Sawy

Co se krásně povedlo seriálovému Zaklínači (funkčně spojit epizodické vyprávění s širším dějovým obloukem) je přesně aspekt, ve kterém Mandalorian fatálně selhává. V jednotlivostech je velmi dobrý, často až výborný (druhá, primárně obrazem vyprávěná epizoda je vrchol seriálu, dialog stormtrooperů v závěrečném díle je splněný fandovský sen ve Waititi stylu). Ale způsob, jakým po třetí epizodě úplně ztratí ze zřetele hlavní dějovou linii, je jednoduše neodpustitelný. Audiovizuální průmysl a merchandising možná po představení Baby Yody už nikdy nebudou stejné, Mandalorianovi se ale minimálně v první sérii kvůli absenci struktury uspokojovat příliš nedaří. 60 % 2. série: No jó, asi bych si měl konečně přiznat, že jsem byl naivní, když jsem od Mandaloriana před rokem čekal odvážnou analýzu anomické situace v předaleké galaxii. Jak se po pádu Impéria nachází v transitional fázi konstituce nového společenského řádu, která s sebou nese nejistotu a prázdno. Na to Disney prostě koule nemá, i když se to vyloženě nabízelol. A užívat si seriál jako bezbřehý fan-service vyprávěný jako stará a hloupá RPGčka, kde na konci každé epizody akorát nějaká postava řekne Mandovi - leť tam, udělej tam tohle a vyřeší se tvůj trabl. Ale furt mi to nějak nejde a pláču nad nevyužitým potenciálem. Ale většině lidí to stačí, tak co tady brečím. Konec druhé série mi taky přivodil lehkou husinu, takže nic proti ničemu. 55 %

Paradox, že ten "český Joker ze sídliště" nakonec funkční morální ambivalencí, prací s nespolehlivým vypravěčem a satirickým ostnem svého velebeného komiksového bratránka překonává... 75 %

Mimořádně divné, bohužel ale ne v tom směru, v jaký jsem doufal. Garroneho Pinocchio není subverzivním přepracováním pohádkové látky, ale nepříliš funkčním hybridem mezi onou podvratností a čistým přepracováním toho, co dobře známe z Disneyho. Občas vystrčí růžky nečekaně kruté filmařské řešení a rozvolněná struktura coby dědictví předlohy tentokrát více akcentuje onu rovinu funkční integrace dřevěného panďuláka do společenského dění, fakt jsem ale čekal nějaké ozvláštnění, které celého Pinocchia posune na jinou rovinu (vždyť by z toho mohl být třeba úplně nádherný horor!). Protože takhle dost dobře nechápu, proč to Garrone točil. A vlastně nevidím moc rozdílů mezi tímto a hladivě konzervativními Disneyho remaky svých vlastních animáků. 60 %

No epizody 5. až 8. jsou splněným snem Alana Moorea a všech fanoušků jeho mistrovského díla, kteří se ptali, jak to s tím na sílu zachráněným alternativním světem vlastně dopadlo. Spolu s postavami se ztrácíme ve spleti pamětí a informací, stylů a vyprávěcích vzorců, přičemž je příjemné pod tím vším cítit, že tvůrci mají základní linii seriálu pevně v rukou a přesně vědí, co nám vlastně chtějí odvyprávět. Co trochu chybí? Silnější start, ve kterém by se staří známí s novými klíčovými hráči objevovali na scéně méně mechanicky, ve chvíli, kdy se ještě ve čtvrté epizodě v podstatě pracuje na expozici důležitých postav a informací, tempo trpí. Především však (stále samozřejmě velmi chytře vymyšlené) zápletce s Rorschachovým rasistickým odkazem a boji proti xenofobním tendencím americké společnosti chybí svěží ambivalence původního komiksu i Snyderova filmu. Tam každé správné rozhodnutí bylo vykoupeno morálním dilematem, které ve čtenáři/divákovi uvízlo na dlouhou dobu. Náznaky tu jsou, to né že né. V posledním díle je ale zkrátka všechno na svém místě. Což mě jako milovníka nejednoznačnosti morálního stanoviska původního textu lehce frustrovalo. Lindelof ale odvedl dobrou práci, tak uvidíme, jestli dostane možnost dosáhnout ještě výš ve druhé sérii. 85 %

Kdykoliv se Danny Boyle rozhodne točit hřejivě lidskou komedii, je zle. Yesterday je ještě slabší než oscarový Milionář z chatrče, stojí totiž na z prstu vycucané premise, kterou se navíc pohříchu ani nesnaží nijak chytře rozvíjet. Prostě diváky před ten high concept s neexistujícími Beatles postaví a chce po nich, aby po téměř dvě hodiny zůstávali napojení na morálně pochybně jednajícího protagonistu, jehož dějový oblouk nefunguje po romantické, hudební, fantaskní ani pohádkové rovině. Boyle realizující Curtisův scénář byla podezřelá, nicméně zvláštním způsobem lákavá kombinace, výsledek se ale absolutně nesešel. A krom Eda Sheerana toporně hrajícího karikaturu sebe sama a tvářícího se u toho, jaká je to sebereflexe, je na něm nejhorší fakt, že vůbec nefunguje jako pocta Beatles. Vždyť ta nekonečná zásobárna nesmrtelných hitů by se dala využít tolika konstruktivními způsoby!... 40 %

