Pinocchio

Záleží, co člověk čeká. Pinocchio byla vždycky divná pohádka, protože to není pohádka. Surové sociální drama o lidech na okraji společnosti, kde chybí snad už jen pohlavní zneužívání dětí, respektive je zde zaměněno za bolestnou přeměnu chlapečků v oslíky, kteří jsou prodáváni na trhu komukoli, na těžkou práci. Příběh s prvky, které dospělý člověk jen tak nedostane z hlavy, jako například oběšení dítěte, surové bití rákoskou učitelem, topení osla v moři, dětská rakev, do které je nutno nějaké dítě dát, osamělost, putování nebezpečným světem, přepadení, podvody, lži, nástrahy a tak dále. V „pohádce“ není radosti a štěstí co by se za nehet vešlo a je zřejmé, že to nebyl ani záměr. Je to sice příběh bezesporu poučný, však svému dítěti bych to v této aktuální formě nepustila. Ale pokud tedy vyřadíme z obecenstva dětského diváka, (ty děcka dneska viděla už všelico, ale tak řekněme šestileté nebo citlivé desetileté dítě bych na to do kina opravdu nevzala), jedná se o vizuálně nevšední podívanou, s krásnou Dariovou hudbou, s kostýmy, triky a parádní výpravou, která pokulhává na zbytečné délce, snímek začne chvílemi nudit, dále jsou otravné neustále opakované fráze a věty, ať už u dvojice zlodějů, nebo vlastně kohokoli, kdo cokoli řekne a třeba slovo Pinocchio zazní asi tři sta krát. Ono to leze na nervy, ne že ne. Roberto Benigni si po vyloženě nepodařené verzi z roku 2002 zahrál tatínka chudého z nejchudších a role tatínků mu prostě mimořádně jdou. Nad ním by se kámen ustrnul. Ztělesnění prosté lásky, velikého srdce i přes hromadu neštěstí, kterou se neustále prohrabává. Z něho to dobré srdce přímo čiší, pohladí po duši i z plátna. Loutka je hezká, obsazení dětí pěkné, odkaz na Karla Zemana zřejmý. Pochmurné, tíživé, nekonečné, přičemž konec náhlý, rychlý, jakoby utnutý. Netuším, jestli by z toho šlo vyrazit víc, mě knižní předloha nikdy nebavila a nějaké ty animáky mi v paměti nechaly jen prodlužující se nos při lhaní. Tohle byl mix Polanského Twista, starších počinů Terryho Gilliama a Tance v temnotách. Matteo Garrone se k tomu postavil čelem a určitě svůj potenciál nepromarnil. Doporučuji se na film připravit, určitě bych do něj nešla v melancholické náladě za upršeného podzimního podvečera, i když… možná jo. Možná zrovna to bude to pravé. Závěrem zajímavost, která se nedávno objevila na sociálních sítích, stránka Kabinetu kuriozit, stran reálného Pinocchia, tedy s dovolením cituji: „Před patnácti lety hledala skupina archeologů poblíž Florencie zbytky etruského osídlení. Koncem prací navštívili místní baziliku San Miniato al Monte, na jejímž dvoře se nachází hrob slavného spisovatele Carla Collodiho (1826-1890) vlastním jménem Carlo Lorenzini. Nedaleko si povšimli malého opuštěného hrobu, očistili náhrobní kámen a četli jméno Pinocchio Sanchez. Požádali tedy o exhumaci ostatků a skutečně nalezli ostatky malého muže s dřevěnými končetinami a nosem, na jedné z protéz nalezli značku se jménem Carlo Bestuldci. Archivy následně odhalily, že pravý Pinocchio se narodil roku 1760 a měřil pouze 130 cm. V osmnácti letech vstoupil spolu s otcem do armády a sloužil zde jako bubeník. Domů se vrátil o patnáct let později jako mrzák – přišel o ruce, nohy i nos. Zde se seznámil s lékařem Carlem Bestuldcim, který pro trpaslíka vyrobil dřevěné protézy. Mladík si přivydělával v místním divadle, kde jej obdivovalo publikum jako provazolezce. Bohužel při jednom z triků ztratil rovnováhu, spadl a se zraněním si nedokázal poradit ani nejlepší lékaři. Později si chudý spisovatel Carlo Collodi, vzpomněl na nešťastného muže jménem Pinocchio, a tak se zrodila pohádka o dřevěném panáčkovi, který chtěl být člověkem. (06.09.2020) (méně) (více)