nebudu. Neodpustím si ještě malý vzkaz pro ty, kteří sem plácají nízká hodnocení a "odpady": Pokud muzikál není váš oblíbený žánr, nekazte laskavě celkový výsledek tohoto klenotu zbytečnými a nicneříkajícími komentáři, které mě, potažmo ostatní, kteří si narozdíl od vás umí vážit talentu p. Svobody, dokáží akorát tak nas**t...

Když vezmu v potaz, že jsem se k této povídce nachomejtl jako slepý k houslím, když jsem byl vypuzen od počítače, smířen s tím, že v neděli večer nemůžu narazit v televizi na nic přinejmenším slušného, byl jsem mile překvapen. Příběh je sice lehce kýčovitý a postavy vyloženě televizní (čemuž odpovídá i jejich výkon, z nichž bych vypíchl možná tak Stašovou a Schmitzera, kteří hrají o dva levely výš, jak zbytek), ale samotná idea se v tomto guláši neutopila a zasáhla mě vcelku silně. Při některých scénách, opominu-li hereckou kvalitu, vyloženě tuhne krev v žilách. Klímovi se podařilo zajímavým způsobem upozornit na beztrestnost mladistvých v našem státě a s výsledkem jsem spokojený. I když je to možná dáno i tím, že to je první film, který jsem od něj viděl a tím pádem nemohu posoudit, jak si tu veřejnost stěžuje, zda se opakuje, či nikoliv.

Pozemšťan je pozdrav Cameronovi a ostatním dokazující, že kvalitní a zajímavé sci-fi lze natočit i s minimálními prostředky a bez vizuálních efektů. Stačí dobrý nápad a promyšlený scénář. A vězte, že Pozemšťan myšlenku má. A to tak hlubokou, že spíše než konverzačním filmem je filozofickým dílem. Každá postava představuje jiný lidský charakter a jejich debata vás nepustí ani na záchod, jak budete u vytržení. Názorová přestřelka postupně vrcholí a v hlavě se začnou rojit pochyby a donutí vás přemýšlet, zda na tom šprochu nebude pravdy trochu. Na každou otázku, kterou John dostane, má rozumnou odpověď a jeho životní zkušenosti a moudrost z něj vyzařují s každým slovem. Konec je možná trošku prvoplánový, ale rozhodně ne špatný. Film je rozhodně koukatelný i na poněkolikáté a to jen potvrzuje fakt, že Jerome Bixby na sklonku svého života vytvořil scénář, který by si zasloužil daleko více pozornosti.

O tomto počinu jsem se dozvěděl náhodou a šel jsem na něj do kina v rámci festivalu víceméně z donucení. Udělal bych ale chybu, kdybych tam tenkrát nešel, protože něco takového jsem skutečně na plátně ještě neviděl. Není to ani dokument, ani film. Je to něco jako videozáznam z dovolené. Nejde o jednotlivé detaily a okamžiky, ale o celek jako takový. Výkony jsou čistě bezprostřední a vy se stáváte svědky takových okamžiků, nad kterými vám zůstává rozum stát Nejhorší je, že nevíte, zda to je k smíchu nebo se vám chce odejít z kina. Když ale přistoupíte na Lurieho styl humoru, budete se (až na pár hlušších míst) perfektně bavit a to díky originalitě a pohodě, která z filmu vystupuje. Úžasná relaxační záležitost.

Na Prince jsem se těšil jako malé dítě už od okamžiku oznámení. Tvůrci však zřejmě nepochopili pravou podstatu tohoto příběhu. Místo fantasy thrilleru natočili akční pohádkovou komedii. Chybí mu temná atmosféra, brutální šarvátky, charismatický tajemný princ, zle zlý vezír a krásná Kaileena. Cestování časem si moc neužijete, protože písku je velice málo, princezna, která všechno komplikuje, stále křičí, ječí a projevuje svůj talent dostávat ostatní, popřípadě sebe do problému a vezír je slušně řečeno trapná postavička, která je prakticky od začátku mrtvá, jen se jí nechce umřít. Nemůžu říct, že bych peněz za vstupné litoval. Je fakt, že jsem se docela bavil, ovšem ne způsobem, jaký bych byl očekával. Na druhou stranu jsme si s přáteli mohli ještě dlouhou dobu potom dělat legraci ze směšné kamery (když assassínská jízda jede lesem a kamera se dramaticky trhá jako z akčních seriálů minulého století) nebo hysterické princezny kříčící neustále "Dastan, Dastan, gimme the dagger". Nicméně, v herní trilogii představoval první díl prince skutečně spíše pohádku než horror, takže budu pro tentokrát shovívavý a počkám si na eventuelní pokračování, které se snad vydá konečně tou správnou cestou.