Sawy

Intenzivní forma sice u Sedmilhářek malinko přehlušuje ne-zas-tak-šokující pointu, ovšem dle známé formule "forma tvoří obsah" jde stále o špičkové dílo, které je skvěle napsané, přesně zahrané a především do velké míry originální. Po mnoha a mnoha zhlédnutých standardních detektivkách si člověk pomalu učůrává už jen z toho, že tento žánr někdo zkusí i jinak. A přestože se to přesunutí divácké pozornosti z vyšetřování na genezi samotného zločinu postupně stává trochu monotónní, tvůrci si i do posledních dílů zvládli schovat několik trumfů, které jim zajistí divácké ovace. Moc ale prosím, zůstaňme u těch sedmi dílů. Tady nic rozvést nepotřebuje. 85 %

Nevím, jak je na tom s výstavnou fungujícího fikčního světa knižní předloha, každopádně Tim Burton v tomto ohledu zcela nepochopitelně selhal. Sirotčinec se snaží prodat jako chytlavou dětskou fantasy plnou barev a svých typických divností, ale navzdory úmorně přetažené expozici se mu nedaří funkčně stanovit pravidla, díky kterým by se divák ve filmu orientoval. To je pro film, který by měl být originem pro potenciálně lukrativní sérii, neodpustitelný fail. Konec, podle toho co jsem slyšel od čtenářů, je pak jakýmsi podivným derivátem z knih natlačeným do pěti nesmyslných minut. Doufal jsem, že Burton se díky Sirotčinci vrátí mezi režisérskou elitu, ale opět jsem dostal slabý vývar z jeho trademarků, tentokrát navíc zabíjející atraktivní látku. Deset let čekání na dobrý film od mého kdysi velmi oblíbeného režiséra už začíná být až příliš... 45 %

Hlavní postava sice říká, že už "nejsme v devadesátkách", Mamon ale přesně takhle zastarale působí. Tvůrci by evidentně moc chtěli mít z projektu jakési české Milenium, to by ale nesměli k novinářům přistupovat jako z minulého století a nevytvářet v českém prostředí paranoidní atmosféru obrovského (a absolutně nevěrohodného) spiknutí, jejíž pravidla následně svéhlavě porušují. Navíc ta snaha udělat ze seriálu quality TV světové úrovně z Mamon čiší opravdu až příliš. Něco zachraňují pasující herci a pár kvalitně podaných a regulérně napínavých scén, jinak ale jde spíš o promrhaný potenciál. 55 %

Těžko si představit vhodnějšího režiséra pro filmovou adaptaci Vianovy Pěny dní, než jakým je francouzský hračička Michel Gondry. Což dokazuje tuna vizuálních nápadů, laciných, ale přesto fungujících efektů, které hezky korespondují s duchem předlohy. Nevyhnutelně se zde ale ztrácí neuchopitelnost onoho bizarního surrealismu, který do ní autor vložil. Všechno je vizualizované přesně podle popisů předlohy, její kouzlo je ale pryč. Tím neříkám, že je to špatná adaptace, Gondry to ustál se ctí a film dojímavě graduje ke konci (opět, se spoustou nápadu) přesně tak, jak je potřeba. Problém vidím jednoduše v tom, že Pěna dní se zkrátka k filmovému zpracování nehodí. Zmiňovanou vizualizací ztrácí její absurdnost možnost působit na recipientovu imaginaci, takže se divák ve výsledku jen přes dvě hodiny dívá na festival hravého režiséra bez možnosti se na ní jakkoliv duševně podílet. Imaginativní literatura se do filmu převádí strašně těžko a byť mi, jakožto milovníkovi předlohy, bylo příjemné strávit další čas ve společnosti Colina, Xhloé, Nicolase a dalších, vždy se radši vrátím k Vianovým slovům než ke Gondryho pohybujícím se obrazům. 70 %