Jen těžko se mi skrývá nadšení, seriálový Zaklínač mi totiž v podstatě do puntíku splnil vše, co jsem se od něj odvážil očekávat. Atmosféra syrových slovanských báchorek, kde se u táboráku sejdou čarodějka, rytíř, zaklínač a trpaslík, společně si vypráví povídačky o svých dobrodružstvích, aby se jich posléze chopil bard a definitivně je odtrhnul od reality. Nesmírně inteligentní narativní struktura se dokázala přizpůsobit povídkovému charakteru prvních knih, což na jednu stranu způsobuje jistou eklektičnost a je občas náročné se do seriálu "vracet", postupná gradace svádějící jednotlivé linie dohromady to ale bohatě vynahrazuje. Braková patina polského seriálu se potkává s vyššími produkčními hodnotami a překvapivě z toho není bolestivá kolize, ale ladná syntéza. Cavill trefil Geraltovy chmury i cynický nadhled nevídaně, velmi příjemné je sledovat střety zaklínače s kýmkoliv, protože seriálu se povedlo adoptovat soubojovou estetiku videoher a najít správný vizuální způsob znázornění Geraltova stylu boje. A epika, která probublává pod povrchem všech těch sešitých povídek slibuje, že ty největší věci nás ještě čekají. Válka s Nilfgaardem bude jistě velkolepá, já osobně ale chrochtal blahem už tady, protože Zaklínačova "osudová" je sice občas úsměvná, ale jelikož se nebere smrtelně vážně, je velmi snadné jí to odpustit. 90 %

Maximální hra s diváckou trpělivostí, kterou chápu v rovině intence, z diváckého hlediska u mě ale převážila frustrace nad oceněním tvůrčího záměru. Brooker a Slade si udělali dobrý den z diváckých očekávání postavených na zdánlivé svobodě volby, jejíž (ne)možnosti jsou vtěleny do každé vteřiny Bandersnatch. Místo labyrintu, ve kterém můžeme objevovat, ale dostáváme jen sérii slepých uliček, kterými nám tvůrci omlacují o hlavu, že jsme jen loutkami v jejich "rafinovaném" podvodu na spotřebitele. Mohlo by to fungovat ve chvíli, kdyby nás ty slepé uličky nenutily se opakovaně vracet ke stejným volbám a tím pádem si některé situace pro jistotu prožít třeba čtyřikrát. Divácký diskomfort na entou, který bych přijal lépe, kdyby byl skutečně tak chytře vymyšlený, jak se snaží tvářit. Což není. 55 %

Ukázkově přezrálý projekt, dotlačený do finální realizace spíše jako trucovitý akt zneuznalého génia. Gilliamův Don Quijote je především v první polovině leckdy podnětným, ke konci už ale především únavně redundantním ohledáváním donquijotského mýtu v jeho nekonečně rozmanitých variacích. Chápu, že se v tom Gilliam dost vidí, občas se mu dokonce podaří vytasit z rukávu momentku jako za svých nejlepších let (finální slavnost je jich plná). Bohužel mám pocit, že jeden z mých nejoblíbenějších režisérů už se ve svých fantaskních vizích a zmateních reality a fikce spíše ztrácí, než že by nad nimi měl autorskou kontrolu. Imaginarium jsem mu ještě sežral i s navijákem, Don Quijote jakýms takýms způsobem funguje spíš silou vůle a díky přesně vybraným hercům. Možná mělo zůstat spíše jen u legendy, která nikdy nevznikla. Takový příběh by Dona Quijota vystihoval paradoxně lépe než tento realizovaný mišmaš. 65 %

Opojné esteticky i tematicky. Začátek jako mexické American Honey se po dvaceti minutách změní v křehkou i bolestivou analýzu toxického manželství, které si v sobě ale stále ukrývá určitou pokoru a láskyplnost. O ústupcích, které děláme, aniž bychom znali jejich skutečnou hodnotu. O pravdách, které často dokáže odhalit jen ten nejnevinnější pozorovatel. O magii, která se skrývá v každodennosti. O době, která může být kohokoliv z nás. 95 %

Malickovská, intenzivně vtahující kamera zachycuje skejtovací intermezza ve filmu, který není o skejtování. Je o důvodech, proč lidi skejtují. Stejně jako Hillovy Devadesátky, ovšem ještě důsledněji a dojemněji. Tam, kde byl český King Skate zbytečně cool za každou cenu, zachycuje Bing Liu lidi z masa a kostí. Své přátele, kteří mají své (někdy až nečekaně velké) chyby, často životní ztroskotance, pro něž je to blbý prkno jediná možnost nenásilné filtrace jejich životní frustrace. Free Solo bylo super, ale ten Oscar měl jít sem. Už jen proto, že jde o dokument, jehož téma není předem stanoveno, místo toho krystalizuje během stopáže a zavádí nás do nečekaně temných zákoutí jednoho amerického zapadákova a party kámošů, která odtamtud vzešla. A v některých případech nikdy neodešla. 95 %