Svědomí Denisy Klánové

Paní poslankyně Denisa Klánová je tak pitomá, sebestředná, omezená a idealistickými cinty hodnými mentálně silně opožděné puberťačky oplývající kráva, že jsem opět shledala platným rčení, že aktivní blbec horší třídního nepřítele, a vyústění jen a jen logickým. Příběh sám vysoce neuspokojujícím, se všemi místními hodnoceními plnými slov jako povrchní, bulvární a prvoplánové mi nezbývá než souhlasit a ty oslí můstky, hýkající tak hlasitě, že budily i souseda zaspávajícího víkendovou kocovinu, tomu taky dvakrát nepomohly. Bodík pro jako vždy spolehlivé Schmitzera a Stašovou, kteří jako jediní z té posádky lodi cvoků (ano, včetně scénáristy, Pepo) působili dojmem lidí s mozkem. (30.03.2009)

Prvoplánová agitka, určená primárně pro jednodušší diváky TV Nova, která se nějakým omylem dostala na obrazovky České televize (tenhle dramaturgický tah je trochu mimo mé chápání). Schematický scénář Josefa Klímy se nese na vlně bulvárních očekávání a uspokojuje jen ty nejprimitivnější očekávání - politika je zkorumpovaná, bulvární média manipulující a všehoschopná, policie neprofesionální a zneužívající své pravomoci, sociální pracovníci cyničtí, matky obětí vraždí, čtrnáctiletí si vesele střílí a znásilňují atd., prostě to, co chce plebejec slyšet a vidět...vše naprosto černobílé...o stupidním konci nemluvě. Latentní manipulace s divákem...inspirovaná zprávami bulvárních kanálů... Smutné pokoukání... (29.03.2009)

Balada o poslední spravedlivé poslankyni našeho slovutného parlamentu, bohužel ke škodě zvoleného tématu dosti prvoplánově zpracovaná. Když pominu všechny možné i nemožné, zjevné i skryté souvislosti, jde tady především o nastavení úhlu pohledu, který se radikálně promění teprve na základě osobní zkušenosti. Do té doby jsou zapálená prohlášení ve jménu čehokoli - třeba i vyšších pravd - náramně snadná ... (29.03.2009)

Já si vždycky řeknu, že takovou blbost jsem už dlouho neviděl a někdy to napíšu i do komentáře. Přesně tohle mě napadlo po zhlédnutí tohoto filmu, který je jak jídlo bez chuti a vůně, úplně prázdný, navíc hloupý a hloupě vypadají i herci, kteří prostě neměli co hrát. Snad jen Jiří Schmitzer hrál tu svou menší roli tak, že se dalo mluvit o nějakém herectví. (31.03.2009)

Nemilosrdný pohled dovedený ad absurdum naznačuje skutečný stav společnosti. Nadsázka, v níž a s níž je příběh podáván, může působit jako kontroverzní. Je možné označit ji právě tak za pronikavou sondu jako za plakátový výkřik. O podstatné části skutečného chodu naší skutečné politiky tu sice není řečeno zdaleka vše, ale její odvrácená tvář tu nesporně podána je. Oba pohledy se navzájem nevylučují; prokreslenost a propracovanost některých souvislostí námětu, ale i scénáře stejně tak jako prostor pro herecké výkony totiž očividně skřípou. Určitou výjimkou se zdá být úloha ředitele dětského domova ve Šmicrově podání. Je otázka, zda si publicistická syrovost, se kterou je příběh podán, uchová svou působivost "zeitstücku" i v širším časovém výhledu, či naopak rychle utone v zapomnění. Tato otázka je i odpovědí na ve vzduchu visící dotaz, co je v této televizní inscenaci silnější: detektivní časový prvek nebo snaha o postižení obecnější společenské tendence? (29.03.2009)