Spíš statická detektivka než první noir. Maltézský sokol znatelně zestárnul, jeho ikonický konec a charisma Humphrey Bogarta naštěstí fungují dodnes. Sledování filmu tak může být v mnoha částech stopáže lehce úmorné, ovšem ten status klasiky mu člověk nakonec stejně nemůže odepřít. 75 %

První třetina odpadová archaická poloparodie s dementním hrdinou, druhá průměrný a předvídatelně vystavěný výcvik, závěrečná část technicky precizní válečné peklo, které si ale člověk neužije kvůli easter eggům, které jej nutí zase prskat smíchy (spouštění prvního vojáka je jak z němé grotesky). Čím si Hacksaw Ridge vysloužilo takovou přízeň diváků a šest nominací na Oscara, to fakt netuším, osobně ten film považuji za definitivní důkaz Gibsonovy nepříčetnosti. Ten chlap umí točit, o tom žádná, ale jeho vypravěčské schopnosti zamrzly někde v polovině 90. let a v roce 2016 jsou tak trochu nepatřičné. Jo a Andrew Garfielda zabít, tohle ten kluk prostě nezvládl. 40 %

Lingvistická sci-fi. Z poloviny vědecký procedurál o hledání nového způsobu komunikace, z poloviny emocionální horská dráha, jejíž vypravěčské techniky možná nejsou tak sofistikované, jak se na první pohled zdá, ale napoprvé fungují dokonale a při druhém zhlédnutí má divák možnost zkoumat jiné podněty, které do Příchozích vložil Denis Villeneuve a jeho ambientní režijní styl. Pokud ne nejlepší, rozhodně nejzajímavější film roku 2016. 90 %

Woody nám pomalu, ale jistě senilní. Náznaky můžeme vidět už v některých jeho celovečerácích, tento seriálový omyl to ale ukazuje naplno. Nemotorný koktejl allenovských trademarků bez tempa a jakéhokoliv ospravdelnění seriálové formy. Kdyby tohle můj milovaný tvůrce pustil do kin sestříhané na hodinu a půl, vzal bych to jako další výplňový film, kterých má ve filmografii spoustu. V této podobě je však Crisis in Six Scenes ukoktaným utrpením pro všechny Woodyho fanoušky. Druhou hvězdičku přidávám za fajnově crazy závěrečný díl, jinak děs a bída. 35 %

Snowden nebudí velkou kontroverzi, což je u Stonea možná překvapivé, ale filmu je to jen ku prospěchu. Žádná tvrdá kritika americké politiky, žádná honba za senzačními odhaleními (kde taky, když o Snowdenovi v digitální éře můžeme vědět první poslední?), jen deziluze a nevyhnutelnost volby, zda hrát za systém, který nás zklamal, nebo spálit mosty i se svou budoucností. Film se drží klasických životopisných schémat, která oživuje dynamickým vizuálním stylem a nechronologickým vyprávěním, zároveň překvapuje odvážnými příběhovými kroky, když vyprávění rámcuje natáčením nedávného oscarového dokumentu Citizenfour. Když Snowdena srovnám s WikiLeaks, kde se propíral Julian Assange, Stoneův uměřenější a moudře vystavěný portrét jasně vítězí. 85 % P.S.: Gordona-Levitta okradli o oscarovou nominaci. Beze srandy.

No komponovaný je to jedna báseň, ale s Požárem na moři mám dva nepřekonatelné problémy. Jednak jeho struktura je díky obrovskému množství slepých uliček děravá jako ementál, ještě hůř pak nesu režisérovu nezvladatelnou touhu po dokonale vysoustružených záběrech, která nevyhnutelně vede k inscenování situací a jinak velmi relevantnímu a závažnému snímku strašlivě ubírá na věrohodnosti. Dokument by měl primárně o něčem vypovídat, nejen dobře vypadat. U Fuocoammare jsou tyto dvě složky až děsivě nevyvážené. 50 %