Sawy

Značně problematický obsah v mnoha směrech, respektive autokritika hollywoodského systému nevyhnutelně zasazená do minulosti, protože když se s problémy nerovnosti, rasismu a xenofobie vypořádáme ve zlaté éře, tak v přítomnosti jakoby neexistovaly. V kontrastu s tím samozřejmě okouzlující a hravá stylizace vytvářející úsměvnou pohádku o cestě za oním Snem, který máme s Hollywoodem tak nějak automaticky spojený všichni. Některé momety jsou skvělé (George Cukor party, Hudsonova první kamerovka), nedokážou ale úplně zakrýt pachuť z otřesné práce s cliffhangery a jejich (nulovými) následky a onu atmosféru party progresivních dokonalých individuí, které v boji s odpornými karikaturami právníků jako z devadesátek prosazují boj za rovnoprávnost a osobního génia v jednom z nejvíce standardizovaných byznysů v historii. Metaforou a nadsázkou všechna zjednodušení neobhájíš. Ještěže tady máme fantasticky napsanou, zahranou postavu Dicka Samuelse, jehož citlivě vedený osobní příběh o celoživotním odpírání, které vybublává na povrch, má v sobě více zadostiučinění než celý přeexponovaný oscarový ceremoniál na závěr. 70 %

Film takovým způsobem dramaturgicky nezvládnutý, až se z toho stává okouzlující tvůrčí princip. Na jeho základě vzniká dost možná nejnepředvídatelnější film klasického Hollywoodu, který je velmi otevřený subverzivním čtením a neustále překvapuje nesmyslnými dějovými odbočkami. Na konci už je divák lehce frustrovaný, protože ani neví, kde vlastně začal, scény na sebe nenavazují, motivace postav tu fungují na základě nějakého zvrhlého paralelního vesmíru a má to skoro víc konců než Návrat krále. Nemám ale to srdce tenhle Cukorův neslavný propadák nenávidět, protože jeho rozevlátost má své nezpochybnitelné ozvláštňující kouzlo. 65 %

Film, vedle kterého i Čínská čtvrť najednou působí jako relativně optimisticky vyznívající náhled na americkou společnost. Škoda, že další bezvýchodný scénář, na kterém se podílel Robert Towne, trochu zapadl vedle o pouhý týden později uvedeného Polanskiho majstrštyku. Pohled společnosti Parallax je dokonalým zástupcem paranoidního thrilleru, melting potem deziluzivní nálady americké společnosti přelomu 60. a 70. let, který onu dobovou paranoiu a nedůvěru ke společenským autoritám otiskuje i do stylového uchopení. Pomalý, nesdílný a spíše vyhnívající než gradující. Ale se zatraceně dlouhým chuťovým ocasem po zhlédnutí. 90 %

Jak už to tak u antologií nevyhnutelně bývá, některé epizody Black Mirror jsou bezezbytku geniální (Be Right Back, Patnáct milionů meritů, San Junipero), jiné minimálně velmi zajímavé (Medvídek Waldo, Nenávist národa, Striking Vipers), trochu nevyužité (Zkušební verze, Rachel, Jack and Ashley Too) i vyloženě slabé (Arkangel). Přesto mi nedá hodnotit seriál jako celek, který je prostě plný jedinečných nápadu a point. Dohromady tvoří působivý testament postmoderních úzkostí z nebezpečí technologií, který zdaleka není jen pesimisticky technofobní, ale má často mnohem širší a překvapivé přesahy. Haters gonna hate, ale fakt mě baví, že u poloviny epizod si lidi stěžují na to, že stojí jen na pointách, zatímco u druhé poloviny často ti samí hořekují nad absencí pointy a stavění na high conceptu. Takže obojí špatně? Nehledě k tomu, že velká část epizod se nehodí ani do jedné škatulky a obstojí jako pečlivě gradovaný příběh vcelku. Nemluvím o nějaké přehnané komplexnosti, ale o funkční dramaturgii. Brooker má nápady, které nejsou vždy dotažené do konce, zato ale chytí a umí překvapovat. Nesmírně cenný seriál i se všemi svými ups and downs.

Paradox, že ten "český Joker ze sídliště" nakonec funkční morální ambivalencí, prací s nespolehlivým vypravěčem a satirickým ostnem svého velebeného komiksového bratránka překonává... 75 %

Americký rodinný eskapismus par excellance. Občas potřebujete něco, co je trochu (hodně) soapy, pokud je to zároveň chytlavě vyprávěné a jsou tam postavy, které baví. This Is Us má obojí a brečel jsem hodněkrát. A smál se. Byl jsem v s nima. Od výtečně vystavěného prvního dílu do závěrečné epizody, která je zbabělá a trochu mi naznačuje, že dál nevyhnutelně půjdeme dolů a budeme natahovat. Ale co, i kdyby byl seriál od druhé série poloviční, tu první mu to nevezme. Lehce nadstřelených, ale láskyplných 90 %

Kdykoliv se Danny Boyle rozhodne točit hřejivě lidskou komedii, je zle. Yesterday je ještě slabší než oscarový Milionář z chatrče, stojí totiž na z prstu vycucané premise, kterou se navíc pohříchu ani nesnaží nijak chytře rozvíjet. Prostě diváky před ten high concept s neexistujícími Beatles postaví a chce po nich, aby po téměř dvě hodiny zůstávali napojení na morálně pochybně jednajícího protagonistu, jehož dějový oblouk nefunguje po romantické, hudební, fantaskní ani pohádkové rovině. Boyle realizující Curtisův scénář byla podezřelá, nicméně zvláštním způsobem lákavá kombinace, výsledek se ale absolutně nesešel. A krom Eda Sheerana toporně hrajícího karikaturu sebe sama a tvářícího se u toho, jaká je to sebereflexe, je na něm nejhorší fakt, že vůbec nefunguje jako pocta Beatles. Vždyť ta nekonečná zásobárna nesmrtelných hitů by se dala využít tolika konstruktivními způsoby!... 40 %

Too weird to live, too rare to die... 95 %

Malickovská, intenzivně vtahující kamera zachycuje skejtovací intermezza ve filmu, který není o skejtování. Je o důvodech, proč lidi skejtují. Stejně jako Hillovy Devadesátky, ovšem ještě důsledněji a dojemněji. Tam, kde byl český King Skate zbytečně cool za každou cenu, zachycuje Bing Liu lidi z masa a kostí. Své přátele, kteří mají své (někdy až nečekaně velké) chyby, často životní ztroskotance, pro něž je to blbý prkno jediná možnost nenásilné filtrace jejich životní frustrace. Free Solo bylo super, ale ten Oscar měl jít sem. Už jen proto, že jde o dokument, jehož téma není předem stanoveno, místo toho krystalizuje během stopáže a zavádí nás do nečekaně temných zákoutí jednoho amerického zapadákova a party kámošů, která odtamtud vzešla. A v některých případech nikdy neodešla. 95 %

Radikálnější předzvěst American Honey. Ještě vyprázdněnější, esteticky mnohem přepálenější a otevřeně kritičtější. Vůči posměškům starších generací, které cílí na prázdné tvrzení, že mladí dnes nemají žádné trvalé hodnoty, má Harmony Korine jen posměch a výstřel brokovnicí do hlavy. James Franco je Clyde hrající na klavír Britney Spears, který má k ruce hned čtyři kouzelné verze Bonnie. Sen a Spring Break. Ta podivuhodně rozvolněná narace to posouvá až někam k MTV verzi Terrence Malicka, místo Boha se zde ale vzývá popkulturní anarchie bez hranic. Je to radost. 90 %