Botič

Někdo cítí jedlíka na míle daleko, já tu cítím kultovku. Pokud broskev v Call Me By Your Name byla pro někoho kontroverzní, tak nevím co bude dělat s Bones and All. Trochu Into The Wild, do kterého Trent Reznor vydrnkává, jak kdyby to byla Zkrocená hora. A celé je to vizuálně střižené pro hypebeasts, co čtou Dazed nebo i-D. Hodně fresh.

Nečekaný komentář k #metoo a cancel culture. Postpandemická kocovina. Neskutečné sólo Cate Blanchett, která táhne monstrózní stopáž silou několika koní, takže to ani chvilku nepůsobí unaveně nebo vyčpěle. Nedovedu si představit žádnou jinou současnou herečku, která by Lydii Tár mohla hrát. Jeden z filmových vrcholů roku.

Takový hezký vizuální prdík. Miller vymáchá diváka v několika příbězích, ale na to, že je z toho cítít touha vyprávět, mu chybí alespoň jedna vyloženě silná linka. Nakonec zůstává nejzajímavějším motivem přání někoho vlastnit a ovládat.

Strhující komentář ke kauze Harvey Weinstein i filmová pocta urputným novinářům a novinářkám. Maria Schrader vypráví bez přehnaného patosu, bez srdceryvných momentů a přitom s notnou dávkou empatie.

Černohumorná blbinka o stádu ovcí, co šla na porážku. Oproti Trojúhelníku smutku je Menu satira z fast foodu, ale i tak dost fresh. Odcházel jsem s plným bříškem. Takže spokojenost.

Film o jedné rodině a jejich honbě za naplněním vlastních snů odvyprávěný s neskutečnou lehkostí a citem.

Trochu Candyman, trochu It Follows, trochu Insidious. Sosie Bacon urazila dost velkou cestu od 13 Reasons Why!

Trefa do černého! Úplně jsem se netvářil na to, že se má většina děje odehrávat na internátní škole. Ale má to určitou esenci série o Harry Potterovi, takže Wednesday občas dost tlačila na ty správný čudlíky.

David Gordon Green si zkusil něco nečekaného a tenhle přístup mi je celkem sympatický. Po třinácti kusech si nedovedu představit, že by se opakovala stejná formule, kdy Michael Myers šponuje první polovinu divákovy nervy a v druhé části se úplně utrhne ze řetězu. Všechno už tu bylo. Takhle dojde na chybějící origin, který sice odmaká úplně jiná postava, ale pro dokreslení dostačující. A i ten závěr je nakonec docela uspokojivý.

Chápu, že se českému divákovi musí věci dávkovat postupně, ale chybělo mi tam proboření hranice sexuality. Takhle jsou Hranice lásky přímočarou podívanou, směřující od bodu G do bodu R bez nějakého silnějšího překvapení. Oprava: jedno překvapení na konci čeká, ale obávám se, že to bude to jediné, co si z filmu za pár měsíců vybavím.